[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Alena působí jako vichřice! Jakmile se objeví v místnosti, okamžitě ji naplní smíchem a její temperament vás dostane doslova na kolena. Protože je zrovna období pololetních vysvědčení a Alena má doma dva školáky, točil se náš rozhovor kolem školy, ale také okolo jídla a samozřejmě lásky a zklamání.
A protože není rozhodně žádná puťka, ale naopak ženská od rány, byl její nadhled nad tím vším velmi osvěžující.
Aleno, ulila jste kluky ze školy, abyste dorazili do Prahy? No to my v žádném případě neděláme. U nás se ze školy neulejvá kvůli zábavě, jedině kvůli nemoci. Takže jste přísná máma? Jsem. Ale co se týká školy, tam vůbec nemusím. Kluci chodí do školy rádi. Navíc během roku je hodně prázdnin, každé dva měsíce je týden volna, a tak není potřeba je ještě navíc brát ze školy.
Vaši synové mají rádi školu? Opravdu se nikdy nesnažili předstírat nemoc? Ona je to taková jiná škola, vypadá spíš jako zábavní park. Kluci chodí do mezinárodní školy, kde je trochu jiný systém.
Takže mají hřiště a prolézačky a mohou si o přestávkách hrát. Díky tomu se do školy těší, ale ne na učení, spíš na to, že si o přestávce zakopou s míčem a že si budou v obědové pauze hrát.
To já si pamatuji, jak jsem se jako malá každé ráno vymlouvala, že mám teplotu a namáčela teploměr do čaje. To se mi u kluků nikdy nestalo. Navíc máme pro jistotu teploměr elektronický, takže by jim to stejně nevyšlo.
Byla jsem to já, kdo si musel nejvíc zvykat na to, že je občas bez dětí.
Jak to chodí v mezinárodní škole? No jinak, než jsem byla zvyklá. Nechci říct, že nejsou přísní, ale děti třeba nemají zkoušky nebo diktáty. I na domácí úkoly mají celý týden. Každý den musejí jen číst. Mají knížky na tabletu, kde je stažená speciální aplikace, která nahrává, jak dítě čte a paní učitelka si to zkontroluje.
V průběhu roku ani nedostávají známky, aby nebyli stresovaní. Naopak jsem pak v době vysvědčení vystresovaná já, protože netuším, co tam uvidím… To říkám s nadsázkou, protože kdyby byl opravdu nějaký problém, hned by mě o tom informovala škola.
Dodnes mám všechna vysvědčení schovaná na památku. Takže ten dopis klukům taky vždycky vytisknu a schovám do takové jejich krabice se vzpomínkami. Ale věřte mi, že to není ono. Krabice se vzpomínkami, to je krásný zvyk. Co všechno tam dáváte? Spoustu věcí. Dávám tam suvenýry z našich cest, průvodce zemí a podobné věci, které by se jim mohly hodit. Ale mají tam schované také svoje první fotbalové boty. Aleno, prozradíte, proč jste se rozhodla právě pro tuhle školu? Je to kvůli jazyku, nebo i z jiných důvodů? Jednoznačně kvůli angličtině. Tenhle jazyk je podle mého naprostý základ vzdělání a tady se učí předměty v angličtině. Navíc je to multikulturní škola, takže kluci poznají i děti z jiných zemí.
Když vidím, jak Italové mluví anglicky, tak si myslím, že v jejich klasické škole to nebude úplně ono. Neznám snad žádného Itala, tedy mimo těch, co žili v zahraničí, který by uměl dobře nějaký cizí jazyk.
Je to tím, že jsou příliš hrdí? No nevím, jestli je to hrdostí nebo tím, že měli blbou úču. Ale to by ji museli mít asi všichni. (Alena vybuchne smíchy a my ostatní s ní.) Ale ta škola má i další plusy, například mají krásnou jídelnu, žádnou zasmrádlou, jakou si pamatuji z dětství já.
Ta jejich vypadá jako restaurace. Vaří podle slow foodu, tedy hodně zdravě a hlavně mezinárodní jídla. Louisík mi vždycky hlásí, že to, co vaří babi v Čechách, tam opravdu ještě nikdy neměli.
Aleno, vy sama vaříte italskou, nebo českou kuchyni? Řekla bych, že je to něco mezi. Snažím se vařit českou kuchyni, ale nikdy mi to nevyjde tak, jako babičce. Klukům to naštěstí nevadí. Mají hrozně rádi omáčky a do nich jim rozdrtím nějakou zeleninu, aby to nepoznali.
Kluci mají svoje doma se mnou.
Zelenina klukům nevoní? To je něco, co si beru na svou hlavu a je to taková moje chyba ve výchově. Když byl ten starší malý, vařila jsem mu takové ty drcené zeleninové směsi, co vypadají všechny stejně. Nenapadlo mě dát mu do ruky vařenou mrkev nebo udělat salát, aby viděl, jak zelenina vlastně vypadá. Jakmile jsem začala dávat kousky zeleniny, odmítal ji jíst.
