[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Jistě, děti potřebují bezpečné, láskyplné a strukturované dětství. Ke svému rozvoji ale také potřebují samostatnost a kompetence,“ říká Michele Borba, uznávaná odbornice na rodičovství a autorka několika knih o úspěšných dětech. V rámci svého výzkumu identifikovala následujících sedm dovedností, které děti potřebují k posílení své psychické odolnosti. A vypozorovala, že je to právě tahle sedmička, která odlišuje úspěšné děti od těch, které s životem porůznu zápasí.
Často zaměňujeme sebedůvěru se sebevědomím. Říkáme svým dětem „jsi výjimečný“ nebo „můžeš být, čím chceš“, abychom jim zvedli sebevědomí. Neexistují ale důkazy o tom, že posilování sebevědomí zvyšuje studijní úspěch, nebo dokonce pocit štěstí. Co však studie potvrzují – děti, které přisuzují své známky vlastnímu úsilí a silným stránkám, jsou úspěšnější než ty, které si myslí, že nemají na své studijní výsledky vliv.
Skutečná sebedůvěra je totiž výsledkem toho, že se nám daří, že čelíme překážkám, nacházíme řešení a dokážeme se sami vzchopit. Děti, které mají sebedůvěru, vědí, že sice můžou selhat, ale také se odrazit ode dna. Michele Borba proto varuje rodiče, aby dítě příliš nechránili před okolním světem a před nezdary. Aby za něj například nepsali úkoly, protože tím v něm vyvolávají postoj: „Nevěřím, že to dokážu.“ A to přece nechceme!
Psycholožka Markéta Švamberk Šauerová potvrzuje, že častou výchovnou chybou v současnosti bývá, že rodiče za děti řeší téměř vše a snaží se, aby děti měly dostatečné pohodlí: „Vystavení diskomfortu vnímají jako něco společensky nepřijatelného. Jsme opravdu v situaci, kdy máme teplo, nemáme hlad, mnohé děti jsou dovezeny až přímo do školy, na kroužky, nemusí nosit těžké tašky, díky mobilním aplikacím mají vše hned vyřešené a nemusí na nic čekat, protože moderní technologie umí všechno hned. Tím se ale zásadně snižuje odolnost dětí obecně.“
V knize Výchova neprůbojných a uzavřených dětí proto Markéta Švamberk Šauerová doporučuje záměrně zařazovat do výchovy situace, kdy dítě musí vystoupit ze své komfortní zóny nebo odložit na nějaký čas své přání: „Důležitou součástí výchovy ke zvládání diskomfortu je výchova k otužování – psychickému i tělesnému – což může být například zavedení sprchování chladnější vodou, ranní rozcvička, pomoc s nějakou náročnější aktivitou nebo aktivitou, kterou dítě nemá rádo. Může jít například o požadavek, aby dítě pomohlo vyplít záhon, neslo si samo lyže/batoh po určitý úsek, bylo schopné oddálit uspokojení žízně. Jde nám o překonání nějaké obtíže – nepříjemné situace – například dojít si samo koupit zmrzlinu, objednat pití pro sebe a rodiče v restauraci, dojít do cíle s mokrou botou…“
Aby si děti mohly lépe osvojit schopnost vcítit se do druhého, potřebují něco jako emoční slovník. A vy jim s jeho budováním můžete pomoct například následujícími způsoby:
S úspěchem prokazatelně souvisí schopnost kontrolovat svou pozornost, emoce, myšlenky, činy a přání. Jedním ze způsobů, jak můžete pomoct dítěti se toto naučit, je dávat mu signály. Některé děti mají například problém přesunout svůj fokus od jedné činnosti ke druhé. Proto učitelé ve škole používají jakési signály pozornosti, třeba zvoneček nebo i slovní pokyny typu: „Tužky dolů, oči nahoru.“ Najděte si podobný signál a společně ho procvičte. Třeba: „Potřebuju na jednu minutu tvoji pozornost. Připravený poslouchat?“
Další technikou jsou stresové pauzy, které dítěti umožní zpomalit a dají mu čas na přemýšlení. Aby si tuto dovednost dítě osvojilo, potřebuje od vás zpočátku výzvu, která mu připomene, že se má zastavit a přemýšlet, než začne jednat. Může znít třeba takto:
„Když se zlobíš, napočítej do deseti, než odpovíš.“
„Když máš pochybnosti, zastav se, přemýšlej, zklidni se.“
„Neříkej nic, co bys nechtěl, aby se o tobě říkalo.“
Integrita jako soubor naučených přesvědčení, schopností, postojů a dovedností vytváří jakýsi morální kompas, který dětem pomáhá poznat a taky dělat, co je správné. Očekávání nás dospělých je součástí téhle skládačky. Stejně důležité je však dát dítěti prostor, aby si odděleně od nás vytvořilo vlastní morální identitu.
