[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mít doma pubertální dceru je dřina. A to několikaletá, protože náročné dospívání už přichází někdy kolem dvanáctých narozenin a trvá klidně až do šestnácti, sedmnácti let. Jak to přežít se ctí a co neříkat, abyste to pro všechny neučinily ještě horším?
Pozor, dřina je to pro obě strany. Ani pro vašeho dospívajícího potomka to není zrovna jednoduché, ale je to období, kterým spolu musíte projít. Neberte si proto osobně, když se na vás dospívající dítě utrhuje a posílá vás kamsi. A některé věty raději před vyřčením zase spolkněte.
"Pubescent neútočí na rodičovskou autoritu proto, aby ji zlikvidoval. Jen trénuje vlastní schopnost se prosadit na lidech, kteří jsou pro něj bezpeční, kterým v zásadě důvěřuje a dosahuje potřebného pocitu jistoty, že se jim může vyrovnat. Říká se také, že slušné dítě je během dospívání natolik hnusné, aby umožnilo rodičům se citově odpoutat a nechat potomka dospět," dodává rodičům odvahu psycholožka Martina Porkertová z portálu Psychologie.cz
Vy už si nepamatujete na svá pubertální léta a styl, který by šlo popsat nějak jako „čím hůře, tím lépe”? Dobře, vy jste možná nosila důchodky à la babička, sukně až na zem a příšerná batikovaná XXL trika, zatímco vaše dcera vyznává podivný sportovní styl, ale v zásadě je to podobné. Pokud nejde do školy v podprsence a sukni připomínající jen bederní pás, nechte ji žít.
Můžete po dospívající dceři chtít, aby vám řekla, že máte poloviční zadek než nesympatická sousedka, a ještě vám potvrdila, že vypadáte sotva na třicet, ale raději to pusťte z hlavy.
Podobné debaty patří mezi vrstevnice, nikoli mezi matku a dítě – vy dvě prostě kamarádky být nemáte, váš vztah je založený na něčem jiném. Vy jste, chtě nechtě, ta, která má být autoritou a která disponuje právem veta, které možná budete občas muset použít. A to mezi kamarádkami nejde.
Představy rodičů a dětí o tom, co si kdo může a nemůže dovolit, se v pubertě začínají diametrálně rozcházet. Můžete dceři zakazovat pití a vymlouvat kouření, ale už těžko třeba sex, když ho zákon umožňuje od patnácti.
Nebo takhle: v debatě se klidně pobavte o tom, jak to vidíte vy a jak jste to vnímala a prožívala v jejím věku (za to jsou dokonce body plus), ale zkuste se vyhnout striktním zákazům a prohlášením typu „na to máš dost času, zatím se koukej učit”.
I vaše dcera možná vidí, že se kolem ní netočí tolik kluků jako kolem třídních krásek, pokud není jednou z nich. Nebo o to možná ani tolik nestojí, každá dospívající dívka to má hozené jinak. Každopádně moudrá matka ji nebude utěšovat, že nevadí, když není tak hezká, a že o ni jednou určitě někdo zájem mít bude a že stačí, když bude tiše sedět v koutě, a dočká se.
Puberťáci jsou na zabití. Ale ani to není důvodem k tomu, abyste dceři neustále předhazovala, že je budižkničemu a že z ní nikdy nic kloudného nebude, protože to vy v jejím věku už jste... Co? Naopak, i když se tváří sebevědomě a hází po vás kyselé obličeje, dost možná potřebuje povzbudit a pochválit.
Je jedno, zda jde o špatné známky nebo třeba o to, že dcera v šestnácti po deseti letech sekne s hrou na klavír. Může vás to mrzet, ale ona za sebe musí přebírat čím dál větší zodpovědnost a tohle je její součástí. Jejím úkolem není, aby dělala, co vám na očích vidí, a snažila se vám ve všem zalíbit. Samozřejmě pokud by se nesnažila vůbec a chtěla ze školy odejít, to je něco jiného. Ale o tom tu řeč není.
Zatímco u dospívajících kluků se předpokládá, že toho hodně snědí, a ještě je v tom leckdo povzbuzuje, mnozí rodiče si myslí, že u holek je to zásadně jiné. Ale i ony v pubertě potřebují docela dost jídla, a pokud nemají problémy s váhou, nejedí jeden fast food za druhým, a dokonce sportují, vážně není na místě jim to zazlívat. Protože tím a náznaky, že by se měly pustit do nějaké diety (jako vy?), jim akorát zaděláte na celoživotní potíže s váhou.
Vaše dcera má milion zájmů, pořád něco podniká a nezdá se, že by trávila hodiny úvahami o princi na bílém koni? Vlastně na to stejně nemá čas, a tak zatím s nikým nechodí. Na rozdíl od Emmy ze sousedství. Proč by vlastně měla?
Nemusí, buďte ráda, že svou sebejistotu neodvozuje od toho, zda zrovna někoho má, nebo ne. A už vůbec jí nevyčítejte, že ji stejně nikdo nebude chtít, protože se moc/málo maluje, protože nechodí dost oblékaná jako holka nebo proto, že nikdo nechce holku, která leze po stěnách / chodí do skauta / angažuje se v nějakém hnutí a tak podobně.
Protože je to vaše dcera, ne Zuzka! Vzájemné porovnávání dětí, ať už sourozenců, spolužáků nebo potomků sousedů, by mělo být tabu vždycky.
A v období dospívání, kdy se člověk hledá a nejistota a pochybnosti jsou jeho každodenními souputníky, snad ještě více. Možná ani Zuzka není dokonalá, možná je v mnoha ohledech lepší než vaše dítě, no a co?
Tímto srovnáním vaše dítě srážíte níž, nedosáhnete toho, že na sobě začne makat, jak byste si možná přáli.
Láska k dětem by neměla být ničím podmiňována – ať už jsou to školní úspěchy, nebo třeba styl oblékání, který se vám nelíbí. Nechte svoje dítě, ať si najde svou vlastní cestu, nabídněte mu podporu a radu, pokud o ni stojí.
A co košilku, máš?
No dobře, tohle je spíš taková legrace, která se časem stane oblíbenou rodinnou hláškou. Ale i tak, proč si ji neodpustit.
Je to asi takhle. Pokud je vaše dcera náchylná k nachlazení, možná bez košilky občas nastydne, ale masový jev to není – k poznání, že košilka je někdy zatraceně fajn, si musí každá dospět sama.