Dokonce si mě jednou zavolala paní učitelka a ptala se mě, co jim proboha doma dávám jíst, když ve školce na všechno říkají, že to nejedí. Tak jsem jí to vysvětlila... Abych ale nehanila toho mladšího, ten zeleninu jí, chutnají mu třeba zelené fazolky nebo špenát, hlavně když je to zelené. Jídlo je tedy jediná věc, kdy vám to s výchovou nevyšlo? Jakou na kluky praktikujete výchovu?
Moji kluci jsou hodně ukáznění, všechno se jim snažím vysvětlit. Co a proč se nemá dělat. A oni to pak nedělají, protože chápou důvody. Je něco, čím vás doslova odzbrojí? Musím říct, že na nich obdivuju, jak chtějí všechno zkusit a o všechno mají zájem. Může se jednat o sport nebo umění a architekturu, je zajímá všechno. Ve svém věku jsou schopní celý den strávit na bienále v Benátkách, což já bych jako malá nedala a jen se na rodiče ofrňovala.
Myslím, že je to skvělá vlastnost, kterou se v nich snažím všemožně podporovat. Sama jsem na to přišla až v pozdějším věku, že je prima nebát se zkoušet i to, co mi nejde. Oni to v sobě mají od přírody. A čím mě vždycky odzbrojí, to je asi to, že nikdy neprudí. Nejsou to znuděné děti, které nic nebaví, naopak jsou to velcí pohodáři. Nekrotíte jejich italský temperament? Víte, my, když jsme mezi Italama, tak rozhodně kluci nepůsobí jako Italové. Naopak jakmile jsou mezi klidnějšími dětmi, tak to je pak zase znát, že jsou trochu temperamentnější.
Jsou to kluci, takže když jsou v parku, běhají a křičí, ale jakmile spolu letíme letadlem nebo jsme v restauraci, tak to nedělají a jsou potichu. Myslím, že se tomu spíš říká vychované děti. Jsou to prostě normální kluci, kteří občas dělají lumpárny. Ostatně já bych nechtěla pecivály, kteří ani nekopnou do míče. Navíc jsem na jejich lumpárny pojištěná. V Itálii opravdu existuje pojištění na lumpárny? Jasně. Jmenuje se to Hlava rodiny a je to pojištění na to, když jdete někam s dětmi a ony něco rozbijí. To je moc dobrá věc, ale neplatí to, když rozbijí něco doma...
Aleno, vy žijete s otcem dětí v odloučení. Jak to kluci snášejí? Dobře, protože na to byli zvyklí. Tím, že jejich otec (fotbalista Gianluigi Buff on, pozn. red.) byl pracovně pryč třeba i měsíc v kuse, není to zase taková změna. Jen teď není doma vůbec.
Ale já jsem jim to vysvětlila. Kluci jsou s tím vyrovnaní, a to je podle mého zásadní. A myslím, že je to jednoznačně moje zásluha, protože jsem udělala všechno pro to, aby tím nějak netrpěli. Snažila jsem se, aby to brali tak, jako že je super, že jdou k tátovi, protože tam mají zase jiné hračky než doma.
Když jdou k tátovi, říkají, že je to „jeho doma“.
I vy to snášíte dobře? Musím říct, že pro mě bylo nejhorší, když si kluci poprvé vzali tašku a šli k tátovi. Nikdy jsem bez nich nebyla a teď jsem se najednou musela naučit, že jsou i dva týdny s tátou na dovolené.
A tak jsem to byla já, kdo se jako jediný z rodiny musel něco nového naučit a musel si zvyknout na tu životní změnu, na to, že jsem občas bez dětí. Ve finále kluci na tom vlastně vydělali. Když si je táta vezme, musí se jim věnovat, což dřív nemusel. Jenže teď je s nimi doma sám a musí se postarat.
Tím samozřejmě nechci říct, že je dobré, když jsou rodiče odloučeni, ale v celé té negativní věci, která se stala, je pozitivní to, že kluci mají možnost mít kolem sebe více lidí. Ostatně i můj nynější partner je pro kluky velkým přínosem do života.
Přijali synové vašeho nynějšího partnera, nebo dochází k nějakým třenicím? Přece jen mohou mít pocit, že jste jen jejich... A najednou musí respektovat i někoho jiného vedle své maminky. Můj současný partner (bankéř, manažer a jeden z dědiců firmy Fiat, Alessandro Nasi, pozn. red.) je člověk, který se jim hodně věnuje, aniž by musel. Hraje si s nimi, když má čas, dělá s nimi i úkoly. A jistě ne vždycky na to má náladu nebo ho to baví, ale chce si s nimi vybudovat vztah.
