[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tak nějak jsme si zvykli emoce dělit na pozitivní a negativní a učíme to, byť třeba i nevědomky, své děti. Přitom kdyby to nebylo potřeba, příroda nás tak širokou paletou emocí nevybavila. Nejdiskutovanější emocí s nálepkou „negativní“ je pak vztek či hněv. „Dát dítěti najevo svůj vztek není rodičovské selhání ani výchovná prohra. Je to opravdovost a je naprosto na místě zvýšit hlas a vztek vyjádřit celým svým tělem,“ uklidňují impulzivnější rodiče autorky knihy S láskou i rozumem. A nejen impulzivnější, ale i nevyspalé, frustrované, vystresované – doplňte si sami, co vás tak nejvíc rozhazuje.
Někdy ale sami cítíme, jak jdeme do vrtule a že je to "prostě moc". Nebo brzo bude. Jistě, ze šroubovice DNA vlastnosti jen tak nevymažete. Ale můžete s nimi naučit sebe (i malého dědice) žít. Nejprve samozřejmě sebe. Protože mezi rodičem a dítětem se uplatňuje nejen genetický, ale i tzv. mezigenerační přenos. To znamená, že dítě přejímá vzorce svých rodičů.
Pro případy, kdy cítíte, že to s vámi začíná lomcovat, přidávají autorky knihy S láskou i rozumem praktické cviky. Měly by vám pomoct zmírnit stres a lépe pracovat s energií emoce. Klidně zkuste tyhle cviky dělat spolu s dítětem, třeba se z vašeho sporu nakonec stane srandovní společná aktivita:
„Neexistuje dobrá a špatná emoce. Všechny mají být viděny. Fungují jako rádci a ochránci,“ připomíná lektorka a mentorka Lucie Harnošová. Doporučuje proto zejména dětské emoce nepotlačovat: „Nechte je proplout, pozorujte je a přijměte je.“ Nás ale zajímalo, jak konkrétně to udělat... Zde jsou její tipy, jak zacházet s emocemi svými i dětskými:
Zkuste nejprve vnímat svůj dech. Všímejte si svých vnitřních pocitů. Můžete začít emoci popisovat. Sledujte, jak se emoční vlna proměňuje, jestli sílí, nebo slábne. Jestli se k ní nepřipojuje nějaká další emoce. Důležité je zůstat v pozici nehodnotícího pozorovatele. Jen pozorovat, zda cítíte potřebu emoci potlačit, nebo naopak potřebu jednat. Emoci pozorujte tak dlouho, dokud se nepromění, neodpluje. Na závěr je dobré se zase vrátit ke svému dechu.
Pozorování a zvládnutí emoční vlny můžete podpořit větami, které vám pomohou celou situaci lépe zvládnout: „Je v pořádku cítit strach/smutek/vztek…“ „Je to jen chvíle, nebude to trvat věčně.“ „Mé pocity jsou jako vlna, která se objeví a zase zmizí.“ „Jsem v pořádku taková, jaká jsem, se vším, co cítím.“
Velmi často stačí, když v té situaci zůstáváte s dítětem přítomná: máte oční kontakt, vřelý výraz ve tváři a postoj v těle. Setrváváte v klidu. Můžete případně dítě podpořit větami typu „vidím, že tě to vážně naštvalo“, kterými dáte najevo, že vnímáte, jak se cítí. Zbytečně moc povídání není potřeba. Už tato klidná reakce obvykle postačí na to, aby dítě mohlo nechat své pocity volně a bezpečně proběhnout.
Co ale nefunguje nikdy, je popírání – když chceme naše dítě (nebo sebe) co nejrychleji uklidnit a celou emoci a situaci zlehčíme. „Přece si nemyslíš, že se celý vesmír točí jen kolem tebe!“ „Jsou mnohem horší tragédie na světě.“ Nefunguje ani to, když v tu chvíli začnete moralizovat a vysvětlovat, jak by se druhý člověk měl, nebo neměl teď cítit či chovat.
Věděli jste, že Když to, co říkají vaše ústa, není v souladu s tím, co říkají oči a tělo, je až sedmkrát pravděpodobnější, že dítě uvěří neverbálnímu projevu?