Maminka.czSlavní rodiče

Alena Buffon: Mužská energie mi vyhovuje víc. Je míň zákeřná

Alena Buffon:  Mužská energie mi vyhovuje víc. Je míň zákeřná
Ročníky Miss si většinou pamatujeme podle jména vítězky. Jeden je ale výjimkou. Rok 1998 vešel do missích dějin tím, že nevyhrála Alena Šeredová. Skončila druhá, ale kvůli tomu, že tehdejší vítězka Kateřina Stočesová neuměla anglicky, Alenu pořadatelé poslali na Miss World. Umístila se tam na čtvrtém místě, což byl do úspěchu Táni Kuchařové v roce 2006 největší sukces v novodobých dějinách české krásy v zahraničí.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

A nastalo archetypální černobílé období. Blonďatá Kateřina byla mediálně oslavovaná a černovlasá Alena zatracovaná. Vydržela být za tu špatnou necelé dva roky. A když už její máma přestala chodit i k holiči a ségra měla dost řečí svých spolužáků, odjela.

Alena je na první pohled jednoznačně dvojí. Krásná a opatrná. Podle slov její kamarádky Pavlíny, která byla u první části rozhovoru, byla taková vždycky. Držela si odstup. Nepředstírala přátelství ve světě „zlatíček a miláčků“. Lakonicky oznamovala: „Budu s tebou teď a tady pracovat, ale nejsem tvoje kámoška.“ Miláčci a zlatíčka nevědí, co s ní, ale ona se vždy chová naprosto profesionálně, takže jí není co vytknout. Na rovinu řekla klidně jedné paní na place, že je slepice…

Třeba to nevěděla a já byla první, kdo jí to řekl. Ale vážně, nemám ráda prvoplánový ženský svět se spoustou žulení a culení a medové přetvářky, která se rázem změní v drancování a pomlouvání. Ženský svět je slepičinec: Je mi z duše protivná situace, kdyby teď vešla do místnosti další žena, my s ní žertovaly, a až by se za ní zavřely dveře, sjely bychom ji od zadku po povahu. Já jsem povahou spíš kluk. Odmala. Mám pár přítelkyň, které tímhle netrpí, a ještě mnohem víc kamarádů chlapů. Mužská energie mi vyhovuje víc. Je míň zákeřná.

A pro hezkou ženu jednodušší.

Neřekla bych, že jednodušší. Srozumitelnější. Samozřejmě mám výhodu toho, jak vypadám, ale to byste se divili, jak umím vypadat, když nechci, aby se ke mně někdo přiblížil. Bojí se mě obsloužit i číšník… Mimochodem tím odrazuju i divný chlapy. Buď mě lidi milují, nebo nenávidějí. Jsem taková. Jsem ale zároveň nesmírně výhodná. Když mě někdo má, má ve svém životě naprosto loajálního člověka. Jezdí se ke mně jako do lázní. S bolestmi všeho druhu. Chlapi mě mají rádi ne proto, jak vypadám, ale proto, že když jdu na večeři, normálně jím a piju víno a směju se nahlas a ráda mluvím. Jsem parťák. Když mám k někomu důvěru. Vybírám si lidi jednoduše - intuitivně. A nepletu se.

Žijete ale v ultra přátelské Itálii, ta má přece tuhle „ženskou“ energii ve své podstatě.

Na to jsou Italové fakt experti. A navíc jsem tu známá z televize. Troufnu si říct, že není Ital, který by mě neznal. Občas odněkud vyskočí nějaký člověk a vlepí mi pusu. Nemůžu se divit, zná mě z vlastního obýváku. Nejnáročnější to bylo, když se narodil Louis. Kdykoli jsem šla ven, lezly mi ženský do kočárku. Moje máma se rozčilovala: „Říká vám něco šestinedělí, nebo ho v Itálii nemáte?!“ Naštěstí mám mnohem známějšího manžela. Italům alternuje Boha, tak je předmětem zájmu především on. I když, je to taky náročný a čím dál tím náročnější…

Proč se to zhoršuje?

Protože kluci rostou. Mně to tak nevadí, nevzala jsem si řezníka, který se stal fotbalistou, vzala jsem si hvězdu, ale pro kluky je to táta. Hlavně toho staršího, Louise, už to štve. Gigi je doma málo - má tréninky, dlouhodobá soustředění atd. A když už jsou spolu a Louis mu třeba začne něco vyprávět, už se k nám žene dav. To pak schovám děti a vystrčím manžela, ať si to užije.

Procházky po městě asi nejsou vaší oblíbenou činností...

