[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Co se týká výchovy, měly to naše maminky a babičky mnohem jednodušší. Všichni rodiče „jeli“ plus minus podle stejného výchovného vzorce: Platilo, že rodiče se poslouchají na slovo, o tom, co řeknou, se nediskutuje a pravidla jsou od toho, aby se dodržovala. Žádné pitvání se v dětské duši, žádné rozebírání domnělých traumat.
Jako malí jsme měli každodenní povinnosti a nikoho z nás vůbec nenapadlo, že by je snad nesplnil ani že by si kvůli tomu stěžoval. Ven jsme chodili s klíčem na krku. Domů jsme se vraceli, když se rozsvítily první lampy, protože nikdo z nás, ani našich vrstevníků neměl hodinky.
Kdyby nás rodiče snad chtěli jít hlídat na hřiště, rázem by nás tím vyčlenili z dětského kolektivu a zařadili mezi největší „exoty“. Všichni jsme to přežili, vyrostli jsme a kupodivu na své dětství v naprosté většině případů vzpomínáme jako na skvělé období.
Dnešní rodiče nejsou zdaleka tak v jednoznačné situaci. Ze všech stran se na ně valí výchovná doporučení, nejrůznější rodičovské směry a trendy. Každý z nich o sobě tvrdí, že je tím nejlepším, co můžete pro své dítě udělat, že zcela respektuje jeho potřeby, maximálně rozvíjí jeho osobnost a dokonale ho připravuje na budoucí život. Zatímco některé z výchovných stylů razí naprostou svobodu, jiné sázejí spíše na příklon k tradičním výchovným stylům s respektováním pravidel a rodičovské autority. Orientujete se v nich a víte, jaké výchovné trendy jsou právě v kurzu?
1. GENDEROVĚ NEUTRÁLNÍ VÝCHOVA
V generaci našich rodičů byly role jasně rozdělené: Kluci si hrají s autíčky, holky zase s panenkami. Kluci nosí modrou a holky růžovou. To už dávno neplatí a stále větší pozornost si získává takzvaná genderově neutrální výchova. Jejím zastáncům šlo nejprve o to, aby děti nebyly předem natlačeny do „genderových šuplíků“.
Připadalo jim nesmyslné, proč by se měly malé děti podřizovat společenským zvyklostem, které praví, že si chlapeček nemůže navléct sukni a pro holčičku se nehodí, aby si hrála se samopalem na vojáky. Takže nechávali dětem volnost a pokud malý chlapeček toužil nakráčet do školky v tylové sukénce, nikdo mu to nerozmlouval.
Postupem času někteří propagátoři genderově neutrální výchovy dovedli tento výchovný trend do poněkud extrémní podoby. Vychovávají své dítě úzkostlivě tak, aby mu nepodbízeli cokoli, co by mělo příslušet k jakémukoli pohlaví. Nechávají zcela na uvážení svého potomka, v roli jakého pohlaví se cítí lépe a pro jaké se později rozhodne. V USA někteří rodiče dokonce dětem do čtyř let ani nesdělují, jakého jsou pohlaví, aby nebyly frustrované, že se například necítí komfortně v roli pohlaví, které jim bylo geneticky dáno. Vybírají jim proto unisexová jména a mluví o nich jako o theybies (spojení „they – oni“ a „babies – děti“).
Zastánkyněmi genderově neutrální výchovy jsou například herečky Kate Hudson, Tori Spelling, Megan Fox nebo zpěvačka Pink.
2. APROXIMATIVNÍ VÝCHOVA
Jestliže vámi neustále zmítají pochyby o tom, jestli svou rodičovskou roli zvládáte, porovnáváte se s ostatními a máte pocit, že jako matka selháváte, mohl by se vám líbit výchovný směr nazývaný aproximativní výchova. Její autorkou je Francouzka Agnes Labbé, matka čtyř dětí, která o své mateřské zkušenosti i následném prozření napsala knihu L'éducation approximative. Ta se okamžitě stala bestsellerem a jakmile se začnete zajímat o principy aproximativní výchovy, pochopíte proč.
Pro nejisté a pochybující rodiče je totiž hřejivým pohlazením pro duši. Agnes popisuje, jaký „zápřah“ představovaly všechny její děti, z nichž dvě jsou navíc dvojčata. Jak o sobě neustále pochybovala, s někým se srovnávala a měla pocit, že je tou nejneschopnější matkou na severní polokouli.
