[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Co si tak matně pamatuju, o bílých svatebních šatech jsem neuvažovala nikdy. V každém věku to mělo nicméně jiný motiv. Když mi bylo něco kolem dvaceti, byla jsem přesvědčená, že vstoupit do manželství znamená ztratit bezmála osobní svobodu, připravit vztah o náboj…
Na druhou stranu: Všechny mé kamarádky po tom bláznivě toužily, nechávaly si navlékat prstýnky zásnubní, pak snubní, stavěly domy se svými muži.
Zdálo se, že tedy zřejmě umí nacházet lepší partnery nebo jsou zralejší. Nicméně… než mně bylo třicet, zase se rozváděly nebo alespoň u kafe klevetily o tom, jak je manželský život nudný, stereotypní a že už po pěti letech si přijdou jako po padesáti letech vztahu.
Spousta z nich byla smutná a přikládala vinu právě faktu, že se vdaly (příliš brzy / za špatného chlapa / ze špatného důvodu), ukazovaly na mou svobodu a říkaly, jak mi závidí.
Tehdy někdy jsem já potkala svého muže. A mluvím o něm jako o svém muži i přesto, že svatba se u nás nekonala. Ne z nedůvěry ve vztah nebo z nedostatku lásky. I přes absenci svatby jsme životní partneři. Dokonce si troufale myslím, že doživotní.
Postupně jsme si do té harmonie bok po boku dozráli a jsem si skoro jistá, že kdybychom se už před x lety vzali jen proto, že „už bychom asi měli“ (jak všichni opakovali už po roce našeho vztahu), dneska spolu naopak dávno nejsme, protože bychom pak oba měli pocit, že to už spolu tedy asi fakt být musíme.
Takovou image má dneska manželství. A nejen pro nás. Nad páry se vznáší jako jakási vynucená tradice, k níž by prostě mělo dojít, aby babičky měly radost. Nebo tak nějak. A tak my dva doma spolu dál být teoreticky nemusíme. My spolu být místo toho pořád chceme.
Ani po devíti letech nemám pocit, že bychom se vzájemně nějak vyčerpali, vidím spoustu věcí, které se mezi námi ladily a ladí, které zrajou, krásní. Společně rosteme jako osobnosti, podporujeme se, žijeme ve vzájemné důvěře, naprosté otevřenosti a snad dobře vychováváme naši dceru. Společně jsme došli do skutečného životního partnerství, které prostě jen není potvrzené mocí úřední.
Co tím svým dlouhým osobním příběhem chci říct? Asi trochu ubrat vítr z plachet všem těm, kteří stále hlásají, že jen společné příjmení je důkazem toho, že to spolu dva myslí opravdu vážně, že jsou dospělí, že je vztah opravdově oficiální a může mít skutečnou váhu.
Opravdu vím, že je to tradice, a znám i dlouholetá manželství, z nichž mám velkou radost. Nicméně je jich málo. Naopak stále častěji vidím dlouholeté vztahy „bez papíru“.
I taková soužití trvají celá desetiletí i celé životy, zahrnují děti, společně postavené domy a harmonické páry – a myslím, že z mnoha důvodů. První už jsem zmínila. Manželství má zkrátka špatnou pověst. Stal se z něj jen prázdný symbol.
Spousta potenciálních nevěst a ženichů je navíc z rozvedených rodin nebo rodin, kde místo vzdušných polibků létaly leda tak nenávistné pohledy. Tihle lidé neviděli doma vzor fungujícího svazku.
Nebo si vezměte, jak se o manželství vtipkuje. Jak se traduje, že do svateb se po pár měsících vztahu hrnou zásadně naivky, zlatokopky nebo zoufalky, které se bojí, že už lepšího chlapa neseženou. A co symboly okolo samotné svatby?
Pouta, okovy, chomouty. Manželství v sobě nese nikoliv punc harmonického, hlubokého, pracného doživotního vztahu, ale doživotní ztráty svobody, což v době, která přeje individualismu a osobní svobodě, také nevypadá dvakrát „sexy“.
