[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Patří k tomu, co žádný rodič nechce nikdy zažít. K tomu, co především poprvé vypadá, jako že vám dítě téměř umírá pod rukama, a vy jste úplně bezmocní a jenom přihlížíte. Tak jako se obáváme febrilních křečí nebo alergické reakce po bodnutí hmyzem, noční můrou mnoha rodičů jsou afektivní stavy. Afektivní stavy hůře vypadají, než jsou z lékařského hlediska závažné pro další rozvoj dítěte. To ale nic nemění na tom, že rodiče, kteří je u dětí zažili, si je pamatují do konce života.
„Poprvé to bylo nejhorší, co jsem kdy zažila,“ vypravuje maminka tříletého Tomáše, Adéla. „V létě jsem byla s kamarádkou a dětmi v parku, malému bylo půl roku, nakojila jsem ho a položila na zádíčka na lavičku. Zrovna ale nechtěl být ,odložený‘, takže se nadechl k pláči, ale už nezaplakal. Ta šílená chvíle, než jsem si uvědomila, že nedýchá a začíná modrat, se nedá popsat. Popadla jsem ho, křičela dýchej!, plácala ho po zádech. Visel mi na rukou jako hadrová panenka, ruce a nohy mu vlály, oči v sloup. Tehdy jsem si byla jistá, že mi umírá v náručí.
ČTĚTE TAKÉ: Aňa Geislerová porodila chlapečka. Jmenuje se Max
Vzpamatoval se asi za půl minuty, ale zpětně mi to připadalo jako půl hodiny.“ Až později se Adéla dozvěděla, že se jednalo o afektivní záchvat. A bohužel nebyl jediný. Až po Tomáškově třetím roce věku zcela vymizely. Do té doby se v nepravidelných intervalech objevovaly vždy, když byl chlapeček unavený a prožil nějaký bolestivý šok.
„Nemohli jsme ho nechat nikde samotného. Brala jsem ho s sebou i na záchod, protože při představě, že se někde vedle v místnosti bouchne a zas přestane dýchat, jsem měla husí kůži,“ vzpomíná Adéla.
„Afektivní stavy neboli afektivně respirační stavy jsou záchvatové epizody dětského věku nezávažného charakteru, nicméně vypadající pro okolí velmi dramaticky,“ vysvětluje MUDr. Andrea Zakoutová z ambulance dětské neurologie v Ostravě: „Dítě může v úvodu silně plakat či křičet a poté zadrží dech ve výdechu s průvodním promodráním v obličeji nebo vzácněji zbledne.“ Poté následuje: porucha vědomí – zúžené vědomí – nereagování – až bezvědomí ó porucha napětí – ochablost či hypertonie (zvýšené napětí) mohou se přidat i záškuby končetin či inkontinence (pomočení či pokálení) Tento nervy drásající stav trvá většinou kolem jedné minuty, po které se dítě probere, zpravidla velmi unavené.
Afektivní stavy mají mnoho různých příčin a je tedy hlavně na rodičích, aby vysledovali, co konkrétně může být spouštěčem u jejich dítěte. Tak jako to zjistila Adéla a pokoušela se těmto situacím předcházet. „Nemohli jsme Tomáše nechat ani chvíli unaveného. Jakmile potřeboval spát, okamžitě musel do kočárku nebo postýlky. Vypozorovala jsem, že unavený a plačtivější se pochopitelně třeba dřív bouchne nebo upadne, a to pak téměř vždy končilo v mé náruči chvíli bezvládné tělíčko. Přes veškeré racionální myšlenky, že se nejedná o nic závažného, jsem se vždycky bála stejně jako poprvé.“ Podle neuroložky Andrey Zakoutové je v případě afektivních stavů vždy na vině silný emoční zážitek:
„Naše malá měla kolem tří let tyhle stavy i několikrát denně,“ vzpomíná Kamila, maminka dnes už osmileté Alice: „S odstupem času si říkám, jak jsme se naučili být otrlí, s manželem jsme na ni už téměř klidní vždycky foukli, aby přišla k sobě. Byla totiž schopná přestat dýchat i v momentě, kdy si třeba nechtěla obléct svetr. Už jsem váhala, jestli to to dítě nemůže nějak dělat naschvál. Hodně těžké bylo dohodnout se na nějakých výchovných postupech, báli jsme se, že bude rozmazlená, když bude vždycky po jejím, aby zase neměla záchvat.“