Pak si ale řekla, že když je nešťastná, protivná a provinilá ona, nemohou být šťastné ani její děti a rozhodla se pro radikální změnu. Začala vycházet z toho, že nikdy dokonalá nebude a nemá smysl se o to ani snažit. Místo toho, aby měla například výčitky z toho, že zmeškala třídní schůzku ve škole, řekla si, že přece tvrdě pracuje a díky tomu můžou jít děti do aquaparku, tudíž není důvod, proč se zatěžovat výčitkami.
A na podobném principu je založená celá aproximativní výchova. Rodiče by se podle ní neměli snažit stát se roboty, kteří jsou dokonalí, nemohou chybovat, nemohou být unavení a netrpěliví. A dokonce se nemusejí ani obětovat pro děti až do fáze vlastního sebezničení. Aproximativní výchova zkrátka bere v úvahu nejen potřeby dětí, ale i potřeby rodičů, kteří jsou mimochodem těmi, kteří určují pravidla. Děti by měly respektovat základní pravidla a rodiče zase netrvat na dodržování prkotin, více se uvolnit a být sami k sobě tolerantnější. Nezní vám to mimořádně sympaticky?
3. ZRCADLENÍ
Možná k vám přes sociální sítě doputovalo nesmírně populární video, v němž matka v supermarketu zkrotí vztekající se dítě tím, že sebou sama také praští na zem, začne kolem sebe kopat, povykovat a vytrhávat krabice z regálů. Dítě je jejím chováním natolik šokované, že zapomene na svůj vlastní záchvat vzteku a bez problémů se nechá odvést domů. Jakkoli vypadá video jako komická scénka, ve skutečnosti zachycuje základní princip zrcadlení.
Tento výchovný trend získává v posledních letech obrovskou popularitu a vychází z předpokladu, že když dáte dětem pocítit, jak „chutná“ jejich vlastní chování, příště si záchvaty vzteku, odmlouvání a další scény rozmyslí. Někdy tuto metodu doporučují odborníci dětem, jejichž výchova se poněkud vymkla z rukou a staly se z nich malí tyrani, jindy je doporučována jako užitečná pro všechny děti. Každopádně se však psychologové shodují na tom, že nejefektivnější je v případě dětí do čtyř až pěti let, jejichž osobnost se teprve utváří a pro které jsou rodiče bezvýhradným vzorem.
Pokud chcete tento styl výchovy uplatnit i u svých potomků, měla byste se soustředit především na ty nejvýraznější nevhodné emoce a chování dítěte (vztek, agresivitu, odmlouvání, vydírání a podobně). Musíte být důsledná a být připravena předvést mu jeho chování v plném rozsahu a klidně i na veřejnosti, aby si dítě uvědomilo, jak se cítí druzí lidé, když se chová podobným způsobem. Důležité je, aby zrcadlení probíhalo v klidu, kdy opravdu dítěti ukazujete, jaké je to na druhé straně „barikády“, a nikoli kdy ho ve stavu nejvyššího zoufalství používáte jako druh trestu.
4. NIZOZEMSKÝ STYL VÝCHOVY
Obrovskou popularitu si v posledních letech získal i takzvaný holandský styl výchovy. Všechno vlastně odstartovalo zprávou organizace UNICEF z roku 2013, podle níž jsou nizozemské děti nejšťastnější a nejspokojenější na světě. Nizozemští rodiče samozřejmě s radostí souhlasili a dvě nizozemské matky, Rina Mae Acosta a Michele Hutchison, se po pár letech ujaly toho, aby sepsaly základní pravidla a principy, podle kterých rodiče v Nizozemsku vychovávají své potomky.
Vznikla tak kniha The Happiest Kids in the World, která se stala celosvětovým bestsellerem. Její obsah by se dal shrnout do několika základních bodů: V první řadě nizozemští rodiče věří, že děti potřebují řád a pravidla, která jim dávají pocit jistoty a ukotvení. To například znamená, že chodí spát a jíst ve stejný čas. Dostatku spánku u dětí je přikládán velký význam – podle průzkumů spí šestiměsíční kojenci v Nizozemsku v průměru o dvě hodiny denně déle než například jejich američtí vrstevníci.