„Myslím, že v naší společnosti opravdu zásadně schází vnímání podstaty manželského svazku, jeho posvátnosti a hlubokého významu. Zbyla právě ona povrchová vnímání - právní aspekty, “papír”, samotný obřad a manželský slib se smrsknul na dvojité “ANO” pod vedením úředníka, který nás vidí poprvé a naposledy v životě, příprava a podpora na cestě do manželství žádná. Není divu, že tato povrchová vrstva manželství nemá dnes mnoha lidem co nabídnout,“ říká k tomu také Šárka Weberová, koučka a mentorka rodinných vztahů.
Pověsti manželství nedělá dobře ani to, z jakých důvodů se do něj vstupuje: výhodnější hypotéky, úlevy na daních. Nebo kamarádka, která se vdala, „aby jí neutekl“. Vždyť to přece nemůže být dobrý základ manželství!
On papír dokáže zabránit nevěrám? Nedokáže vám dodat ani sebevědomí, nové příjmení nezmění vaši povahu, nepřinese lásku, s prstýnkem na ruce nenastane automaticky žádný zlom, obrovský posun ve vztahu, který by bez svatby… umřel? No tak to umře tak jako tak.
„Naše záměry, se kterými do partnerství vstupujeme, jsou v takovém vztahu otištěny jako jeho DNA. Chci-li například do manželství vstoupit proto, abych si muže “pojistila” (tedy je-li pro mě onen muž hodnotný), budu si jej “pojišťovat” celý život nebo onen muž pro mě ztratí hodnotu.
Snad každý, kdo by se měl cítit jako “pojištěný subjekt”, bude chtít z takového vztahu co nejrychleji utéct nebo jej zradit takovým způsobem, aby od něj odešel ten druhý, kdo si jej chtěl “pojistit”,“ podotýká na rovinu koučka.
Když si to tak sčítám, možná dneska manželství nevidím jako svou záležitost právě proto, že obecně není ničím, o co by bylo dobré stát. Jako by paradoxně mohlo devalvovat to, co jsme devět let budovali a doufám ještě dlouho budovat budeme. A to je paradox jako hrom.
Protože ještě když jsem v devadesátých letech přešla na gympl, nebyl kolem mě nikdo z rodiny, kde by rodiče byli jen partnery. Dnes dcera ve školce místo toho není zdaleka jedinou, jejíž rodiče se nevzali. Chvíli jsem se svatby bála, dneska spíš pochybuju, že nám má co nabídnout.
Říkám si, že jednou bych do ní možná – možná – mohla dozrát kvůli dceři. Víte, až přijde takové to období, kdy začne pátrat, proč to tak je. Na druhou stranu, zatím přijímá jako prostý fakt, že příjmení v rodině máme dvě a pojem svatba jí nedokážu pořádně vysvětlit. Možná ani tak není vyloučené, že jednou vyjádří přání, abychom všichni měli stejné jméno.
Manželství?
A když si sáhnu ještě hlouběji do svědomí, vzít si partnerovo příjmení bych mohla chtít, pokud bychom k tomu dozráli oba, ze stejného dobrého důvodu. Kdyby pro nás třeba časem získalo symbolický význam, jaký popisuje Šárka Weberová, která má mimochodem obě zkušenosti – dlouhý vztah „na hromádce“ i dvouleté manželství s novým partnerem. Díky němu teď manželství vidí takhle:
„Manželství vytváří bezpečný prostor pro veškeré naše prožívání, pro všechny naše části sebe samých, pro všechny naše stíny, skrze které můžeme společně růst a zrát. Sdílet radost i stíny, skrze krize spolu růst. Symbolem tohoto bezpečného posvátného prostoru je snubní prsten. Snubní proto, že nás dva snoubí do sebe.
Manželství vytváří z nás dvou jednu bytost. Svatba je totiž nejen “ten krásný den”, ale je to hluboký rituál, jehož energie pak působí v hloubce manželství a partnerského vztahu.“
V téhle době to zní jako výňatek z romantické literatury 19. století. Kdyby ale mohlo jednou skutečně nést obecně tu hloubku, o níž mluví Šárka Weberová, pak by těch „ANO“ mohlo zase zaznít mnohem víc. Do té doby? Těm, kteří o svatbě neuvažují, není myslím třeba cokoliv vyčítat. Umíme vytvářet dobré, trvalé vztahy.