Afektivně respirační stavy se vždy týkají malých dětí. Vyskytují se v kojeneckém, batolecím i předškolním věku dítěte. V maximální míře se objevují mezi 2. a 4. rokem věku. „Jedná se o neuropsychické onemocnění, jehož podkladem je nezralost kardiorespiračních reflexů, řídících průtok krve mozkem, a tím i jeho okysličení,“ vysvětluje mechanismus afektivního stavu odbornice: „Uplatňuje se genetická predispozice, tedy výskyt u rodinných příslušníků včetně předchozích generací, přítomnost chudokrevnosti a celková dráždivost dítěte související s ranými riziky v těhotenství a kolem porodu.“
Hodně maminek, které tyto stavy konzultovaly s lékaři, se dříve dozvídalo, že se to spíš týká chytrých dětí, za viníka byla také považována hyperaktivita, těžce zvladatelný temperament či porucha vztahu rodič/dítě. Toto všechno ale dneska lékaři vyvracejí. „Dnes jsou afektivní stavy brány jako nevědomé,“ shrnuje MUDr. Zakoutová: „Přesto si myslím, že domácí prostředí a výchova rodičů sehrává určitý význam ve vzniku a rozvoji stavů, zvláště je-li hyperprotektivní (příliš ochraňující) a úzkostná nebo naopak nedůsledná či citově deprivující.“
Pravidlem bohužel je, že ojedinělý afektivní stav je spíše výjimkou. Jakmile se jednou objeví, musejí se rodiče obrnit trpělivostí a připravit na to, že dříve či později je v různé míře čeká nepříjemný zážitek znovu. Nedá se ale nikdy předem říci, jak časté záchvaty budou.
„Ojedinělé stavy se mohou objevit již v několika týdnech věku dítěte, poté se frekvence může kolem 2. roku zvyšovat až do několikrát měsíčně či denně a poté opět klesá, až vymizí,“ objasňuje Andrea Zakoutová. Vzhledem k faktu, že jsou afektivní stavy nevědomé, neexistuje proti nim konkrétní a jednoznačná prevence.
Stejně jako v případě Adély a jejího syna je tedy nejlepší vysledovat, co je hlavním spouštěčem, a pokusit se takovým nebezpečným situacím předejít. To se ale pochopitelně nepodaří vždy. Podle MUDr. Zakoutové mohou hodně ovlivnit optimální výchovná opatření:
Obavy rodičů z následků afektivních stavů jsou časté. I když se dítě probere po několika vteřinách, nutí nás to k zamyšlení, zda je s jeho vývojem všechno v pořádku a nestojí-li za tím vším nějaká závažnější choroba. „Afektivně respirační stavy nemají žádný závažný vliv na psychomotorický vývoj či intelekt dítěte, tudíž nevedou k mentální retardaci ani epilepsii,“ konstatuje odbornice.
Přesto je namístě velká opatrnost. V případě, že se záchvaty opakují hodně často, mimo věkový limit nebo mají velmi dramatický průběh s dlouhotrvající poruchou vědomí či dechu, měli bychom vyhledat odborníka. „Vhodné jsou odběry k vyloučení interní či infekční příčiny potíží, kardiologické vyšetření k vyloučení kardiogenní příčiny (zejména arytmie) a specializované vyšetření dětským neurologem včetně EEG k vyloučení epilepsie či jiného neurologického onemocnění,“ doplňuje lékařka. Afektivní stavy u dětí jsou zážitkem, na který žádný rodič na rozdíl od svého potomka nezapomene. Dětem při nich pomůžeme nejvíce klidným a zodpovědným přístupem bez hysterie, což ostatně platí u všech nemocí a neduhů. Chce to ale vůli.
Jak překonat afektivní záchvat u dítěte
Nejdůležitější je zachovat klid. V úvodu rozvoje záchvatu někdy pomůže odvedení pozornosti od emočního zážitku a reflexní aktivování zúženého vědomí dítěte:
* fouknutí do obličeje poklepávání na hrudník či zadeček omytí obličeje studenou vodou
Při probíhajícím stavu je třeba uložit potomka do vodorovné polohy nejlépe na boku se záklonem hlavy, aby nedošlo k vdechnutí slin a byly udrženy průchodné dýchací cesty. Záchrannou službu volejte jen v případě, že by porucha vědomí a dechu neodeznívala.
Článek vyšel v časopisu Maminka 6/2013