To nejde. Fakt. To je úplná blbost. Říkám si občas, jak asi žije Angelina s Bradem. Já jsem známá, to ano, ale můj muž způsobuje svou přítomností doslova davovou psychózu. Jsou věci, které prostě máme jinak. Když jsem hledala dům - byla jsem poprvé těhotná a Gigi někde hrál - měla jsem jeden zásadní požadavek. Vlastně dva: aby do domu a na zahradu nebylo odnikud vidět - tenkrát ještě v Itálii neplatil zákon, který platí dnes, že vás na vašem pozemku nesmějí odnikud fotit - a aby v domě bylo dost prostoru, aby si tam manžel mohl hrát s dětmi a nemuseli nikam jít. A tak bydlíme na místě, kde jsme z jedné strany uzavření klášterem a z druhé nám podobnými sousedy.

Jak tohle kluci zvládají ve škole?

Zatím do školy chodí jen Louis. Našla jsem takovou, která je těmhle nárokům přizpůsobená. Má spolužáky, kteří třeba odmala žijí s ochrankou. Hledala jsem školu, kde bude hlavní řečí angličtina. Z praktického důvodu: dokud manžel bude hrát, nikdy nevím, kde skončíme - tak aby kluci mohli pokračovat ve škole kdekoli na světě. Ale Louis je tam přihlášenej jako Ital, tak má plnohodnotnou i italštinu, což s sebou nese občas drobný problém mé italštiny.

Vždyť jste moderovala italsky…

Ale nikdy jsem nechodila do školy. Mám ji naučenou životem a televizí. Nikdy se nebudu orientovat v nuancích typu ježek a dikobraz. Hlavně když je ten dikobraz namalovanej s krátkýma bodlinama. A tak občas ofotím Louisovy úkoly a pošlu je italské kamarádce, která nám pomůže. Většinou je to tak, že italské děti na téhle škole mají italské maminky, a ne tatínky, toho času na hřišti.

Kdy vy jste se v Itálii objevila poprvé?

Úplně poprvé v šestnácti. Přijela jsem na měsíc. Pozvala mě jedna agentura. Bylo to náročný. Necítila jsem se tu dobře. Byla jsem poprvé bez rodičů, agentura sice všechno platila, ale měla svoje obrovské přirážky. Tehdy mě stála postel v pokoji s dalšíma pěti holkama v dnešním přepočtu neuvěřitelných 1300 euro. A musela jsem ty imaginární sumy splácet prací. Ukázalo se, že vydělávám, a tak mi sebrali pas. Máma si tenkrát pro mě přijela autobusem. Vrátila jsem se zpět na náhradní doklad. Řekly jsme, že jsem pas ztratila. Tehdy jsem ještě nebyla zvyklá na mafiánský způsoby.

To jste byla ještě na střední?

Ano. Musela jsem se mimo jiné normálně vrátit do školy. Měla jsem sice individuální plán, ale pamatuju si, že na rozdíl od individuálních plánů pro moje spolužáky sportovce někteří kantoři nechápali, proč ho má mít modelka. Jeden profesor se mě zeptal, jestli mi tak dlouho trvá lakování nehtů…

A pak byla znovu Itálie. Zatím ještě s návraty.

Upřímně, když to zkrátím, za můj život v Itálii může to, že jsem v roce 1998 nevyhrála Miss České republiky. V porotě se jedna novinářka šprajcla. Do smrti nezapomenu, když přišel Miloš Zapletal vyhlásit výsledky: otevřel obálku, podíval se na mě a řekl, já fakt nevím, co se tu děje. Nešla jsem tehdy ani na ples. Bude to znít divně, ale byla jsem vždycky dost zamindrákovaná a maximalistická. Měla jsem dojem, že jsem prohrála, a ne skončila druhá. No a pak jsem vyjela na Miss World a nastalo mediální peklo. Já, tmavá mrcha, vyšoupla blonďatého anděla. Vydržela jsem to ještě něco přes rok. A pak jsem nevydržela pohled na mámu, které kdekdo říkal, že má děsnou dceru, ségru šikanovali spolužáci… muselo se něco stát.

Měla jste ústupovou cestu naplánovanou?

Ne. Může za to můj bratislavský manažer, který mi sjednal další práci. Kde jinde než v Itálii. Bylo mi třiadvacet a cítila jsem se na nějaký začátky stará. Ale ukecal mě. Dostala jsem zakázku na reklamu na gorgonzolu. Mimochodem jsem ji nemohla dva roky ani vidět. V rámci reklamy jsem ji musela jíst. Přišla další práce a další. Bydlela jsem zase s modelkama, ale pak jsem si pronajala pokoj s jednou Italkou, která mi řekla, že stejně skončím v italské televizi. Tenkrát to smysl nedávalo. Jezdila jsem stále mezi Českem a Itálií.

