[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S jakými mýty se setkává PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy csspraha.cz?
V poradně se setkávám s partnerskými dvojicemi, které procházejí větší či menší krizí. Rozvrstvení těch, kteří by společné zájmy našli, a těch, kteří se naopak věnují ve svém volném čase každý něčemu jinému, je téměř spravedlivě fifty-fifty. Z toho plyne, že společné koníčky úplně nezbytné nejsou. Ano, může to být pro vztah výhodou, pár však může docela dobře fungovat, sytí-li si každý své koníčky sám. Důležité však je, aby se dvojice dokázala při něčem sejít. Aby měla průsečík, který je schopna trávit společně něčím příjemným. Co ale naopak pokládám za nezbytné pro dobře fungující vztah, je názorová shoda ohledně zásadních sfér života. Stejně tak shoda hodnotová. Když se totiž nevyskytuje soulad v těchto oblastech, těžko naženete body společnými vyjížďkami na kole. Ten základ vám prostě musí spolu ladit.
VIDEO: Sex po porodu? Potichu a rychle
Jakkoli je dítě pro fungující vztah vzpruhou a posunem na další úroveň, dysfunkční soužití může naopak příchod potomka poměrně spolehlivě pohřbít. Velkou nevýhodou potom je, že dítě zůstává a s ním i jakási (celoživotní) povinnost rodičů spolu ohledně něj komunikovat. A často na sebe opakovaně v konfliktech narážet. Příchod potomka totiž znamená pro vztah výzvu a také jistou zkoušku. Na rodičích je dítě závislé minimálně do doby, než dosáhne alespoň částečné soběstačnosti, což se váže na ukončení vzdělávání a začátek pracovní kariéry. Příchod dítěte nemá tu zázračnou moc, že by mezi partnery vyřešil, co se dlouhodobě řešit nedaří. Spíše budou pokračovat v konfliktních tématech dál – s jediným rozdílem, že už zde nebudou jen oni dva, ale jejich sporům bude přihlížet ještě jejich společné dítě.
nesoulad v zásadních životních hodnotách společnými vyjížďkami nedoženete.
Své potomky máme samozřejmě chránit a máme o ně pečovat. Tahle péče a ochrana mají však mít své hranice. Dítě se rodí přirozeně egocentrické, ale pouze od rodičů může získávat informace o tom, že také ostatní lidé mají své potřeby. Třeba potřebu být spolu ve dvou jako partneři. To pro něj znamená, že s ním rodiče někdy, i za cenu mírné frustrace na jeho straně, nebudou sto procent svého času. Když se tohle naučí, zvládne lépe okolní svět, který se s ním tak mazlit nebude. Takže určitá míra frustrace je pro dítě dobrá. A rodina je tu i od toho, aby posilovala jeho frustrační toleranci. Což s sebou nese právě i ten příjemný doprovodný efekt, že nepoložíte partnerský vztah na oltář rodičovství a definitivně se ho s příchodem potomků nevzdáte.