[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V žádné z knih ani na webu ale nenajdete ty drahocenné milníky, které vás tak dojmou a chytí za srdce – a na které se vás váš pediatr nikdy nezeptá. Jsou to třeba tyto:
Náš pediatr se nás od chvíle, kdy bylo dětem 15 měsíců, ptal, kolik slov umějí. Snažili jsme se je s manželem poctivě spočítat. Jenže to, co nás opravdu „dostalo“, byla jejich první skutečná věta. Oba se ve stejný okamžik naučili říkat „Šťastný den!“. Zřejmě proto, že jejich tatínek měl v tom týdnu narozeniny, a tak slyšeli slovo šťastný velmi často.
Vzhledem k tomu, že mám dvojčata, doufala jsem, že sourozenecký vztah mých dětí bude jedinečný a v něčem speciální. Nejsou ještě tak daleko, aby se spolu drželi za ruce nebo objímali, ale už jen vidět je, jak si společně hrají v postýlce, stojí za to.
Když jsem poprvé sledovala, jak se můj syn začal ve své židličce vrtět a kroutit do rytmu písně (byla to Watch me od Silenta), byla jsem úplně unesená. A dcera se brzy přidala. A teď oba tancují jako diví, kdykoli slyší hudbu. Je jim víceméně jedno, jaká zrovna hraje, ale nejraději mají reggae.
Když byly děti malé a my pečlivě sledovali každou kapku mléka, těšila jsem se, až jednou nastane ten čas, kdy děti budou jíst už skoro jako „normální“ lidé – třeba i v restauraci. A před pár měsíci to přišlo. Můžu jim objednávat z dětského jídelního lístku, třeba ovocnou snídani. Je to úplně jiný pocit než vytáhnout z tašky kojenecký příkrm.
Dlouhé vycházky s kočárkem mě vždycky moc bavily. Věděla jsem, že jednou to musí skončit, že dvojčata už nebudou chtít vysedávat celou dobu v sedačce. Nedávno nás sousedi pozvali na večeři. Byl to první moment, kdy jsme celá rodina, všichni čtyři, mohli jít pěšky. Najednou jsem místo svých miminek definitivně uviděla děti.
Takhle vypadá sourozenecká láska v podání čtyřčat!
Když byla dvojčata úplná miminka, připadalo nám, že syn bude jednou velký bouřlivák. Jenže se ukázalo, že to byly „jen“ projevy novorozenecké koliky. Teprve teď se začínají odkrývat skutečné osobnosti mých dětí a sledovat jejich projevy je okouzlující. Má dcera je naprosto bezstarostná, vše je pro ni hra a dobrodružství, kdykoli, s kýmkoli. Taková jsem byla i já. Syn je trochu obezřetnější a víc „domácký“ – přesně jako můj muž.
Tohle je samozřejmě trochu kontroverzní – má nás snad dojímat, když si naše dítě ublíží? Samozřejmě že ne. Přesto… Je fascinující sledovat děti, které už jsou dostatečně pohyblivé na to, aby mohly svět prozkoumávat samy – a samy si přitom občas ublížit. Syn se jednou pro něco natahoval a spadl ústy přímo na krbová kamna. Rozbil si ret, tekla krev. Pro mě jako mámu to bylo samozřejmě bolestné, ale zároveň svým způsobem jsem prožívala okamžik štěstí, když jsem mu mohla ránu pofoukat, políbit, ošetřit a pomoci mu udělat vše znovu a lépe.
Ani tento moment nelze asi nazvat dojemným – ale je to každopádně významný milník. Moje dcera chodila do hudební školy a milovala okamžik, kdy učitel rozdal „egg shakery“ (pozn. doprovodný hudební nástroj, který při rytmickém pohybu vydává zvuk). Ale už nemilovala chvíli, kdy je musela po skončení písně vrátit. Ječela jako na lesy a nakonec se svalila na zem uprostřed třídy. Byly tyto záchvaty zábavné? Rozhodně ne. Ale ukázaly nám, že už to není miminko. A to bylo velmi silné.
Jistě, moje děti byly vždy obklopeny spoustou hraček. Ale teprve teď je začínají používat ke skutečně kreativním věcem – a já jsem na ně tak pyšná! Například když jsem poprvé pozorovala, jak používají pastelky opravdu ke kreslení na papír, ne k tomu, aby je snědly. Anebo jaké tvoří stavby z lega! Bezpochyby z nich rostou budoucí inženýři.
Dobře, přiznávám, není to ještě opravdová pusa. Ale dvojčata už objevila něco, co se tomu blíží. Když byli na víkendu u babičky a dědy, vrátili se s novým trikem. Moje máma volala: „Podívejte, jak se naučili posílat polibky!“ Děti si přiložily ručičky na pusu a pak jimi s roztaženými prstíky zamávaly do vzduchu. To byla ta nejsladší věc vůbec!