A přišel den, kdy jste se nevrátila…

Bylo léto a já uspořádala tábor pro děti z dětských domovů a pár dalších. Sponzorovaly nás tehdy velké firmy a holky z děcáku si barvily vlasy a čančaly se, byla to paráda! Na jeden den jsem musela na casting na nějaký italský televizní pořad. Všichni přišli nastrojení a já dorazila rovnou z tábora… a oni mě vzali. Navíc ten den za mě zaskakoval na táboře Bořek (Bořek Slezáček, její tehdejší přítel). Tak můžu být dodnes ráda, že se nic nestalo. Byl to pro mě tehdy prostě dobrej den…

To jste ale ještě nemluvila italsky.

Ne. Když se mě na něco ptali, smála jsem se jako blbá. Ale mám ohromnou výhodu - a možná je to i můj jediný talent. Nebojím se mluvit, i když umím třeba jen pět slov. Byla to italská loterie, jezdilo se od města k městu, kde se dělaly přímé přenosy. Byla jsem pořád mezi spoustou lidí, kteří mluvili jen italsky. Dívala jsem se na všechny pořady v televizi od politiky po vaření a najednou jsem italsky uměla. Trvalo to zhruba čtyři měsíce. Následovaly další nabídky, televizní i divadelní a filmové. Ale stále jsem se vracela.

Kdy jste se rozhodla, že se už nikdy nevrátíte?

Vlastně až když jsem potkala svého manžela. Tedy myslím definitivně. Poprvé jsme se potkali v roce 2002, na což se upřímně nepamatuju. On říká, že si mě taky nepamatuje, ale já myslím, že kecá. Předávala jsem tehdy cenu nějakému sportovci - Gianluigi Buffonovi (pro všechny je Gigi). Jeho sestra někdy po letech našla jeho plakát z té doby: chytá na něm míč, je tam jeho rodina a pak taky fotka z toho předávání, kde jsme spolu. Bylo to daný…

A kdy a jak se tedy stal Gigi vaším osudovým mužem?

Oficiálně nás seznámila až moje známá, která pracovala pro Juventus. Tvrdila, že se k sobě hodíme. Pozvala mě na večeři, kam jsem přišla ještě s pár přáteli. Připadal mi na první pohled trochu praštěnej. Až mnohem později jsem pochopila, že když je nervózní, zbytečně moc se směje. Já jsem zas nedobytná. Nic jednoduchého. Přesto jsme si cestu k sobě našli… Ale chvíli to trvalo.

V čem je jiný než muži, se kterými jste chodila?

Poprvé jsem s ním uvažovala o tom, že založím rodinu. Bylo to tahle: moje první láska nebyl Bořek, ale kanadský model Yvon Karl- Carlos. Seznámila jsem se s ním v šestnácti v Miláně. Náš vztah byl dvouletý, a přestože byl o patnáct let starší, byl ten vztah platonický. Jsem díky této zkušenosti ostatně dodnes přesvědčená, že sex není nutnou podmínkou toho, aby člověk někoho opravdu miloval… Pak přišel o jedenáct let starší Bořek. Další byl Edík (Edoardo Costa), taky starší. Vždycky jsem měla starší partnery a nikdy jsem s žádným z nich neuvažovala o budoucnosti. Všechno to byly vztahy teď a tady. Ještě k Edovi - moc mi pomohl, byl při mně v mých italských začátcích. Moje kamarádka mi ale řekla, že až se naučím dobře italsky, odejdu od něj. Měla pravdu. Pak jsem rok měla naopak mladšího italského přítele. Všechno ostatní jsou mediální výmysly. Ale teprve se stejně starým Gigim jsem najednou uviděla do budoucnosti. Jsem hodně instinktivní. Nevím, proč něco tak je a něco není. Ale cítím, že to tak má být. Vidím také věci dost černobíle. Když mi někdo něco provede, zabouchnu za sebou dveře a už nikdy neotevřu. V niterných vztazích je to ale jinak. Hodně lidí to nepochopilo. Když se opravdu rozhodnu někoho milovat, dokážu ledacos spolknout a překonat. Jsou prostě na světě lidi, kteří mi můžou říct, že dnes blbě vypadám, a ti, kteří to říct nemůžou. Těžko se to vysvětluje, ale zkrátka jsou ti, kterým v životě nadržuju a dobře vím proč.

Za kým chodíte vy, když je vám zle?

