[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Alena je velmi energická dáma, výborná tlumočnice a nadmíru akční osoba, která vzhledem ke své práci velmi často (a ráda) cestuje. Zcela otevřeně přiznává, že prací žije a miluje svůj velmi „nerytmický“ životní styl. Partner Aleny také překládá, ale pracuje převážně z domova, Aleniny hektické odjezdy a návraty mu nevadí, spíše naopak – je introvert a vztahu malé „pauzy“ prospívají. Když Alena otěhotněla, kromě mnoha jiných plánů se z praktických i velmi osobních důvodů rozhodla, že nebude kojit. S péčí o miminko se budou s partnerem, který se na potomka moc těší, dělit rovným dílem, což by v případě kojení šlo jen obtížně.
Navíc má Alena ke kojení opravdový fyzický odpor. O tomto tématu se nerada baví, zvláště v dnešní laktačně-přátelské době, kdy takové konstatování vyzní hůř, než sprosté slovo. Jenže Alena je ke svému štěstí konzistentní a pevná osobnost, vysvětlila mi, že se zná; „balvan“ do kopce tlačila ve svém dobrodružném životě už mockrát, a tak ví, kolik energie by jí překonávání sama sebe stálo. Tuto energii prý raději věnuje miminku. Jenže silná Alena nevěděla, kolik naznačovaného i otevřeného opovržení ji čeká…
Alena je detailista, a tak své rozhodnutí konzultovala na začátku třetího trimestru s gynekologem. Čekala rady, jak ukončit laktaci a vyhnout komplikacím. Čekala předepsání léků na její zastavení. Čekala profesionální respekt k osobnímu rozhodnutí dospělého člověka. Dočkala se zvednutého obočí, hlasitého vzdychu a protáhlého obličeje sestry i nevyžádané přednášky o imunitě dítěte od mladičkého pana doktora.
Domů si nenesla ani rady, ani předpis na léky, ale číslo na laktační poradnu a několik letáků. Letáky udělaly čest svému jménu a letěly do koše, naopak laktační poradkyni svérázná Alena zavolala a požádala o radu, jak postupovat v případě, že kojit nechce. Kupodivu jí empatická poradkyně nabídla schůzku s tím, že jí slibuje, že ji nebude „zpracovávat“. A opravdu to neudělala! Vyslechla důvody – ty praktické i ty velmi intimní a Aleně kupodivu doporučila, ať se nedá k ničemu zmanipulovat. Prý by se v jejím případě během „násilné“ laktace v citlivém období šestinedělí obávala psychických problémů.
„Ještě bych vás chtěla raději upozornit, že své dítě nechci z osobních důvodů kojit,“ upozornila Alena lékařku, která ji přijímala do porodnice. „Prosím?“ zeptala se provokativně dáma v bílém plášti a asistující sestřička zamrzla v pohybu. Alena jí vše asertivně zopakovala a navíc doplnila, že umělé mléko má zakoupené a postup zástavy laktace konzultovala s laktační poradkyní. Vše musela v porodnici opakovat ještě několikrát, od primáře po paní uklízečku, která se rozhodla Alenu udolat argumenty „ženy z lidu“. Zatímco se ostatní maminky po porodu potýkaly s kojením, ona se potýkala s neustálým přesvědčováním a štiplavými poznámkami.
Nebýt mírného a diplomaticky velice nadaného manžela, asi by v klidu nerozdýchala laktační agitaci své maminky, a světe div se, i tchána. Z toho se vyklubal zapálený laktační aktivista a odborník na mateřské mléko. Neúnavně ji nosil letáky, knihy, vystřižené články, jako kdyby byl za to placený. V podobném duchu se nesly i návštěvy u pediatričky, kterou Alena značně dráždila nejen svým rozhodnutím, ale z nějakého důvodu i celou svou bytostí.
A právě pediatrička byla jediným zdravotnickým pracovníkem, který ve svém laktačním boji neumdléval. Přestože už Alena několik týdnů kojit nemohla, stále si neodpouštěla přednášky o nenahraditelnosti mateřského mléka a miminku prorokovala řadu zdravotních problémů. Pediatrička byla nakonec jediným zdravotníkem, kterého asertivní Alena po dvou měsících změnila.