[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
O těhotenství se mluví různě. Jako o zázraku, požehnání, mezníku v životě ženy, cestě ke skutečnému dospění z dívky v ženu, jako o životní zkoušce každé z nás. Něco z toho se čte hezky a člověk už vidí to vzdouvající se bříško, ty scény, jak doma s partnerem hmatáte, abyste zachytili první pohyby, jak sedíte nad značkovými katalogy a vybíráte ještě značkovější kočárek a postýlku a pořád se jen usmíváte, protože zažíváte to nejšťastnější období ve svém životě.
No, kéž by. Ani nevíte, jak bych to přála všem těhulím na světě! Jsou ale věci, které vám těch devět měsíců můžou až překvapivě zkomplikovat či znepříjemnit. A vás to zaskočí. Proč se mluví hlavně o tom hezkém, když vy se hezky vůbec cítit nemusíte? Proto, kdybyste náhodou neprožívala pohádku, nevyčítejte si to, nepátrejte po tom, kde se stala chyba. Ta se stala leda v tom, že pravdu se ženy nebojí říct nahlas jen málokdy. O čem?
Že tu nevolnosti jsou, o tom víte, ale doktor vás ujistí, že s prvním trimestrem skončí. Nebo do 16. týdne. Kdybych vám vyprávěla o svém těhotenství, musela bych zmínit šest měsíců trvající nevolnosti, šest měsíců závratí, jídelníčku skládajícího se z rohlíků, lučiny, jablek a banánů. Doma nesmělo ležet ani mýdlo, aby se mi nedělalo zle z jeho „nesnesitelného smradu“, a poslední týden mi bylo tak zle, že jsem ani nevylezla z postele a jen si bytostně přála rodit.
Mezitím jsem pochopitelně musela fungovat a tvářit se, jako že nic. Což bylo ještě docela jednoduché, protože pracuju doma. Při běžném zaměstnání bych strávila půl roku na nemocenské.
Ani jednou jsem nezvracela, ale po tomhle vím, že nevolnosti se zvracením jsou tou lepší variantou. Bývají rychlé a většinou pouze ranní. Takzvaná nauzea, kterou jsem si prošla já, trvala nejen šest měsíců, ale také celé dny. A nic na to pochopitelně nezabíralo. A při tom všem? Moje těhotenství probíhalo jako z čítanky!
Od chvíle, kdy uvidíte dvě čárky na testu, se můžete tetelit blahem, ale také vás mohou začít semílat obavy. Z toho, zda těhotenství proběhne v pořádku – ty bývají nejintenzivnější do chvíle, kdy vám vydají těhotenskou průkazku, která je jakýmsi potvrzením, že vše jde, jak má.
Změny nálad jsou v těhotenství taktéž běžné. Hormony válí. Propady nahoru dolů, rozbrečí vás i kreslený film nebo dojemná reklama. Jste rozněžnělá… Ale co když se právě v údajně nejkrásnějším životním období ženy cítíte natolik pod psa, že by vás psychologové mohli zařadit do kategorie lidí trpících depresemi?
Systém prohlídek v těhotenství je u nás velmi propracovaný. Vím, je to myšleno asi dobře a prevence není nikdy dost. Ale… Vyšetření sem, vyšetření tam. Pořád na vás někdo sahá, někdo vám bere krev, měří vám tlak, lijete do sebe přeslazenou věc…
A když už na vás nesahají doktoři a přestanou tak rušit to, co by mělo být podle mě do mnohem větší míry „jen vaše“, jsou tu všechny ty sousedky, kolegyně, které jdou a zase vám bez zeptání sahají na břicho, jako by bylo jejich. Myslím, že pokud je těhotenství tak požehnaný, ba až posvátný stav, měli by ostatní mít k nám ženám také posvátnější přístup. A ne že jste velkou dotykovou zónou pro cizí.
Doteky mě přivádějí ještě k jedné věci. O těhotných se často mluví jako o náruživkách. Také to je pravda jen částečně. V prvním trimestru se většinou uzavíráme do sebe a nemáme rády ani doteky nejbližších. Sex? Mazlení?
Ani objetí mnohé z nás vůbec nevítají – chceme často jen být a srovnávat se s novým stavem. Až v druhém trimestru je lépe a nejvíce při chuti býváme v trimestru třetím, kdy už ale muži většinou šílí strachy z toho, jestli nám nemohou ublížit, a nechávají nás s odpuštěním ladem. Proč?!
Vím, je přirozené, že se tělo mění. Potíž je v tom, že se mění neskutečně rychle a vy si na své „nové“ tělo, které nejen jinak vypadá, ale také úplně jinak funguje, musíte rychle zvyknout. Tvar bradavek, jejich zabarvení a velikost se vám změní před očima mnohem dřív, než si okolí všimne rostoucího bříška.
Přijít mohou křečové žíly, na konci těhotenství obrovské otoky, záda bolí, spát se dá jen v některých polohách a ne zrovna dlouho. Necítíte se ani dobře, ani sexy a máte pocit, že to nejste vy. Jediné, o co se snažíte, je se z toho nezbláznit. A těšíte se na návrat do „starého“ těla, ale pochopitelně už předem víte, že to bude pořádná dřina.
Ano, před otěhotněním jsem věděla relativně hodně. Ale s těhotenskou průkazkou v ruce jako bych podstoupila lobotomii. Jako bych si nepamatovala vůbec nic! A co hůř, do toho přijde právě ten největší informační nápor. Načítáte knihy o porodech, prospekty porodnic, sbíráte informace o kojení, seznamujete se s bezpečnostními testy kočárků, se vším kolem plenek, s masáží hráze… Je toho tolik a v tak krátké době? Jenže vy máte mozek zrovna dlouhodobě na procházce!
S informacemi se k vám nahrne také spousta kamarádek i neznámých žen, které vás zaplaví radami. A ujišťují vás, že dozajista přeháníte, když se zmíníte o tom, že to nebo ono u vás neprobíhá, jak byste chtěla. Je to zvláštní – ty, které už porodily, jako by v sobě často objevily kus zášti: Jsou takové ženy, které vaše strachy, stavy nebo jen obyčejné otázky zlehčují, a vy si připadáte hloupě.
Máte pocit, že něco je špatně, ale asi tomu tak není, protože všechny kolem vás to zvládly levou zadní, takže jste patrně jen zhýčkaná princezna…? Tudíž nerozumíte ani sama sobě? A ty rady! Jedna bizarnější než druhá! Druhá osvědčenější než třetí. Br!