Alena: Jen těžko zvládám svého raubíře. Přesto chci další dítě

29. 5. 2013 20:45
A proč by jako nemohla mít druhý dítě? Nechápu
Paja 30. 5. 2013 09:06
To je jak článek o mě clamp ,s tím rozdílem,že já se o takového raubíře starám sama bez chúv,ale i tak čekám za dva měsíce druhé díté..Myslím,především na něj,nechci aby z něj vyrústal jedináček..I když musím trpět narážky oklolí,že se zblázním až budu mít dvě,nebo dokonce od mé potenciální tchyně.Ta se nechala slyšet,že nechápe na co jsem vysazovala antikoncepci,když nezvládám jedno..Ale pomoc od ní žádná..krom nutného pohlídání..Tak na všechny kašlu...I když je to náročné,tak jsem do toho šla,a uvidím jak to budu zvládat. Ty řeči by si okolí mohlo odpustit..Stejně Vám Ty děti krom Vás nikdo nevychová,tak ať se každý stará sám o sebe
wiwian 30. 5. 2013 09:19
tak to je výstižné - přesně tohle jsem se chytala napsat, ale přeběhla jste mě s tím rozdílem, že u nás tchýně pomůže a pohlídá i děda... ale jak píšete - pořád říkají, že až budeme mít druhé tak se z toho opupínkujeme, jestli i to druhé bude tak moooc živé a ve svém slova smyslu "neposlušné" . Ale po pravdě si ani nedokážu představit tu nudu, kdyby moje dítě bylo hodné
Míša 30. 5. 2013 16:58
Promiň mi ten výraz, ale ji husa, jestli nechápeš, že se Honzík snaží připoutat tvou pozornost svým neurvalým chováním. Jako máma 3 dětí vím, o čem mluvím!! A házet vinu s výchovou na chůvu, je dost srabácké. Ty jsi jeho matka a tudíž zodpovídáš za jeho výchovu ty!! Dost dobře proto nechápu, proč si chceš pořídit další dítě, když na to první nemáš čas?? Jen z pocitu "budu mít splněno"?? Napadlo tě, jak se zachová Honzík, až uvidí, že máš v náruči jiné dítě, které budeš choval a pusinkovat a jeho ne??
Ryanka 30. 5. 2013 18:26
Ze své vlastní zkušenosti vám mohu napsat jen toto - mám doma téměř tříletého chlapečka, je to rarach první kategorie, opravdu ze svého okolí jiného podobného rošťáka neznám. Co mu zakážete, zkusí ještě několikrát, aby se přesvědčil, že to myslíte vážně, a kolikrát to ještě zopakuje i v následujících dnech, chůze za ruku je pro něj naprosto neznámou, natož s ním jít do obchodu, na hřiště přicházíme obvykle jako první a odcházíme poslední s pravidelným pláčem a vztekáním. První dva roky jsem na něj byla úplně sama - jedna babička nemá zájem a druhá žije daleko, přítel od rána do večera v práci, přes týden pracoval po návratu domů i v noci do pozdních ranních hodin. Prostudovala jsem spoustu knih o výchově, začala jsem chodit i na terapie, protože jsem si připadala (a stále si připadám) jako naprosto neschopná matka co se výchovy týče... S cizími lidmi totiž náš rošťák za ruku chodí a poslechne je napoprvé (vaše chůvy bych proto moc ze lhaní nepodezřívala). Nakonec jsem došla k závěru, že mě prostě jen jako správné dítě zkouší, co si může dovolit a co ne. Je to jen o mé trpělivosti a o hranicích, které mu nastavím. Podotýkám, že mu věnuji veškerý svůj volný čas. Za celé ty tři roky jsem bez něj strávila asi tak 24 hodin (po kouskách...). Snažím se neustále pro něj vymýšlet nějakou zábavu, dokáže si i sám krásně hrát, když zrovna třeba potřebuji vařit apod. Loni na podzim se nám narodila holčička. První tři měsíce trpěla kolikami, takže u nás bývalo "veselo" ještě i hluboko po půlnoci... Časem se to srovnalo. Malý ji má rád, i přesto, že se momentálně velmi potýkáme se žárlivostí (malá už leze, takže dosáhne na všechny jeho hračky...). Její narození určitě nevedlo k tomu, že by se zklidnil nebo začal poslouchat. Má teď extrémně vzdorovité období a tvrzení "jedno dítě = žádné dítě" je opravdu VELMI pravdivé... Nicméně pohled na dvě děti, jak se spolu smějí a šaškují... to je něco, čemu se prostě nic jiného nevyrovná... Osobně si myslím, že je vždy lepší, když jsou děti živé a mají svou hlavu, než když je najdete sedět přesně tam, kde jste je před hodinou nechala sedět... Je to dvojnásobně náročné, ale stojí to za to... Na Vašem místě bych zvážila především Vaši práci... Pokud Vy sama musíte tolik pracovat a nemáte čas se synkovi moc věnovat, věřte tomu, že se dvěma dětmi se Vám zbývající čas na synka zkrátí minimálně na polovinu... Já sama jsem chtěla zůstat na mateřské co nejdéle právě kvůli tomu, abych si děti užila, než utečou do školky, školy... a přestanou mít zájem o rodiče... Samozřejmě nikoho neodsuzuji za to, že pracuje při malých dětech, já sama jsem si dlouho myslela, že budu pracovat z domu, ale vzhledem k tomu, že nemám možnost hlídání, to vůbec nepřipadá v úvahu... Moc Vám držím pěsti, abyste vše zvládala v klidu a s láskou v srdci...
Mary 29. 6. 2014 18:26
Tak mně nepřipadá ani nijak divné, že s chůvami je dítě zvladatelné a smmainkou nikoliv, pokud je dítě s chůvami častěji než s maminkou - zkrátka je na ně zvyklé, na jejich přístup a na režim, který s nimi má atd. Jestli je s maminkou jen málo, tak pak má tendenci být s ní "jak utržený z řetězu", protože je to pro něj vybočení z jeho "normality". Mám taky hooodně živého chlapečka a vidím to, že když jsme spolu venku, tak to zvládáme beze scén (zkrátka je na mě zvyklý a už pochopil, co může a co ne), ale když s ním jednou za čas jde tatínek, tak je to kalamita, malej ho vůbec neposlechne, utíká mu, ječí apod., prostě vždycky dojdou domů s tím, že malej řve a manžel je naštvanej, jak je možný, že ho dítě neposlechne. Prostě asi tím, jak na něj a jeho přístup venku není dítě tak zvyklý, tak lumpačí a spolu už to máme "vychytaný". Takže bych věřila tomu, že chlapeček z článku chůvu poslechne a maminku ne...
6