[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pětatřicetiletá Alena se vždycky moc těšila, až bude maminkou. Otěhotnět se jí podařilo krátce po svatbě a s manželem se miminka nemohli dočkat. Jenže to netušila, že milovaný syn přinese do jejich dosud idylického vztahu ty největší hádky. Mají totiž dost odlišné názory na jeho výchovu. A čím je potomek starší, tím více třecích ploch se objevuje.
Video: Jak vychovává matka a jak otec
„Než jsem si Davida vzala, neměla jsem samozřejmě o jeho názorech na děti nebo výchovu žádné povědomí, nebylo to téma, o kterém bychom se bavili. Zpětně vím, že leccos se dá odhadnout podle toho, jaká je partnerova rodina, jaké jsou tam zvyky, ale tehdy to prostě nebylo důležité. A nechci tím rozhodně říct, že kdybych to byla věděla, nikdy bych si ho nevzala,“ začíná své vyprávění Alena.
V době těhotenství byl prý David manžel k nezaplacení. Měl pochopení pro její stavy a nálady, trpěl všechny rozmary, snažil se pomoci. Nevadilo mu ani zajít s ní občas do obchodu pořizovat výbavičku, nákup kočárku a autosedačky vzal vyloženě za svůj úkol. A na syna se opravdu těšil, plánoval, co všechno s ním jednou bude dělat.
„První týdny po Jáchymově narození byly vlastně skoro nejhezčí, což je paradox, protože šestinedělí je strašně náročné. Ale pro nás oba to bylo nové, sžívali jsme se a vše se točilo skoro jen kolem kojení, takže David ani neměl do čeho zasahovat,“ vzpomíná Alena s tím, že do domácnosti vnášela rady spíš tchýně.
„První drobné neshody se objevily, když bylo synovi něco přes půl roku. Tehdy se sešlo několik významných milníků. První příkrmy, první společná dovolená mimo domov, syn začínal pomalu lézt, už hodně komunikoval. To všechno přispělo k tomu, že David se o něj začal zajímat mnohem víc než dosud, a tím pádem chtěl do všeho i víc mluvit.“
Proti tomu Alena nic nenamítala, brala to tak, že dítě je obou, takže se na všem domlouvají oba. Jenže se ukázalo, že jejich názory ohledně miminka jsou překvapivě velmi rozdílné.
„Začalo to už třeba právě u příkrmů. Jáchym zpočátku většinu jídel odmítal a David ho chtěl nutit jíst víceméně násilím. Prostě ho popadnout, strčit lžičku do pusy bez ohledu na křik a pláč. Že prý jde jen o zvyk. Poprvé to zkusil právě na dovolené, když se mi nedařilo malého nakrmit v restauraci.“
Alena si myslela, že David se chce jen předvést jako pořádný táta před hosty restaurace, celá scéna se jí ovšem vůbec nelíbila, protože syn pak nebyl k utišení. „Netušila jsem, že to je jen začátek.
David si svoji metodu obhajoval s tím, že v životě se s klukem nikdo párat nebude, že doba je rychlá a dravá a že na nějaké vymýšlení a sáhodlouhé vysvětlování tu není prostor. Nestačila jsem se divit!“
Neshody se stupňovaly. „Když to zjednodušeně shrnu, já se snažím jít cestou trpělivosti, empatie, vysvětlování úměrného věku, pozitivního příkladu, který pak dítě napodobí. David tímhle vším opovrhuje, zastává cestu síly, zlomení odporu, nulové diskuse. Podle něj jsem já strašně měkká, on podle mě zase příliš tvrdý,“ stěžuje si Alena.
Jak syn roste, jejich hádky jsou stále častější. „Jáchymovi jsou čtyři roky a připadá mi, že se táty začíná bát. David totiž spoustu situací řeší zvýšeným hlasem, výhrůžkami nebo třeba okázalou ignorancí.
Pořád mi opakuje, že nechce mít ze syna poseroutku, ale skutečného chlapa. Já namítám, že se k čtyřletému dítěti ale nemůže chovat jako k dospělému. Má na něj neskutečné nároky, dokáže ho několikrát za den rozbrečet a pak nadává, že má dítě bačkoru.“
Alena si neví rady. Nechce vyloženě podrývat manželovu autoritu, ale zároveň jí trhá srdce, když vidí, jak syna honí třeba na kole nebo mu obyčejný výlet do zoo změní v exkurzi plnou příkazů a hecování. „Syn se mu chce zavděčit, ale jeho požadavky prostě nemůže nikdy splnit stoprocentně, a už to stačí, aby byl manžel nespokojený.“
David tvrdí, že s ním se doma taky nikdo nemazlil, a proto je dnes tak úspěšný. „Je pravda, že jeho rodiče jsou takové vojenské typy a ani oni se k Jáchymovi nechovají zrovna jako typičtí dědeček a babička, spíš jako učitelé ze školy. Pořád ho v něčem testují.“
Alenu mrzí, že pak ona naopak synovi dopřává úlevy, které by ji normálně ani nenapadly, ale je jí ho líto. „Chci zkrátka, aby měl i klid a odpočinul si. Když vidím, jak ho zmůže tatínek, nechce se mi pak nakládat mu ještě vlastními požadavky. Takže ve finále ze mě manžel udělal to, co jsem původně rozhodně být nechtěla – opravdu tu měkkou matku, která dovolí všechno.“
Alena se pořád snaží s manželem nějak domluvit, ale zatím se jí nedaří najít společnou řeč. „On se na toto téma hádá snad rád. Baví ho poučovat mě, vysvětlovat svůj výchovný model a dokazovat mi, že já to dělám špatně. Už jsem z toho unavená – a do toho přichází otázka dalšího sourozence.
Nechci, aby byl Jáchym jedináček, sourozenec by pro něj byl určitě oporou, ale mě úplně děsí, že na něj bude David aplikovat stejné metody,“ uzavírá své vyprávění.
Co byste Aleně poradili? Má podle vás některý z rodičů větší právo rozhodovat o výchově? Třeba proto, že je s dítětem většinu času? A jaký výchovný model je podle vás ten správný? Pište nám své názory do příspěvků pod článkem.