V tom mu samozřejmě pomůže, když ho pochválíte za nějaké správné jednání. Ideální je ještě potom popsat daný čin, aby dítě vědělo, čím si uznání zasloužilo. A určitě nezapomeňte na slovo „protože“, které upřesní a „zobjektivní“ vaši pochvalu:
„Prokázal jsi sílu, že jsi odmítl poslat ty pomluvy dál.“
„Projevil jsi poctivost, protože jsi dodržel slib, že půjdeš s kamarádem, i když ses musel vzdát pyžamové párty.“
Děti ji v sobě mívají přirozeně, někdy stačí jen ji naťuknout. „Abych dětem pomohla budovat zvědavost, ráda používám hračky, pomůcky a hry s otevřeným koncem. Dejte jim barvy, přízi a tyčinky od nanuku, ať vytvářejí svá malá dílka. Nebo jim nabídněte kancelářské sponky a třeba kartáč na čištění lahví a vyzvěte je, aby zjistily, kolika neobvyklými způsoby je mohou použít,“ vyzývá rodiče psycholožka Michel Borba.
Další metodou je modelování zvídavosti. Místo toho, abyste řekli „to nepůjde“, zkuste říct: „Uvidíme, co se stane!“ Místo odpovědi se zeptejte: „Co myslíš?“ „Jak to víš?“ „Jak to můžeš zjistit?“ Nebo když spolu čtete knihu, sledujete film či jen kolem někoho procházíte, použijte otázky typu: „Zajímalo by mě, kam jde.“ „Zajímalo by mě, proč to dělají.“ „Zajímalo by mě, co se stane dál.“
Co nám pomáhá vytrvat, i když nám naše vlastní slabost či ostatní našeptávají, že by bylo jednodušší to vzdát? Zde je velkým tématem práce s chybou. Chyba totiž dokáže obzvlášť dítě vykolejit natolik, že danou věc nedodělá, tedy ani nezkusí uspět. Co s tím? Především nedovolte, aby svůj problém katastrofizovalo. Místo toho mu pomozte se s nějakým tím klopýtnutím vyrovnat.
„Je důležité, aby dítě mělo možnost situaci pochopit a zvládnout. Náročný úkol lze rozdělit na snazší dílčí kroky, které však nemají představovat umetenou cestičku. Dítě může zažívat neúspěchy, ale musí se naučit je správně interpretovat. Vychovatel má dítěti zprostředkovat, že je dobré zjistit příčinu neúspěchu (vyhnout se generalizacím typu: jsi nešikovný, hloupý), a navést ho k možnostem tyto příčiny při dalším pokusu odstranit,“ doporučuje v knize Psychická odolnost předškolního dítěte Simona Hoskovcová, psycholožka, která se mimo jiné věnuje výzkumu vývoje psychické odolnosti předškolního dítěte.
Některé děti se také vzdávají, protože se cítí zahlceny problémy nebo úkoly. Zejména pokud mají potíže se soustředěním nebo s tím, aby se do práce vůbec pustily. V tom případě je naučte rozdělit si úkol na menší části. A nemusí to být žádná seberozvojová věda, stačí třeba zakrýt papírem všechny matematické úlohy kromě té horní a po dokončení každého řádku papír posunout na další a další řádek.
Starší děti si můžou napsat každý úkol na jeden samolepicí lístek v pořadí podle obtížnosti a plnit jeden úkol po druhém. Povzbuďte je, aby nejtěžší úkol udělaly jako první, ať se kvůli němu dlouho nestresují. Ale nezapomeňte přitom na bod 1: Sebedůvěra a vytrvalost se zvyšují, když děti dokončují větší části úkolů samy.
Optimistické děti považují výzvy a překážky za dočasné a věří v jejich překonání, takže je pravděpodobnější, že uspějí. Pesimistické děti naopak vnímají výzvy jako trvalé, takže je větší pravděpodobnost, že se vzdají.
A jak by se dalo čekat – učení dětí optimismu začíná u nás samotných. Děti totiž přejímají naše slova jako svůj vnitřní hlas. Schválně se proto v příštích dnech nalaďte na svá typická sdělení a zhodnoťte, jaký pohled svým dětem nabízíte. Řekli byste, že jste spíše pesimisti, nebo optimisti? Popisujete obvykle věci jako pozitivní, nebo negativní? Dobré, nebo špatné? Poloplné, nebo poloprázdné? Přes růžové, nebo přes modré brýle? A řekli by o vás totéž vaši přátelé a rodina?
Pokud vidíte, že se přikláníte na stranu poloprázdných sklenic, nezapomeňte, že změna začíná pohledem do zrcadla. Pokud u sebe vysledujete větší než malou porci pesimistických postojů, napište si pár bodů, které by vám pomohly stát se optimističtějšími. Vaše dítě to ocení!