[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zatímco o dětech se v souvislosti se zlobením mluví i píše často – což považujeme za naprosto normální a přirozené – o dospělých a zlobení se nepíše a nemluví vůbec. Že by tedy dospělí nezlobili? Pochopitelně, že zlobí, ale pro dospělácké zlobení máme jiná slova a není jich málo! Slovo „zlobení“ se zkrátka vztahuje výhradně k dětem (a k domácím mazlíčkům), a tak se zdá, že se neoddělitelně pojí s nadřazenou autoritou rodiče či vychovatele a také s určitým věkovým rozdílem.
Jenže zatímco dospělí obvykle zlobí promyšleně, s jasným záměrem i cílem, děti velmi často zlobí neplánovaně, bez zřetelného cíle „škodit“. Jejich nevhodné chování většinou vychází z hlubší příčiny, než že by si zkrátka jen chtěly zaječet, až vás rozbolí uši, naschvál pokreslit zeď voskovkami, na truc vyrobit na kalhotách zelenou brzdnou dráhu od trávy nebo běhat do silnice pro radost z vyplaveného rodičovského adrenalinu. Pokud porozumíme tomu, proč děti zlobí (a zařídíme se podle toho), může se docela jednoduše stát, že zlobení razantně ubude.
Zlobí, aby získaly a přitáhly pozornost těch, na jejichž pozornosti jim z různých důvodů velmi záleží (rodičů, sourozenců, kamarádů, vychovatelů, učitelů apod.). A většinou je jim bohužel jedno, zda bude ona pozornost pozitivní, či negativní. Zlobí, protože se nudí. Z nudy už nejedno dítko provedlo takovou lumpárnu, že se dospělým zastavil rozum a mnohdy snad i srdce. Nicméně, nejde až tak o to, abychom si s dětmi neustále hráli, věnovali se jim a vymýšleli jednu aktivitu za druhou. Mnohdy postačí, když činnosti nabídneme, ukážeme, usměrníme, vysvětlíme a pak již vše necháme na dětech. Zlobí, protože neprožívají přijetí a cítí se odmítnuté. Pravděpodobně se jim nedostává tělesného kontaktu nebo třeba povídání či naslouchání v takové míře, v jaké by potřebovaly. (Ostatně, možná to znáte i vy z partnerského vztahu…)
Zdá se tedy, že děti obvykle zlobí, když nemají uspokojené jisté důležité potřeby. Těmi však v tomto případě není myšlen plný talíř, teplá vana, vyhřátá peřina a kupa atraktivních hraček. Je jimi spíše láska bez podmínek, respekt, naslouchání, pozornost, doteky a hlazení, ale i srozumitelné a jasné hranice pro to, co je v pořádku a co už ne – i to je jedna z velmi důležitých lidských potřeb!
„Kdykoliv opravujeme chování svých dětí, mělo by být našim cílem naučit je to, co bude účinné a jim i prospěšné v dospělosti… Jak by měl dospělý člověk kupříkladu zvládnout hněv? Je to otázka vyváženosti. Člověk, s nímž se nějakým způsobem špatně zachází, musí být schopen říci to nahlas, přesvědčivě a v čas – dříve, než se jeho hněv začne měnit v zuřivost. Hněv a zuřivost není totéž. Zuřivost je nezvládnutý hněv,“ tvrdí klinický psycholog, rodinný terapeut a autor několika publikací pro rodiče, Steve Biddulph.