[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Strach z cizích lidí je zcela normální a fyziologickou emocí staršího kojeneckého a batolecího věku. Dokonce patří do skupiny tzv. vývojem podmíněných strachů, které se v dětském věku zcela přirozeně objevují a zase mizí.
U některých mrňousků bývají tato období bouřlivější, u jiných je lze sotva postřehnout. Je-li průběh bouřlivý, je zvláště období obav z cizích lidí vcelku těžkým časem nejen pro dítě, ale pochopitelně také pro rodiče.
Jak malému bojínkovi pomoci, aby obavy a strach lépe „zpracoval“? Nelze se přeci odříznout od světa a absolutně se zřeknout hlídání.
Strach z cizích lidí se objevuje již v kojeneckém věku, a to zhruba okolo 8. a 9. měsíce až 1 roku věku. Strach z neznámých osob se po 1 roce života pomalu přelévá a splývá se strachem z odloučení od maminky. Jeho vrchol lze pak pozorovat mezi 2. a 3. rokem.
Obavy jsou pravděpodobně dány evolučním vývojem. Proč? Batole je totiž v tomto období vývoje již motoricky velmi zdatné, a navíc má obrovskou chuť objevovat a zkoumat svět, lze tedy tvrdit, že z pohledu evoluce hrál strach významnou pozitivní roli, neboť držel dítko alespoň o krůček zpět, aby neuteklo objevovat svět do divočiny.
Již překonaný strach z cizích lidí a odloučení od nejbližších se může dle poznatků moderní psychologie objevit znovu, a to zejména po narození mladšího sourozence či po nějaké závažné události či změně v rodině (rozvod, smrt, domácí násilí apod.).
Buďte ke svému vylekanému drobečkovi empatičtí, do přímého kontaktu s cizími lidmi jej opravdu nenuťte, zároveň se však vyhněte přílišnému ochraňování – období strachu z cizích lidí je naprosto normální a děti jím s vaší pomocí a pochopením projdou a tím „povyrostou“.
„Kdo se snaží chránit své dítě před uvedenými druhy strachů, vyvolává jen strach před strachem. Činí svého potomka bezmocného, závislého na své osobě a bezbranného vůči možným útokům strachu, neboť se nenaučil se strachem vyrovnat,“ podotýká ve své knize Dětské strachy a úzkosti Jan-Uve Rogge.
„Náš syn byl odmalička mamánek a chtěl být pouze se mnou. Když měl být s babičkou, na kterou byl zvyklý, tak hrozně vyváděl. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem musela nastoupit na částečný úvazek do práce. Děsila jsem se chvíle, kdy ho nechám ve školce samotného a v prostředí, kde to nezná.
Nakonec jsme více než měsíc před tím, než jsem měla nastoupit do zaměstnání, začala s Honzíkem chodit na adaptační hodiny do soukromé školky. Zezačátku jsme tam byli jen hodinu, později dvě, až z toho bylo celé dopoledne. Vybrali jsme školku s menším kolektivem. Asi po třech týdnech Honza zůstal ve školce sám a tyto intervaly jsme postupně prodlužovali. Nakonec si tam zvykl a i když občas ještě proběhly nějaké slzičky při loučení, tak musím říct, že udělal velký pokrok. Dnes chodí do školky již tři měsíce vždy na tři dny v týdnu jen na dopoledne a je úplně v pohodě. Až mě samostnou překvapilo, jak to zvládl," popisuje svou zkušenost maminka Tereza.
S podobnou zkušeností se svěřila také Iva, maminka tříleté Barborky. „Barborka byla odmalička hodně fixovaná na mě a manžela. Babičky měla ráda, ale nikdy s nimi nechtěla trávit delší čas. Bohužel ty to braly velice špatně a vynucovaly si pozornost, což očividně Báře vadilo. Když jsme babičkám vysvětlili, že se nemají vnučce vnucovat a uplácet ji dárky, ale místo pusinek a objímání si s ní mají jednoduše hrát, vše se zlomilo. Barča byla spokojená, že si s babičkami hraje a nevyžadují od ní neustálé projevy lásky. Také jsme se domluvili s babičkami, že budou k nám chodit častěji, ale na kratší dobu. Bára si tak na ně zvykla a vždy se na ně těšila. Myslím, že vše chce svůj čas a na dítě netlačit," dodává Ivana.