Někteří z nás „na hromádce“ pravda zůstávají ze strachů, lenosti, ze zvyku… Ale to přece platí i o těch manželstvích, která tak docela nevyjdou. Vztah zkrátka může být dobrý s papírem i bez něj. Jde o to, jak to cítíte právě vy. A jestli náhodou nepropadáte iluzi, že všechno půjde samo, a když ne, je to špatně. „Samo“ to totiž nejde ani s papírem, ani bez něj.
„Děti potřebují rodinu, ve které je cítit láska. Že táta má rád mámu, máma tátu a rodiče děti. Pokud tomu tak je, rozdílná příjmení nejsou pro děti překážkou. S tím, že se máma jmenuje příjmením jinak, se dítě setká ve společnosti, když někdo cizí rodiče oslovuje – ve školce, u lékaře, ve škole, jinak se ve svém běžném dni tímto faktem nezabývá, hraje si. Dítě potřebuje znát odpovědi na otázku, proč mají členové rodiny různá příjmení. Vysvětlení adekvátní svému věku a chápání. Vysvětlení od rodičů berou jako fakt, který je nijak neohrožuje.“
Jak se díváte na přibývající rodiny bez stejného příjmení, tedy páry „na hromádce“?
V současnosti je vliv náboženství včetně obavy ze hříchu relativně v naší zemi nízký, proto obavy, že předmanželským sexuálním soužitím lidé hřeší, jsou také nepatrné.
Ale podstatné je, že zde není veřejné mínění, které by odsuzovalo lidi, kteří žijí ve stejné domácnosti, aniž spolu uzavřeli oficiálně sňatek. Takže „ostuda“ z toho, že dva lidé žijí spolu „na hromádce“, je dnes minimální.
Osobně vám to tedy nevadí?
Osobně stále považuji za správné – i když mne třeba někdo za to bude považovat za staromódní, když rodiče uzavřou sňatek. Ze svazku narozené dítě je tím nepřímo i právně chráněno.
Před čím?
Uzavřený sňatek chrání ten svazek proto, že jeho zrušení je podstatně právně náročnější. A to je ochrana jak dítěte, tak těch, kdo spolu žijí. Úřední akt, tedy uzavření sňatku, je ochranou před snadným zrušením toho vztahu.
1. Děti a otcovství: Pokud se dítě narodí ženě, která má manžela, pak je otcem dítěte automaticky manžel. Pokud se neprovdané ženě narodí dítě, pak je situace komplikovanější. Je nutné požádat o určení otcovství společným prohlášením matky a otce dítěte, eventuálně se obrátit na soud a zahájit řízení o určení otcovství.
2. Společné jmění. U manželství vzniká manželům tzv. společné jmění, tj. veškerý majetek anebo dluhy, které nabude byť jen jeden z manželů za trvání manželství, náleží do společného jmění, tedy oběma. Manželé samozřejmě mohou tzv. předmanželskou smlouvou oddělit jmění každého z nich. U tohoto bodu jsou pak ale manželé zároveň v potenciální nevýhodě. Pokud muž a žena nežijí v manželství a jeden z nich si např. sjedná úvěr, pak dluh jde pouze za ním, tzn. každý si primárně hospodaří sám za sebe.
3. Dědické právo. U dědění je nepochybná výhoda manželství v tom, že pokud jeden z manželů zemře, druhý z manželů dědí dle zákona hned v první dědické skupiny společně s dětmi. U nesezdaného páru přichází dědění druha (družky) až ve třetí skupině, spolu se sourozenci zemřelého, a to navíc jen za předpokladu, že alespoň jeden rok před smrtí žili ve společné domácnosti.
4. Otázka daní a jiné finanční otázky. V daňové/finanční oblasti tkví výhoda manželství oproti životu nesezdaného páru v tom, že lze na manžela (manželku) uplatnit daňovou slevu. Vdovský důchod pak náleží pouze ve vztahu mezi manžely. U nesezdaných párů vdovský důchod ani daňová sleva nepřichází do úvahy.
P.S.: První tři body přitom lze upravit právními dokumenty, například sepsáním závěti. Bod 4 je daný právními předpisy a změnit jej nelze. Nakonec tedy v součtu soužití vs. manželství až takové minusy nevykazuje ani z právního hlediska.
Jaký je váš názor na manželství?
Video: Hasič adoptoval dcerku, kterou odrodil při zásahu