[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
O tzv. adoptivním kojení jsem se dozvěděla – jak jinak – než v práci, mezi „plavacími“ miminky a maminkami, které zmíněný fenomén rozebíraly ve sprchách před vstupem do bazénu. Myšlenka, a především možnost, že lze opravdu „rozkojit“ ženu, která si osvojila malé miminko, mě na jednu stranu uchvátila, na druhou stranu přivedla do rozpaků. Nejde o nějaký předaprílový žert, nebo jakousi šílenou akci neuvěřitelně alternativních matek? Sedla jsem tedy k internetu, zanořila se do virtuálního moře informací a započala kolotoč čtení, prověřování, ověřování zdrojů a volaní laktačně erudovaným kolegyním.
Při sběru formací, kterých je v češtině zatím spíše poskromnu, jsem narazila na (pro mě) dojemný a místy i napínavý článek o osobních zkušenostech paní Petry Margity Gelbart, která je adoptivní maminkou dvou dětí. U druhého osvojeného dítěte, ani ne půlroční holčičky, se pokusila o zmíněný „laktační zázrak“.
A jelikož příroda (i mnozí odborníci) mají na adoptivní kojení vstřícný názor, holčičku nakonec přes počáteční těžkosti kojila rok a půl. Vydatnými pomocníky jí byla především osobní motivace, dále odsávačka jako forma přípravy na kojení, bylinné čaje, tabletky pískavice řeckého sena, později, když už bylo miminko doma, i tzv. suplementor. Ten umožňoval, aby miminko sálo z prsu a stimulovalo tak tvorbu mléka a souběžně při tom získávalo i náhradní mléčnou kojeneckou výživu. Suplementor paní Gelbart časem odložila úplně.
Laktaci lze s určitou mírou úspěšnosti samozřejmě nastartovat „chemicky“, u nás vzhledem k informovanosti, zkušenostem s adoptivním kojením i dostupností schválených preparátů není tato praxe běžná. Vyvolat laktaci bez asistence léků není pro rozhodnutou adoptivní maminku nenáročné, avšak je to možné. Na stránkách La Leche League International (Mezinárodní laktační liga) se v souvislosti s problematikou adoptivního kojení dozvíme, že: „…vyvolání laktace je proces vyžadující trpělivost, odhodlání, píli a znalosti.“. Adoptivní maminky k tomu zpravidla potřebují přípravu v podobě stimulace prsou odsávačkou (zhruba 4x denně), pomoc již výše popsaného suplementoru a některých bylinných preparátů.
Důležitý je samozřejmě hojný kontakt kůže na kůži, časné přikládání, velmi jemné, citlivé a postupné odnaučování od krmení pomocí lahvičky. Laktační poradci zabývající se adoptivním kojením však zdůrazňují, že každý případ je jiný. Jiná je práce s adoptovaným novorozencem přímo z porodnice, jiná s půlročním kojencem, rozdíl je i ve zkušenostech nové maminky. Zatímco jedna může mít za sebou porod i úspěšné kojení vlastních potomků, jiná nikdy nerodila a nekojila. Některá adoptovaná „kojeňátka“ se pak „rozkojí“ úplně, jiná částečně. A samozřejmě, že existují i případy, kdy se adoptivní kojení nepovede.
V případě, že si stejně jako já umíte barvitě představit, jak nelehký musí celý proces být, a to nejen pro maminku, ale i pro miminko, zcela jistě vás napadne myšlenka: „Stojí to opravdu v moderní době za tu práci a mnohdy i stres?“. Jenže kdo nám dává právo soudit, zda jsou motivy jiných správné. Kojení v sobě přeci nese mnohem víc, než jen zdravotní a nutriční přínos mateřského mléka.
Kojením lze budovat (samozřejmě nejen jím!) vzájemný vztah, důvěru a intimitu. Zatímco pokrevní maminka tyto vazby budovala už v těhotenství a při samotném porodu, pro adoptivní maminku toto „navazování“ skutečně začíná až dnem, kdy své děťátko poprvé uvidí. Pokud je adoptivní kojení jednou z cest k vzájemné lásce, intimitě a důvěře, nezbývá než popřát všem takovým maminkám hodně trpělivosti, vynalézavosti, empatie, podpory, lásky a štěstí.