Maminka.czDěti a mateřství

7 častých lží, kterých se jako rodič také možná dopouštíte

Michaela Karavarakis 4.  9.  2013
Tak schválně, v kolika z nich jedete i vy? V kolika se poznáváte?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Normálně tady není takový nepořádek.“
Jistě, protože normálně je to tady vypucované, vyleštěné, napastované a nablýskané jak ve Westminsterském panství královny Alžběty. Naše děti si hrají v bílých rukavičkách a vždy s maximálně jednou hračkou, kterou ihned po skončení hry uklidí zpět na své místo... Ha ha. Přestaňte se omlouvat za to, že žijete. Všechny děti dělají nepořádek a každý pochopí, že za nimi nemůžete celý den lítat s utěrkou v ruce.

„Normálně už tohle dělá/říká/umí.“
Když rodič či prarodič řekne, že jejich Honzíček už tohlenormálně umí, znamená to v lepším případě, že to Honzíček udělal jednou a pravděpodobně omylem. Jde o velmi populární fenomén, který je ovšem stejně rozšířený jako je otravný. Bohužel.

„Ten okamžik, co jsem ho uviděl, zaplavila mě obrovská vlna lásky.“
Jestli máte dojem, že by to tak mělo fungovat, podlehli jste blamáži sentimentálních hollywoodských biáků nebo jste sedli na špek někomu, kdo vás chtěl pěkně vyšplouchnout. Nečekejte, že ten moment, kdy poprvé spatříte či v náručí podržíte své dítě, budete k němu cítit to stejné jako třeba za rok. Samozřejmě, že ho budete milovat, ale s tím, jak se budete vzájemně poznávat a učit se spolu komunikovat, s tím poroste i vaše láska k němu.

„Stejně z toho ještě nemá rozum.“
Možná vám to bude znít jako klišé, ale je to tak: děti vnímají a pamatují si víc, než si umíte představit. I ty sebemenší věci, které vy vůbec nevnímáte. A všechno do sebe vstřebávají jak houba. Občas nás nechají nahlédnout do hlubin své duše a to pak překvapeně voláme manželovi a babičkám a udiveně jim sdělujeme: Představ si „Eliška mi vzala telefon a vyfotila mě s ním!“ Nebo: Dneska na pískovišti řekla chlapečkovi „Hele počkej. Počkej, až půjdou děti spát.“ A tak podobně.

„Máme tu nejlepší školku, jesle, školu...“
Když přijde na sdílení zkušeností mezi rodiči, vyskytuje se tento jev poměrně často. „Sehnali jsme pro Klárku bezvadnou školku. Sice trochu s protekcí, no ale je úžasná. Mají tam ty nejdražší hračky a všechno je úplně nové. A ty učitelky! Všechny jsou senzační!!“ Rodiče mají často tendence líčit instituce, do kterých umístili své děti, v těch nej nej nej barvách, všimli jste si?

„Takhle se normálně nechová.“
Určitě jste to taky zažili: dítě řve na ulici nebo někde v tramvaji, autobuse, vlaku… a rodič víc než důvod, proč jeho potomek vříská, řeší, co si pomyslí kolemjdoucí či spolupasažéři. Taková pošetilost. V podobné chvíli bezmoci si prosím uvědomte jedno sladké tajemství: pokud to není moje dítě, co řve, bývá mi to zpravidla srdečně jedno, maximálně tak ještě pocítím k inkriminovanému rodiči soustrast a pochopení. Tudíž až zas vaše zlatíčko začne někde na veřejnosti vyvádět, vybodněte se na lidi okolo a chovejte se, jak kdyby tam nikdo, ale vůbec nikdo nebyl. A uvidíte, že požár uhasíte mnohem dřív.

„Teď je to nejhorší. Časem se to bude jen zlepšovat.“
Nebude. Bude to jiné, to jistě, ale jednodušší ne. Když odezní jedny starosti, přidají se jiné. Až pomine vstávání čtyřikrát za noc, přijde na řadu vstávání v sedm ráno. Až pomine období batolecí závislosti, vystřídá ho perioda přehnané samostatnosti. Až vám dítě vyroste tzv. "z nejhoršího", přijde škola a to bude teprve zápřah. Prostě smiřte se s tím, že bez starostí už nebudete nikdy. Ale to k údělu milujícího rodiče zkrátka patří.

Témata: Děti, Jak, Honzíček, Čas, Westminster, TAK, Take