Děti mohou začít už ve třech letech
Parkour a freerun si asi nejlépe spojíte s partou teenagerů, kteří skáčou kdesi na sídlišti přes zídky a ploty. Parkour je totiž ve své podstatě umění překonávání překážek, tedy jde o to, jak se dostat z bodu A do bodu B co nejrychleji a nejefektivněji. Freerun se snaží stejného výsledku dosáhnout stylově, využívá akrobatické prvky, je v něm kus umění.
To jsou pak všechna ta salta, backflippy, sideflippy, rolly a wall spiny nebo gainery. Tyhle sportovní aktivity ale nejsou zdaleka jen pro teenagery. Na parkour a freerun mohou chodit i ti mladší. Pod dohledem zkušených trenérů mohou začít s tréninkem už ve třech letech.
Nepleťte si parkour se skákáním na trampolíně
Pokud vaše dítě umí skákat na trampolíně nebo skáče doma dobře z postele, neznamená to ještě, že stejně tak dobře bude skákat bez těchto „berliček“. „Duchna a trampolína jsou peklo,“ mračí se Iva, příznačně příjmením Mračková, trenérka parkouru a freerunu říčanského sdružení APDT (Ant Parkour Deadly Team).
V 99 % se ale usmívá a v týmu a na kroužcích vede s dalšími trenéry a asistenty na 320 dětí, které propadly kouzlu svobody pohybu s francouzskou nonšalancí. Úplná sranda to ale není. Pochopit, že to bez trampolíny nejde tak dobře, protože najednou chybí odraz, zvládnout jednotlivé prvky a pomalými krůčky se sunout kupředu, není vůbec jednoduché. Je to o trpělivosti a houževnatosti. A tu ne každý vydrží.
Přeskočit čáru nebo udržet balanc na obrubníku
Nebojte se, děti se od 3 let neučí salta. Učí se koordinovanému pohybu, běhají, skákají, drží balanc na obrubníku, přeskakují čáru na zemi, trénují postřeh, lezou na překážky, učí se správně seskočit, zvládnout rotaci.
Tak, aby nezatěžovaly klouby a v každé situaci si uměly poradit. „Vracíme děti do doby, než začaly chodit,“ usmívá se Iva Mračková a dodává, že batole ještě neumí chodit, ale dokáže šplhat (a to málokdo ví!). Její syn Péťa s nadšením říká, že on dělá parkour od narození J
Při tréninku se hodně posiluje vrchní polovina těla, klíčové jsou ruce. Proto také v týmovém oblečení nenajdete kapsy, aby do nich děti ruce nestrkaly. Děti se musí naučit znát a chápat své tělo, věřit mu, učí se ovládnout „svůj prostor“ a umět se v něm orientovat.
Stejně tak je třeba pochopit a vnímat prostor ostatních, a tak vás možná překvapí, že se dítě na parkouru naučí také respekt. „Dítě se učí držet si odstup od toho, kdo je před ním, aby mu neskočil na záda. Musí vnímat nejen sebe a své potřeby, ale i potřeby okolí,“ vysvětluje Iva.
V týmu se pěstuje i zdravý pud sebezáchovy. „Učíme děti, že je dobré mít zábrany,“ říká Iva: „Dítě musí přemýšlet a ne se vrhat hlavou proti zdi.“ Při tréninku jde o to ovládnout své tělo, postupně překonat sám sebe, svůj strach a své nedostatky a neustále se zlepšovat.
„Ve fotbale přihrajete a můžete si chvilku odpočinout, protože zas hraje někdo jiný. Ale tady jste od začátku jen vy. Co sám začneš, to sám skončíš…musíš si věřit,“ přibližuje filozofii parkouru trenérka. Rizika? Ta jsou jako při každém sportu. Proto se tak dbá na disciplínu a perfektní zvládnutí všech prvků. Bez nich Iva nikoho nepustí trénovat ty složitější a bez pardonu vrací k základům mladší i starší skokany.
Za každého počasí aneb děti nejsou z cukru
Trénuje se uvnitř i venku. Deštík není překážka. Budete-li rodič malého nadšence parkouru, raději s sebou na tréninky berte náhradní oblečení a igelitku na špinavé věci. Věřte mi, jednoho mám doma.
Je to určitě lepší, než dítě po tréninku peskovat za špinavá kolena. Filozofii parkouru (i se špinavými koleny) totiž nejprve musíte pochopit a vzít za své vy jako rodič. V dnešním světě orientovaném na výkon, jenž se prolíná i sportem pro děti už od útlého věku, může být parkour oázou.
Fakt, že tady se nesoutěží a dítě sportuje a překonává samo sebe, byl pro mě - coby rodiče - ten impuls, proč syna podporovat. Když se rozhodl pro parkour, byly mu 4 roky. Vyslechla jsem si mnohokrát od kamarádek, že nejsem úplně normální a že by umřely strachy. Strach mám. Ale taky víru a důvěru.
Líbí se mi, že každý tu jde svojí cestou, svým tempem, nikdo není ve stresu, že někdo už to umí líp než on. Nikdo se tu nesměje, když to jinému nejde. Sázím na intuici a věřím, že přesně to si můj syn odnese i do života. Umět se vyrovnat s překážkami, věřit si. Parkouristi tělem i duší říkají, že jakmile parkour opravdu pochopíte, už ho „neděláte“, ale „žijete“. A tomu já fandím z celého srdce. Pokud vám tahle filozofie sedí, možná je načase se po nějakém tom parkourovém týmu podívat.
Veronika Vraná, syn Kuba, 8 let, trénuje od 4 let
Kuba je neřízená střela, temperamentní kluk, co chvíli neposedí. Zkoušeli jsme různé týmové sporty, ale našel se v parkouru. Co mu to dalo? Určitě disciplínu, sebevědomí, naučil se padat. A taky získal respekt – k sobě, k okolí, k trenérovi.
Od obavy k úzkosti aneb jak to zvládnout jako rodič
Máte o své dítě strach? A je to „zdravý strach“ nebo „omezující úzkost“? Pokud máte konkrétní strach, můžete jej rozptýlit sdílením zkušeností, rozhovory s jinými rodiči v podobné situaci, s trenéry. Pokud cítíte všeobjímající úzkost, není to zdravé ani pro vás, ani pro vaše děti.
Úzkost je velmi nakažlivá a vaše děti by ji od vás mohly snadno pochytit (bojácnost, neaktivnost, menší zapojení do kolektivu, méně hravosti a radosti). Jak s tím bojovat? Po malých krocích uvolňujte dohled, s jasnými pravidly mezi vámi a dětmi, tak abyste úzkost zmenšovali a mohli si společně osahat, že to funguje a je to v pořádku.
Gabriela Špačková, psychoterapeutka a psycholožka v Psychoterapeutickém centru Gaudia Praha (www.gaudia.cz/)
Kde se inspirovat:
Ant Parkour Deadly Team Říčany: https://www.facebook.com/apdtricany/