Agresivita dětí: Co skrývá a jak na ni reagovat?

Když František bouchne lopatičkou sousedovic Honzíka, vyvolá to v každém rodiči intenzivní pocity. Maminku Františka polévá stud a říká si, kde se to v tom dítěti bere, zatímco Honzíkova maminka je přesvědčená, že výchovné prostředí u sousedů musí být plné násilí.
Agresivita dětí: Co skrývá a jak na ni reagovat?

Agrese však má v životě své opodstatnění a není ji možné označit pouze jako něco záporného. Tenistu obdivujeme za jeho agresivní údery, horolezce za jeho odhodlání. Agresivní pocity nám dodávají kuráž a odvahu. Pocit zloby a agrese nás probouzí z letargie, dává nám sílu k překonání překážek. U dětí je agrese spojena s pocity moci. Rodiče se děsí, když se jejich sladké batole projevuje jako rozzuřená šelma, ale bez agresivních pocitů by bylo dítě ustrašené a druzí by ho mohli snadno ovládat. Agresi potřebujeme k tomu, aby z nás nebyli otloukánci a uměli jsme se ve světě prosadit.

KAPITOLA PRVNÍ: Batole
Batole se učí komunikovat. Žádný učený z nebe nespadl, a tak i s agresí se musíme naučit zacházet. Malé děti do tří let mají omezenou schopnost komunikace a neumí kontrolovat svoje impulzy a pocity. Budují si představu o svém já, jsou zaměřené na sebe a nedokážou se vžít do druhé osoby. Proto také mají blízko k fyzickému vyjádření agrese.

Batole reaguje na změny. Když je dítě hladové, unavené nebo nedostane to, co si přálo, odnese to hračka nebo ten, kdo je po ruce. Také jakékoliv zásadní změny, jako je např. stěhování nebo narození sourozence, mohou dočasně zvýšit agresivitu malých dětí.
Batole zkouší, co může. Kolem dvou let dítě s reakcemi ostatních experimentuje: „Co se stane, když strčím do Lucky? Co udělá máma, když ji kousnu?“ Objevuje se touha po nezávislosti a prosazení vlastní vůle, které na sebe kvůli nedostatku jiných prostředků často berou formu bití, kopání nebo kousnutí.

Rady pro rodiče
Úkolem rodiče je pomoci dítěti naučit se zvládat agresivní pocity způsobem, který je pro společnost přijatelný. Pozor, abychom přitom nevylili dítě i s vaničkou. Nechceme po dítěti, aby pocity vymýtilo, protože mají svou cenu, pouze aby je vyjádřilo vhodným způsobem. Když vaše dítě bije, kouše a ubližuje ostatním:

Reagujte logickým následkem: Když začne na pískovišti násilím vytrhávat ostatním hračky z ruky, vezměte ho z pískoviště na chvíli na lavičku. Vysvětlete mu, že se bude moci vrátit, až bude připraven hrát si bez toho, aby druhým ubližoval. Nesnažte se situaci příliš rozebírat. Dotazy typu „Jak by ses cítil, kdyby to někdo dělal tobě?“ se v tomto věku zcela míjejí účinkem, protože představit si sebe na místě někoho jiného dvouleté dítě neumí.

Snažte se zůstat klidní: Křičení, bití nebo označování dítěte za zlobivé nezmění jeho chování. Spíše ho uvede do varu a poskytne mu návod, co všechno se dá na druhých vyzkoušet. Děti se učí nejvíce nápodobou, pokud tedy dokážete ovládnout svůj vztek, uděláte první krok k tomu, aby se dítě naučilo ovládat ten svůj. Nemá také smysl dítě bít, abyste mu ukázali, „jaké to je“. Protože i když říkáte „Nesmíš!“, vaše činy říkají: „Násilné chování je v pořádku.“

Nastavte jasná pravidla. Reagujte okamžitě, pokud je vaše dítě agresivní, nečekejte, až bouchne do kamaráda potřetí. Vaše dítě by mělo ihned slyšet: „Dost, druhé nebijeme!“ Dítě odveďte pryč ze situace (minuta či dvě stačí). Nechte ho zklidnit. Je třeba, aby dítě pochopilo, že pokud bude druhé bít nebo kousat, nebude se moct účastnit hry.

