[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pozitivní motivace je určitě mnohem efektivnější než ta negativní. Měli bychom si však dávat pozor na to, jak svou chválu formulujeme. Obecné formulace typu „skvělá práce“ nedávají dítěti dostatek motivace do budoucna. Jak správně chválit, radí Jan Vepřek, ředitel soukromé Základní školy Navis: „V dnešní době je moderní děti nechválit. Děti ale povzbuzení potřebují a je jen na nás, jak s pochvalou naložíme.
Sice je pravda, že čím více času dítě věnuje nějaké aktivitě, tím lépe se vyvinou jeho schopnosti. Na počátku učení však může být tato věta povzbuzením. Pedagog a otec tří dětí Jan Vepřek říká: „Každé dítě si musí uvědomit, že ‚žádný učený z nebe nespadl‘. Pomůže mu to při překonávání prvotních obtíží. Mělo by se ale také učit znát svoje limity v tom, co se lze naučit.“
Zná to snad každá máma: Dítě zakopne a už křičí na celou ulici. Snažíte se ho rychle uklidnit a řeknete mu: „Vždyť to nic nebylo.“ Tím ale vlastně znehodnocujete jeho pocity, neberete je vážně. Dítě totiž cítí bolest a chce, abyste mu od ní pomohla, ne se s ním hádala, jestli ho to opravdu bolí. Obejměte ho a řekněte mu: „To ale muselo bolet, viď? Pojď, já ti to pofoukám.“
Váš potomek se jako obvykle loudá se snídaní? Chce si samo obout boty, ačkoli to dost dobře neumí a trvá mu to celou věčnost? Pokud se budete snažit všechno uspíšit větami typu „Dělej!“, nejenže pravděpodobně nic neproběhne rychleji, ale dítě se tím jen dostane pod ještě větší tlak a začne vzdorovat.
„Dieta se dá držet, aniž by o tom musela vědět celá rodina, minimálně se o tom nemusí dozvídat každý den znovu a znovu,“ říká Jan Vepřek. „Pokud se nad každým jídlem bude mluvit o tom, jak musím zhubnout, může si dítě vybudovat k jídlu nezdravý vztah,“ dodává pedagog. Matka přece dítěti nemusí říkat věty typu: „Musím cvičit.“
K této větě rodiče nejčastěji sklouznou v situaci, kdy dítě žadoní o drahou hračku. Nevědomky mu tím však sdělujete, že nemáte rodinné finance pod kontrolou. Starší dítě si navíc může všimnout, že kupujete jinou drahou věc (například potřebujete pračku, protože ta stará se rozbila), a může to pociťovat jako nespravedlnost.
I vy jste tuto větu nejspíš slyšela od svých rodičů. Pro dítě je obtížné určit, kdo je vlastně „cizí“, možná ho osloví policista nebo mu bude chtít hodná paní pomoct přes ulici... Ve většině dětských únosů navíc figurují osoby, které dítě zná.
„Je zřejmé, že dnešní generace maminek trne při pohledu na dětské hřiště více než ty předchozí,“ říká Jan Vepřek. „Ke zdravé sebedůvěře a k poznání svých dovedností a hranic ale patří odřená kolena. Neustálé zdůrazňování nebezpečí může v dětech vyvolat pocit, že na nic samy nestačí, nebo může sloužit jako nezdravá výzva: ‚O co, že to zvládnu!‘ Snažme se v dětech podpořit jejich přirozenou zvídavost a dejme jim jasně najevo, že jsme nablízku a ochotni pomoct,“ dodává ředitel Základní školy Navis.
Touto frází znehodnocujete chuť oběda samotného a dosáhnete opaku toho, o co vám ve skutečnosti jde: dítě nebude jíst ani rychleji, ani s větší chutí. Spíše než abyste dítěti kladla podmínky, mluvte o tom, v jakém pořadí budete chody jíst: „Nejdřív sníme oběd a potom si dáme dezert.“ I jen malá změna ve formulaci změní negativní hrozbu v pozitivní motivaci.
Sama jsem se o škodlivosti tohoto návrhu přesvědčila na kurzech Montessori, kam jsem každý týden chodila se svým tříletým synem. Tento přístup ruší dítě od rozdělané práce a bere mu možnost samostatného kreativního řešení. Mnoho dětí takový návrh dokonce zbytečně rozčílí. Možná kdybyste jen chvilku déle počkala, našlo by dítě řešení samo. A i kdyby ne, je opravdu tak důležité, aby všechno bylo přesně podle vašich představ? Možná má i to dětské „špatné“ řešení svou logiku a význam. Pokud si dítě opravdu samo neporadí, určitě se na vás nakonec obrátí s prosbou. A to je přesně ten správný okamžik, kdy mu můžete nabídnout svou pomoc.