[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Možná to zní jako klišé, ale děti musí cítit rodičovskou lásku každý den. Už dlouho předtím, než vysloví první slůvka, nám rozumí – především díky tónu hlasu, očnímu kontaktu nebo tělesné blízkosti.
A pocit, že je někdo miluje, vychází především v tak malém věku z toho, že někdo slyší na jejich pláč nebo volání a uspokojí hned jejich potřeby. Takový základ jim dodává pak větší důvěru a motivaci objevovat svět.
Samozřejmě že ne vždycky to je tak jednoduché. Třeba když dítě už po desáté ukolébavce odmítá zaplout do pelechu nebo i přes klidné varování pohazuje špagety po místnosti. Vaše vybuchnutí je přirozené a lidské.
Přesto do jisté míry špatně. Děti až do deseti let nedokáží naučit rozdíl, že „maminka nemá ráda moje chování“ a „maminka mě nemá ráda“. V každém případě je potřeba i v takových situacích zachovat klid, zůstat objektivní a důsledně říct: máme tě rádi, ale teď se nechováš hezky.
A namísto nekonečného chození za volajícím potomkem z postele, mu dát jasný signál: sama jsem unavená a chci jít spát nebo si číst knihu. Náš večerní rituál je u konce a je potřeba spinkat.
Nejen děti milují pocit, že něčeho dosáhly. Přináší jim to nejen další motivaci, sebedůvěru, ale také šťastný pocit, že se jim něco podařilo. Podporujte proto své děti v jejich odvaze něco dělat samy. A nereagujte zklamaně, že jim to nakonec neklaplo.
„Úkolem rodičů je nasadit takové cíle, aby je dítě mohlo dosáhnout,“ píše americký expert na výchovu Jim Taylor ve své knize Your Children Are Listening. Přitom takový den je plný předem úspěšných úkolů jako třeba oblékání, připravení příborů na stůl, pomoc při nakupování, omývání zeleniny atp.
Náš syn například se dlouhou dobu nechtěl ráno oblíkat. Prostě ležel polosvlečený na posteli a kňoural, že potřebuje pomoc. V takové případě úžasně zafungovalo, když jsem za ním přišla a důrazně a klidně řekla: „Já vím, že se umíš oblékat úplně sám. Věřím, že to zvládneš. A budu v kuchyni, kdybysis s něčím nevěděl rady.“
Člověk se chybami učí. Málokdo si přiznává, že tahle průpovídka platí u dospělých, i u dětí. Nikdo neočekává, že děti budou umět všechno hned. A pouze ten, kdo dělá chyby, se učí i řešit problémy a zlepšovat se.
Proto se nerozčilujte, když vaše ratolest v jeden den několikrát rozlije mléko na stůl nebo si špatné obléká boty, i když to už dělal několikrát před tím.
„To, co děti později potřebují,“ píše Taylor ve své knize, „není schopnost perfektně jezdit na kole nebo malovat krásné obrázky, ale vůli vyzkoušet něco nového, beze strachu z neúspěchu.“
Téma pochvaly nebo korekce jsou během dětského vývoje na pořadu dne. Málokterý dospělák se ubrání oné větě: „To je krásné, to se ti povedlo.“ Ale jak tvrdí Jim Taylor, tahle věta úplně ignoruje samotné dítě. Nereflektujte jeho výsledek.
Děti často vůbec netuší, jak ke svému výsledku dospěly, a ani to, jak by to mohly příště udělat lépe. Proto Taylor doporučuje, když k vám přiskotačí dítě se svým obrázkem plným čmáranic nebo chce ukázat, jak samo vyšplhá na houpačku, jednoduše popisovat to, co skutečně vidíte. Tím mu dáte najevo svou pozornost i zpětnou vazbu, jak se mu to vlastně povedlo.
„Prosím tě, jak krájíš ty plátky, to musíš takhle….“ Nebo „Hezky se houpeš, ale musíš dát ty nohy víc nahoru, abyses doopravdy houpal“. Uhrančivé věty, které v dětech rezonují ještě několik let a usmrcují vlastní iniciativu i hrdost. To, co ale děti v takových slovech slyší, je především zpráva, že je jedno, jak moc to bylo pro ně těžké, stejně toho nedosáhly.
„Jak se to potom tedy děti naučí správně dělat?“ ptá se Jim Taylor, americký expert na výchovu dětí. „Úplně automaticky. Skrze praxi a pozorování.“
Děti už na začátku svého života potřebují získat zdravý pocit, že svět je bezpečné místo. Třeba tím, že rodiče reagují na jejich bezbranné volání, že mají hlad, strach nebo pocit osamocení. K tomu se pak postupně přidává i jistota, která jim napomáhá vyplout i za obzor a objevovat nové možnosti.
Zvlášť když se děti postupně mobilizují a vzdalují od rodičů, kteří jsou sice stále na pozoru, ale přesto dávají svým potomkům prostor pro samostatnou činnost. To je naučí mít situací pod kontrolou - i třeba když jim krvácí koleno.
V takovém případě se nemusíte hned hnát s dezinfekcí k poranění, nýbrž se jen zeptat, zda je vše v pořádku a nepotřebují pomoct a nechat pak dítě, aby si mohlo poradit samo.
Děti jsou rodilí egoisté. Nedokážou jen tak půjčit svou hračku, ani pochopit, že někdo může plakat, když oni jsou v pohodě. Postupně se musí naučit správně interpretovat emoce a také na ně reagovat, což se učí od nás dospělých. Proto před nimi zachycujte emoce do slov:
„Lukášek si chce půjčit lopatku. A teď je docela naštvaný a pláče. Co můžeme udělat pro to, aby mu bylo líp? Možná mu třeba půjčit tvou bábovičku?“ Pokud rodiče přeloží emoce jako smutek, strach, bezmoc, hněv, radost i štěstí, děti je pak vnímají jako něco jasnějšího a čitelnějšího.
Samozřejmě, že děti musíme na tuhle záležitost neustále upozorňovat. Jakmile něco dostanou, úplně zapomenou na druhého člověka a už objevují novou věc, kterou mají v rukách.
Proto by se základní formy zdvořilosti měla učit už i batolata, a to nejlépe pomocí vzorů. Proč by se měly děti učit říkat děkuji, když něco dostaly? „Protože je to jediné slovíčko, které nikdy nepodlehne žádné konotační inflaci,“ podotýká Jim Taylor.
Když se i vaše dítě naučí brzy významu slovíčka „ne“, usnadní to život nejen vám, ale hlavně jemu. Přestože vaše rozhodnutí, že něco skutečně nedostane nebo má s něčím přestat, v něm vyvolá jen vlnu negativních emocí, buďte vždy v takovém přesvědčení neoblomní.
Děti totiž často pak vědí, za jaké nitky zatáhnout, aby se vaše „ne“ brzy proměnilo v „ano“. Třeba když jsme roztržití, unavení nebo před dalšími lidmi. Jenže tak své děti jen vystavujeme pozdějšímu zklamání nebo bolesti v životě. Proto Taylor doporučuje, aby věcné a vytrvalé ne se naučilo už v rodině.