Je to člověk se zkušenostmi ze zahraničí a má práci, která je důležitá a o které si s nimi může povídat. Takže si myslím, že z mé strany je nový partner určitě přínosem, jak je to z té druhé strany, nevím.
Ostatně, než mít doma naštvaného tátu, tak je lepší, aby byl táta někde jinde a veselej. (Směje se Alena a je vidět, že už si z nastalé situace dokáže udělat pořádnou legraci.)
Poprvé k nám domů přišel asi po roce a ještě teď s námi nebydlí. To si myslím, že je tak správně, jít na to hodně pomalu. Naopak manžel podle mě udělal všechno hrozně rychle a já si nejsem jistá, jestli je to pro děti to pravé ořechové. I proto jsem zvolila jinou strategii než on. Co si myslíte o střídavé péči, je vůbec v Itálii tato možnost? Asi je, ale já pro ni rozhodně nejsem. Ještě že jsem si před třemi lety pořídila psa, protože jinak bych byla někdy doma fakt úplně sama. Alespoň s ním si můžu povídat u večeře. V situaci, v jaké jsme, se pozná, o jak moc důležitější je pro děti máma. Kluci mají svoje doma se mnou, mají svůj pokojíček a zázemí.
Když jdou k tátovi říkají, že je to jeho doma, ale ne jejich. Možná by se mnou nějaká psycholožka nesouhlasila, ale já si myslím, že když jsou takhle s tou situací srovnaní, je to tak asi dobře. Evidentně si neužíváte čas, kdy jsou kluci u svého otce. Mně se po dětech opravdu hrozně stýská. Pomýšlíte vlastně vůbec na rozvod? Naše rozvodové řízení je už v procesu, protože Vatikán již povolil rozvod dříve než po třech letech odloučení, jak tomu muselo být v minulosti. V naší situaci mi rozvod přijde jako jediné smysluplné řešení.
Nežijeme spolu, tak proč bychom měli být pořád manželé. Nicméně může trvat ještě rok, než bude rozvod u konce.
Vyčetl vám třeba někdy, že kluky navádíte? Víte, já mu říkám, že každý si musíme řešit to svoje. Ve chvíli, kdy jsem přišla na to, že se o dítě snaží, vysvětlovala jsem mu, že kluci ještě nejsou vyrovnaní s tím, že nás opustil. Není pro ně lehké přijmout fakt, že s tatínkem spí v posteli někdo jiný než maminka.
Ale nedal si říct a spěchal... Já to chápu. Ono, když jsou ženy trochu starší, tak spěchají, aby to ještě stihly (rýpla si Alena do současné partnerky svého manžela). Jenže potom chtěl po mně, abych klukům řekla, že tatínek bude mít miminko, a to jsem odmítla. Nechci kluky přesvědčovat o tom, že se máme všichni rádi a jsme jedna rodina, když to tak není.
Cítíte nějakou zášť? Nemám k té paní žádný kladný vztah, ale přesto o ní před dětmi nikdy nemluvím hanlivě. Nikdy mi neujede nějaká nadávka, na to si dávám velký pozor. Naopak se snažím, aby ze mě děti necítily vůbec žádnou zášť nebo nenávist. Nechci je takovými věcmi zatěžovat.
Jejich tatínek se svou novou paní se sami musejí začít snažit vytvořit si s nimi nové pouto a ne, abych jim já u toho nějak asistovala. Jenže to je velká práce a není to o tom, že jdou do obchodu a něco jim koupí. Takhle se přece vztah nebuduje. Na vaše kluky nefunguje uplácení? Nevím, jak to funguje na jiné děti a v jiných rodinách, ale moje kluky si musí člověk získat jinak než nějakými dárky. I kdyby byly ty dárky drahé. Aleno, v Čechách se psalo o tom, že i vy se svým partnerem čekáte miminko. Co je na tom pravdy? (Alena se na celé kolo rozesměje) Dokonce jsem viděla napsané, že už jsem trojnásobná maminka, což samozřejmě není pravda. To už bych musela být těhotná jako slonice několik let, aby byla pravda, co o mně píšou. Ani jste o dalším dítěti nepřemýšlela? Víte, to je právě to moje časové rozmezí, které jsem si sama v sobě stanovila. Všechno má svůj čas a v tomhle bodě ještě nejsem. Nejdříve se musím rozvést, přítel s námi musí začít bydlet a také musejí být kluci připraveni mít doma malé miminko.
A na to zatím rozhodně připraveni nejsou. Nejprve musejí skousnout to tátovo dítě a pak teprve já můžu o něčem takovém přemýšlet. Jsou to jen tři roky, co jejich táta odešel, a to je krátká doba na to, abych je do takové složité situace nacpala ještě já. Ostatně, já jsem mladá, já můžu počkat! (uzavírá Alena rozhovor s úsměvem)