Buďte předvídatelní. Snažte se na každou epizodu agrese reagovat stejně. Dítě pak ví, co může očekávat a s čím musí počítat, pokud překročí hranice.

Pojmenujte, co se děje: „Zlobíš se, protože ti Nikolka nechce půjčit kočárek.“ Pomůžete dítěti porozumět vlastnímu chování a pojmenovat ho. To je první krok na cestě k sebeovládání.

Zkuste vymyslet, co se dá se vztekem dělat. Zdůrazněte, že je v pořádku zlobit se na druhé, ale není v pořádku dávat to najevo bitím nebo kopáním. Zkuste spolu najít jiné způsoby vyjádření, například slovně: „Matěji, to se mi nelíbí, mám vztek!“ Nebo povzbuďte dítě, aby příště požádalo dospělého o pomoc. Pokuste se být struční, malé děti obtížně vnímají velké množství slov.

Oceňte žádoucí chování: Snažte se dítě „nachytat“ při chování, které si u něj přejete. Když se zeptá kamaráda, zda si může půjčit bagr, nebo v klidu čeká ve frontě na klouzačku, oceňte to: „Krásně ses zeptal! Všimla jsem si, jak trpělivě jsi čekal!“

Poskytněte mu dostatek možností k pohybu: Pokud jsou malé děti fyzicky nevybité, mají větší sklony chovat se agresivně.

Neočekávejte příliš: Pokud vaše dvouleté dítě odmítá sdílet hračky a brání je vlastním tělem, nemusíte se obávat, že z něj bude osamělý lakomec. Dítě se v tomto věku učí, že něco může patřit pouze jemu. Problémy se sdílením ustávají kolem čtyř let, kdy má dítě dostatečnou sebekontrolu a je si svým vlastnictvím jisté natolik, aby věci půjčilo někomu jinému.

KAPITOLA DRUHÁ: Předškolák

Předškolák verbálně komunikuje.
S příchodem třetích narozenin a rozvojem řečových schopností fyzická agrese u dětí většinou ustupuje. Rozšiřují se jejich možnosti a zlepšuje se sebeovládání. Děti experimentují se sociální mocí. Učí se prosadit mezi vrstevníky, snaží se přijít na to, jak si mezi ostatními vydobýt postavení.

Předškolák se vymezuje dle pohlaví.
Ve třech letech jsou si děti zcela vědomé své příslušnosti k pohlaví, a tak se způsob jejich zacházení s agresí začíná lišit. Roli zde hrají jak vrozené odlišnosti chlapců a dívek, tak identifikace s dospělými stejného pohlaví. Chlapci se poměřují především fyzicky, v pomyslné hře střílejí jeden na druhého, častěji mezi nimi dojde ke rvačce. Vůdcem skupiny bývá ten nejrychlejší, nejsilnější, nejobratnější. Děvčata dávají v předškolním věku průchod své agresi spíše slovně a lépe ji skrývají. O své postavení ve skupině bojují manipulacemi typu „s tebou my neka“nebo pomluvami.

Rady pro rodiče:
Předškolák je schopen o konfliktní situaci mluvit a umí se nad ní zamyslet. Nejvíce mu pomůžeme tím, že jako u mladších dětí pojmenujeme, co se v něm pravděpodobně odehrává: „Zlobí tě, že tě děti nevzaly do hry.“ Dítěti tím dáme najevo, že jeho pocity chápeme, a zároveň ho učíme vyjadřovat pocity slovně. Na řešení situace už se předškolák může podílet: „Jak myslíš, že bylo Jirkovi, když jsi ho uhodil?“ „Jak by se dala situace řešit jinak?“

Bez ohledu na věk našeho syna či dcery je třeba mít na paměti, že děti se inspirují chováním rodičů. Jakým způsobem zacházíte s agresivními pocity vy sami? Pokud dítě vyrůstá v domácnosti, kde je „Itálie“ na denním pořádku, těžko od něj můžeme očekávat zdrženlivost a sebekontrolu. Proto než se podivíte, po kom to dítě je, zkuste si upřímně odpovědět.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články