[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dětství je úžasným časem, jedinečnou dobou, kdy během chvilky dokážeme realitu kolem nás přetvořit v dechberoucí svět fantazie – kámen se během okamžiku změní ve vajíčko ptáka Ohniváka či kouzelný diamant, klacík v kaluži ve zlatou rybku, stará vrba v parku ve stromovou vílu, dvě svázané tkaničky v horolezecké lano.
V dětství nemá čas a prostor žádné hranice. Vše je takové, jaké si představíme, dětská fantazie je mocná čarodějka, stvoří cokoliv a kdekoliv. Tento kouzelný čas, okouzlující únik z reality, se již nikdy v dospělosti nezopakuje.
Tedy pokud se neuchýlíme k úniku pomocí nějakých návykových látek (ostatně možná je právě touha po dětství, po úniku do světa fantazie jedním z důvodů, proč někteří dospělí sahají po návykových látkách).
Moderní doba dětem svým způsobem velmi přeje; nabízí nepřeberné množství aktivit, skvělých hraček, nespočet her, zábavy, kroužků a v minulosti nemyslitelných osobních práv, která děti dříve nemívaly.
Paradoxem je, že přestože moderní doba dětem velmi přeje, má jisté nenápadné tendence zkracovat či přímo krást dětem jejich dětství. Jak?
Mnoho dětí nemá čas si skutečně spontánně hrát; kroužek stíhá kroužek, plánovaná a perfektně zorganizovaná aktivita následuje další aktivitu, později přibudou domácí úkoly, doučování, procvičování, cvičení na hudební nástroje. Za odměnu pak dítko může na počítač, nebo si hraje s hračkami, které si vlastně hrají za něj. Dítě zkrátka nemá čas být „jen tak dítětem“.
Ve škole se soutěží o nejlepší známky, ve sportovních kroužcích o nejlepší výkony. Ze sportu se soutěživost přenesla i do hudebních a uměleckých kroužků – soutěže, soutěže, soutěže! Jsou prostě všude! Dítě se pod tlakem rodiny snaží být stále lepší, jinak z něj přeci bude „nula, co to nikam nedotáhne“…
Pochopitelně, že existují děti, které baví závodit a například ke sportu jistá míra soutěživosti patří, ale nebere dětem neustále soutěžení radost z dané činnosti? Je důležitější být vždy první a vynikat nad ostatními, nebo být šťastný?
Z virtuálních her i pohádkových postaviček, které dítě pasivně sleduje, se časem stávají virtuální přátelé s „pasivními“ vztahy. Dítě nemusí nic tvořit, mnohdy ani vymýšlet a improvizovat, nějak si poradit, vše je předpřipraveno – jídlem počínaje, zábavou konče.
Navíc různá média na dítko chrlí věci, kterým nerozumí a mnohdy i děsivé. Jedna z cest, jak se s tím vyrovnat je otupět.
Mnoho dětí mívá „všechno“ kromě času svých rodičů, ti totiž musí na zmíněné „všechno“ tvrdě vydělávat. Chtějí svým dětem z lásky dopřávat věci, které jsou dle jejich vnímání světa důležité.
Bohužel se tato snaha někdy zvrtne a potomek sice má, na co si vzpomene, chodí do dobré školy a mnoha kvalitních kroužků, ale netráví s rodičem takřka žádný společný čas a později s ním nemá ani vztah.
S narůstající kriminalitou, velkým dopravním ruchem, nárůstem spotřeby návykových látek a dalšími věcmi rodiče bohužel příliš bojovat nemohou, a tak se mnoha rodičům nelze divit, že jejich děti nemají mimo domov volnost pohybu. Nemohou běhat samy venku, hrát si bez dozoru, vyvádět lumpárny – jednoduše „lítat“ venku bez neustálého dohledu „velkého bratra“.
„S předškoláky a malými školáky pracuji už přes 30 let a je nesmírně napínavé, a někdy bohužel i trochu smutné pozorovat, jak se děti mění. Když jste před 30 lety dali dětem šanci, aby si třeba na zahradě školky či školy hrály, jak je napadne, rozprchly se během vteřiny do všech stran a v mnoha malých skupinkách cosi kutily – často k tomu nemusely mít ani žádné hračky a pomůcky.
Něco si našly či vyrobily. Občas samozřejmě zlobily, poškorpily se, ale vždy naprosto všechny věděly, co dělat, na co si hrát, jak se zabavit. Nyní bývá volná hra někdy doslova trestem, tedy alespoň do té doby, dokud si na tuto možnost děti nezvyknou. Je přeci mnohem snadnější nechat se bavit!
Dnešní děti mají čas naplánovaný, často na minuty zorganizovaný; stále je někdo baví, zabavuje, vzdělává či rozvíjí. Když pak mají volno, mnoho z nich neví, co má vlastně dělat – jak být vlastně dětmi,“ dodává předškolní pedagožka a vychovatelka v družině Zdenka Štědrá.
Souhlasíte s názorem, že dnešní děti se neumí samy moc zabavit a můžeme za to, my, rodiče?