[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Někdy mám takzvaně troufalou teoretickou mateřskou péči, což znamená výkřiky typu kdy kojit, že je určitě kluk hladovej a podobně. Oliver má milující, pečující maminku a já mám zase někdy patent na všechno. Ale v porodnici jsem se snažil být užitečný, což spočívalo především v nemohoucnosti sdílet tu evidentně nesdělitelnou bolest rodící maminky. Tak jsem se alespoň trapně snažil verbálně ji motivat.
Byl jsem šokovaný tím, jak to má příroda dokonale vymyšlené. Ať jsem se sebevíc snažil vymýšlet, jak bych mohl pomoct, nakonec jsem vlastně jen sledoval svépomoc přírody, která si ve výsledku sama rozhodla, co, kdy a jak.
Když se Oliver narodil, vůbec jsem si v těch prvních okamžicích neuvědomoval, co se vlastně děje. Byl jsem jen neskutečně šťastný, že dokázal přijít na svět bez zranění sebe i maminky. Přebalování, koupání, krmení… Já osobně jsem v tomhle směru pomoci spíše staromódní nebo možná pohodlný. Nicméně průbojnost mé milé mě donutila se na tomto druhu péče podílet. Minimálně je to dobré k poučení o tom, co všechno to mateřství vlastně obnáší. A věřím tomu, že velké kvantum tatínků o tom nemá příliš reálnou představu… Nevím, jak oni, ale já třeba informace „jak na dítě“ nestudoval, přesvědčený jsem byl jen o tom, že děti mají na svět přicházet z lásky.
Partnerka je maminkou 4,5leté dcery Isabell, kterou má z předchozího vztahu, takže má náskok. A já si rád nechám poradit. Také máme samozřejmě babičky a prababičku, kam se dá zajít pro rady. A do toho teď celé moje vrstevnictvo začalo plodit potomstvo! Proto o diskutování na téma děti, vzájemné sdělování si poznatků o prdících a utopické hledání zaručených metod není nouze.
Myslím, že vlastní individualitu v sobě nosíme již od miminka. A každé individuum vyžaduje i individuální přístup, takže to také trochu necháváme na Oliverovi, který si nás částečně instruuje sám. Jeho narozením se hodně změnil můj pohled na ženy. V tom nejlepším slova smyslu! Na moji partnerku, maminku, babičky i další ženy, o kterých vím, že „neskončily“ jen porodem. Že ještě dokázaly absolvovat náročnou výchovu a často se pro nás obětovaly. Jsou ale i ženy, které hážou novorozeňata z oken nebo je nechávají ležet někde na ulici. Na ty se můj nekompromisní názor naopak ještě prohloubil… Existují věci, ve kterých se s partnerkou občas neshodneme, občas se i hezky zhádáme, ale to spíš proto, že to asi občas i potřebujeme.
Doma rozmazluje spíš maminka, já se snažím být tím důsledným, ale jde to ztuha, srdce totiž často měkne. Oliver už teď působí trochu jako starší, přemoudřelý, kritický chlapík uvězněný v miminku. Je to roztomilý, ale někdy i trošku strašidelný. Navíc má dost často přísný výraz. Naštěstí nám to ale začíná vynahrazovat odzbrojujícím úsměvem, což je pro mě inspirující. Jistě se začnou objevovat stránky mentálního dědictví, za které se mu budu ještě omlouvat.
Myslím, že naopak díky němu začnu postupně střízlivěji vnímat i sám sebe. Podporovat jej budu rád, ne nutit, motivovat a manipulovat! Avšak i já stále zraju, takže to není jen o tom, co syn. Všichni se ještě můžeme vzájemně překvapit, v dobrém i špatném. Člověk se často vymezuje vůči něčemu, co sám dělá, někdy i v hojné míře, jen si to na sobě vůbec neuvědomuje. K těm výchovným odhodláním je myslím potřeba také velká dávka sebekázně. Snažím se být teď důslednější i sám k sobě. Když po mně syn zdědí v dobrém poměru to horší s nejlepším, a ještě to osladí, avšak nepřesladí koktejlem své maminky, tak by mohl i střízlivě koukat na svět. To bych byl ten nejšťastnější a nejpyšnější táta.
Geny jsou myslím jen základ, který se ale dá rozvíjet různým směrem. Osobně nejsem pro fyzické tresty. Ale když ústní dohoda stokrát selže, tak je podle mě dobré stihnout dát pohlavek první, než sami dostanete facku…
Je to teprve pár dní, co Oliver začal konečně komunikovat, a každým dnem se to zlepšuje. Takže naše dny vypadají tak, že spolu komunikujeme, párkrát denně přebalujeme, uklidňujeme, chováme, koupeme, oblékáme, svlékáme, různě lochtáme, čucháme, prostě se rochníme. Moc bych si přál, aby měl můj syn na dětství pestřejší vzpomínky než jedno světlo z obrazovky a změť různých obrázků. Nějaká vyložená technologická embarga nejsou zatím v plánu, ale určitě je lepší jít společně sáňkovat ven než si zahrát nějaký „Supersáně“ na „joystickách“. Do džungle se sice stěhovat nechystáme, rozhodně se ale budu snažit ochránit jej od podobných vymožeností, jak jen to bude možné.
Líbí se mi, jak je teď Oliver, na rozdíl od nás, „nezanešený“. Jeho perspektiva je nezatížená a ryzí, a to je samo o sobě plné inspirace a možného objevování toho, co postupně ztrácíme a zapomínáme. Oplátkou za to bych mu rád nabídl, aby moje formování jeho osobnosti bylo co nejméně zanesené tím, co si s sebou nosit nemusí…
Foto: Profimedia.cz