Aleš Háma: Nerad kluky trestám a řvu na ně. Manželka je přísnější

S Alešem jsme se potkali před představením Můj nejlepší kamarád, které měl ten večer v pražském Divadle v Rytířské. A nutno říct, že je přesně takový, jakého ho známe z většiny jeho hereckých a moderátorských rolí: velký sympaťák, bavič a hlavně životní optimista. A právě to posledně zmíněné se snaží vtlouct do hlav i svým dvěma synům, Jáchymovi (17) a Mikulášovi (12).

Zavládla už u vás doma puberta?

Myslíte moje? Moje maminka totiž říká, že můj hlavní úkol v životě je dospět.

A to se vám ještě nepodařilo?

Ne a zaplať pánbůh za to. Až to přijde, tak budu mrtvej. (smích) A co se kluků týče, tak jedna puberta kulminuje, to je u Jáchyma. A druhá, u Mikuláše, je v takových těch rozpačitých pubertálních začátcích. Takže si to užíváme. (smích)

Ještě s vámi chtějí kluci jezdit na dovolené?

Kluci si dokážou spočítat, že na výletní loď do Norska se sami v létě ještě dlouho nepodívají, takže s námi ochotně jedou. Ale já si myslím, že celkově si vlastně jako rodina hrozně rozumíme. Jáchym už je v podstatě dospělák, i když tam někdy jsou takový záblesky… Najednou třeba zničehonic řekne: „Proč jsem jako taky nedostal lego?“ (smích)

Takže to dítě se v něm pořád ještě pere… Jsou si kluci povahově podobní?

Mikuláš je jiný. Je to Blíženec a někdy je to poměrně těžký s ním vyjít, je to hlava tvrdá a chce najít vždycky svou vlastní životní cestu. Nenechá si poradit. Já třeba něco opravuju a řeknu mu: „Podej mi šroubovák.“ A on mi podá kleště a řekne: „Tím ti to půjde líp.“ Ale i to je cesta, to má zase něco naučit mě.

Jaké je gros vaší výchovy? Co byste chtěl kluky naučit?

Základ je primitivní: cukr a bič. Je to jednoduchá metoda. Když něco nabídnete, měli byste za to něco chtít. Neříkám, že to musí být jedna k jedný, ale vždycky je dobře, když dítě cítí, že nelze jen brát. A co bych je chtěl naučit? Asi že důležitý je neštvat okolí. To je strašně důležitá vlastnost. Nemyslím dělat za každou cenu fóry, bavit lidi, ale mít pozitivní myšlení, vnímat, že nemáme doma večer na snídani „už jen“ dva rohlíky, ale máme „ještě“ dva rohlíky. Já vždycky řeknu tu druhou variantu, protože to zní optimističtěji a mám takový nahlížení na svět. A to bych chtěl, aby měli taky. Důležitý je, aby byli veselí. Celej život se usmívá jen idiot, to je jasná věc. Vždycky je to tak, že když chcete jít z kopce, tak musíte jít předtím chvilku do kopce. Ale chtěl bych, aby z nich byli optimisti.

Líbí se mi vaše písnička „Chtěl bych být hloupý“, ve které zpíváte, že byste to tak chtěl proto, že by vás netrápila právě třeba výchova dětí. Je něco, co vám jako tátovi došlo ve výchově až později?

Já jsem hrozně nerad represivní. Nerad zakazuju, nerad beru klukům za trest věci, ten bič je mi prostě hrozně nesympatickej, protože mám rád, když je pohoda a klid. Nerad děti trestám a řvu na ně, ale jsem Býk, dlouho držím a pak to přijde… Občas tam výbuch je. Chvilku křičím, pak se to zklidní, po chvíli za dítětem dojdu a říkám: „Hele, já se omlouvám, ale vytočil jsi mě a bylo to zbytečný.“ Většinou si to pak vyříkáme. A snažím se mu vysvětlit, ať se chová tak, ať tyhle okamžiky nemáme. Zřejmě málokdo si dokáže představit zrovna mě, jak stojím rozkročenej v obýváku a řvu na plný pecky… Nemám to zkrátka rád. Nesnáším křik a konflikty a vždycky se to snažím vyřešit jakoukoli jinou cestou.

Kdo je přísnější, vy, nebo manželka?

Asi manželka. Je to ale vždycky hrozně neférovej boj. Ona s nimi ráno vstává a vypravuje je do školy, po večerech zase nejsem doma… Má na starosti provozní věci, kdy je mnohem víc impulzů, který vás můžou vytočit, a kdy musíte být přísnější. Zatímco tatínek pak přijde domů a je ten vzácnej. A to je hrozně nefér vůči té ženě. A je důležitý, aby to ty děti věděly.

Jsem ráda, že to chlapům dochází… Vy jste se v té zmiňované písničce dotkl i ekologických témat. Řešíte je i s klukama?

Stoprocentně. Jsme fanatičtí třídiči a jsem na to hrdej. Dneska jsou kontejnery na každým rohu a je to úplný minimum, který můžeme udělat. Fakt by nás to mělo zajímat, protože zodpovědnost za planetu pro naše děti by měla být u každého… Na nákupy s sebou nosím síťovku, nechodím už jen s peněženkou. Navíc jsem fanatickej „kompostér“. Sbíráme taky skořápky od vajíček, starý pečivo vozíme prasatům… U nás se vyhodí strašně málo potravin.

Povězte mi ještě něco o vaší práci… Hodně jste ji omezil, je to tak?

Jednu chvíli to bylo opravdu brutální vypětí, takže jsem hodně zvolnil. Dospěl jsem ve svých šestačtyřiceti letech k názoru, že odpočinek je identicky důležitej jako práce samotná, a tím se řídím.