Stejnou důležitost přikládají nizozemští rodiče i tomu, aby se celá rodina scházela u společného jídla. Odmalička je dětem vštěpována zdvořilost, vedou se k tomu, aby poprosily, poděkovaly, pozdravily, uměly se omluvit… A stejně tak zdvořile se k nim chovají i rodiče (kteří se jim obecně snaží být vzorem). Málokdy se používají strohé příkazy, ale na druhou stranu jsou rodiče důslední a trvají na tom, aby se pravidla dodržovala. Vzdělání není posuzováno prostřednictvím výkonů ve škole, ale bere se jako prostředek seberozvíjení.
Mnohem větší důraz je kladen na spolupráci a kreativitu než na školní prospěch nebo akademické vzdělání. A v neposlední řadě je pro rodiče důležité, aby se na výchově stejnou měrou podíleli matky i otcové.
5 . HELIKOPTÉROVÉ RODIČOVSTVÍ
Ještě před několika lety ohrnovala Evropa nad americkým stylem výchovy, nazývaným „helikoptérové rodičovství“ nos, ale v poslední době získává obrovskou oblibu a praktikuje ho čím dál tím víc lidí. Jeho zásady jsou vlastně jednoduché a jeho hlavním cílem je absolutní dozor nad dítětem, kdy ho rodiče chrání před všemi nástrahami, linkují mu život a vedou ho, pokud možno po přímé lince, k úspěchu.
Helikoptéroví rodiče rozvážejí své děti na množství kroužků, elitní gymnázium pro něj mají vybrané už od školky a dělají všechno pro to, aby se na něj dostalo. Filtrují mu kamarády, zásobují ho množstvím podnětů a pečlivě hlídají jeho školní prospěch. Všechno se zkrátka podřizuje tomu, aby dítě bylo úspěšné už od raného věku a jeho inteligence a schopnosti jen vzrůstaly.
V rámci toho mu helikoptéroví rodiče „umetají cestičku“ a jsou pro něj k dispozici při jakémkoli problému, připraveni vše okamžitě vyřešit.
Tento styl výchovy byl dlouho odborníky kritizovaný a poukazovalo se na to, že z dětí vychovává vystresované, nesamostatné jedince, kterým záleží jen na školním prospěchu. Ostatně generace helikoptérových rodičů vyrůstala v osmdesátých letech, kdy byly nůžky mezi nižší a střední ekonomickou třídou v USA velmi rozevřené, a rodiče chtěli tímto stylem výchovy připravit svým dětem lepší osud. Nicméně postupem času se postoj ekonomů i psychologů k helikoptérovému rodičovství diametrálně proměnil a teď je z něj znovuobjevený hit.
Jednak se helikoptéroví rodiče věnují svým dětem mnohem víc než ostatní a tráví s nimi spoustu času. Jejich děti jsou v pozdějším životě úspěšnější, dosahují vyššího vzdělání i vyššího postavení v kariérní oblasti. Podle knihy amerických ekonomů Matthiase Doepkeho a Fabrizia Zilibottiho Love, Money and Parenting: How Economics Explains the Way We Raise Our Kids, která helikoptérové rodičovství obhajuje, je právě tohle, v době stále se prohlubujících sociálních nerovností, ta nejlepší investice, kterou můžete svému dítěti dát. Podle propagátorů helikoptérového rodičovství je však důležité, aby si rodiče nepletli autoritářský a autoritativní styl výchovy. Nelze dětem jen poroučet a očekávat, že budou slepě poslouchat. Pokud po nich něco chcete, je potřeba to podložit argumenty a vysvětlit jim to. Teprve potom budou schopny požadavek vstřebat a mít z něho prospěch.
Nechávají zcela na uvážení svého potomka, v roli jakého pohlaví se cítí lépe a pro jaké se později rozhodne. Když dáte dětem pocítit, jak „chutná” jejich vlastní chování, příště si třeba záchvaty vzteku, odmlouvání a další scény rozmyslí… Odmalička je dětem vštěpována zdvořilost, vedou se k tomu, aby poprosily, poděkovaly, pozdravily, uměly se omluvit… Je důležité neplést si autoritářský a autoritativní styl výchovy. Nelze dětem jen poroučet a očekávat, že budou slepě poslouchat.