Mám tu výhodu, že všechno řeším hned. Bouchnu, vykřičím se. Nic v sobě neskladuju, a tak se ničím nemusím trápit. A mám svoji svatou trojici lidí: ségru, Pavlínu a kamaráda Umberta, který bydlí v Miami. Bývala ještě kamarádka Klárka, ale ta mi umřela. No a pak jsou věci, o kterých nemluvím záměrně. Nic osobního, ale třeba fotbal je tabu.

Proč zrovna fotbal?

Musela jsem se bez debat naučit respektovat manželův svět. Jsem normálně dost pravdomluvná, a tak jsem se rozhodla o fotbale nemluvit. Ve světě fotbalu se ale neděje nic, co bych neznala ze světa modelingu a spousty dalších profesních světů, ale naučila jsem se neplivat do talíře, ze kterého jím. Když mi třeba volali čeští novináři, abych se vyjádřila k tomu, že si čeští reprezentanti vzali prostitutky na pokoj, rozhodla jsem se to nekomentovat. Jednoduše z úcty ke světu mého manžela a upřímně, i z naprosté neúcty ke tvorbě falešných senzací. On i ten novinářský svět je ve své podstatě slepičárna. Nemusím ji v ženské ani v jiné podobě. Ve fotbale se prostě točí velké peníze a v Itálii je tenhle druh sportu důležitější než politika. Taky to tam podle toho vypadá, ale to je jiná kapitola. Jsem ráda, že se neptáte na fotbal.

Kvůli zcela jinému světu svého manžela jste se ale nechala pokřtít.

To ano. Nebylo to z mého náhlého prozření. Je to zase jen jednoduchá úcta. Gigi je hluboce věřící člověk, a když s někým takovým žijete, přirozeně se vás to dotkne. Došla jsem sama k tomu, že je lepší věřit v Něco než věřit v Nic. Proto taky nikdy neudělám nic proti jeho víře, a to ani v tom nejmenším. Od toho, že se vhodně obléknu do kostela, až po to, že jsem nechala pokřtít oba naše syny. Je to docela obyčejný respekt, který by si partneři měli podle mého prokazovat.

Když se vrátím k vaší kariéře, vypadá to, jako by vám všechno podstatné vycházelo až napodruhé. Ale pak to zase stojí za to...

Začíná to vypadat jako jakási moje životní zákonitost. Jdu na konkurz, a nevyberou mě. Vyberou mě až na pořad, který má pětapadesátiprocentní sledovanost. Ten první zapadne. Jako by mě vždy minula ta první - na první pohled - super šance. Život mě pak někam strčí a ejhle, je to úspěch. Někdy mám dojem - a nechci, aby to znělo nějak neskromně - že kdybych začala kdekoli jinde, dosáhla bych stejných výsledků. Myslím, že jsou lidé předurčení k úspěchu, a lidé, kteří k němu předurčeni nejsou. Ale pozor! Úspěch viditelný a mediální nerovná se štěstí. To občas krutě mate.

Co je tedy váš úspěch?

Bez debat moje rodina. Chtěla jsem Gigiho za muže a chtěla jsem naše dva syny. Kdybych o svém rozhodnutí pochybovala, najala bych si chůvy a pokračovala v kariéře. Dnes už si vybírám jen tak, aby to bylo pro všechny zvládnutelné. V mém světě není žádný Mount Everest, který když člověk zdolá, dosáhl cíle. Dokonce se mi pohledem na možné vytyčené cíle zdá, že svoji kariéru opouštím v době, kdy začínám stoupat do dalšího tábora. Ale nevadí mi to. Jsem dnes matka a manželka, která občas pracuje. Nebojím se, že sama sobě a svým blízkým zmizím, když nebudu týden v časopisu nebo v televizi. Bylo to fascinující, občas nepříjemný a bolestný, ale… díky prvnímu neúspěchu jsem právě tam, kde jsem. Ničeho, co bylo, se zbavit nemůžu a vlastně ani nechci. Tedy až na své jméno.

Jak to myslíte?

Jako jedna z mála jsem si vzala jen manželovo příjmení. Na všech dokladech mám Alena Buffon. Když mi manžel objednal letenku na jméno Buffon, manažer nároďáku se mi omluvil s tím, že to dal do pořádku a mám letenku na Šeredovou. A já měla rázem neplatnou letenku, která neodpovídala pasu. Šeredová se prostě zničit nedá.

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 12/2013

Témata: Slavní rodiče, Časopis Moje psychologie, politika, Miss World, Bořek Slezáček, Ženský svět, Miami, Individuální plán, Žák, Úcta, První láska, Dikobraz, Alena, Gigi, Edoardo, Lakování, Svět modelingu, Mount Everest, Everest, Archetyp, Děcák, Kantor, Miss České republiky, Muž, Energie