RE: Snažilky (odkudkoliv ;o)

Ráda bych se přidala a požádala o radu, nebo spíš bych se ráda ujistila, že nejsem až tak šílená, jak si někteří v mém okolí myslí.
O dítě jsem strašně moc stála, před třemi lety, kdy jsme se s ex-partnerem o miminko ani nemuseli moc snažit, to nedopadlo a ani druhý pokus nevyšel. V té době jsem se hodně uzavřela do sebe, přišla o partnera a získala sem vůči dětem spíš odpor, než touhu po nich. Malí, pokakaní, hladoví vetřelci jsem jim říkala. Jenže...ta doba je pryč a ve mně se probudilo něco mnohem víc, než před těmi třemi lety. Jsem extrémně přecitlivělá, na každý mimčo se vydržím dívat hodiny, kamarádky, které mají děti si se mnou moc nepokecají, protože se zabavím s prckem, jakýkoli mládě mě dožene k slzám...prostě hormonální apokalypsa. Současný přítel o dětech mluví, ale není na ně ještě zcela připraven ... jenže já připravena sem, sváděcí metody fungují, ale vždy když se blíží k ejakulaci (je to divný slovo, ale napsat k výstřiku mi přišlo ještě divnější), přeruší soulož ...a za dva dny zase mluví o dětech a mě to jen vžene smutek do tváře a někdy i slzy. Říká mi, že to přeháním, že miminko bude, až bude ten správnej čas. Že pro mně je správnej čas teď, to ho moc nebere. Nikdy jsem si nemyslela, že budu takhle zoufalá. Nebo to není zoufalství.