[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
U prvního porodu mě žena poprosila, že chce slyšet můj hlas, abych jí třeba něco četl, jenže jsem u sebe nic neměl. Zachránil mě Svět motorů, který jsem našel v čekárně, takže jsem jí nakonec četl o tlumičích… Během porodu byla mým nejsilnějším pocitem bezmoc a touha mé ženě jakkoli pomoct. Otravoval jsem ji dotazy, jestli nemá hlad, žízeň a podobně.
No, měla pochopitelně jiné starosti… U mladšího Mikuláše už byla nervozita o poznání menší a celé to bylo takové rutinnější. Ráno v šest manželce praskla voda, tak šla k mailu pořešit schůzky, sbalit si, já odvedl staršího syna do školky a pak se jelo do našeho oblíbeného Podolí, kde žádný porod nebolí.
V poledne už Mikuláš hulákal jak na lesy. Přijde mi fér, když chlap sdílí tyhle veledůležité chvíle se svou ženou. Fakticky a prakticky u porodu k ničemu není, ale pro mne je moje žena od té chvíle hrdina. A to se nikdy nezmění… Vzpomínám, že starší Jáchym vůbec nespal. Všichni říkali, ať jsme klidní, že to druhé dítě bývá úplně jiné. No, stalo se, Mikeš spal ještě míň…
Ale je pravda, že k druhému dítěti přistupujete s klidem a rozvahou a hned nefičíte na pohotovost, když mu teče nudlička. I když se mnou třeba nebudou někteří chlapi souhlasit, myslím, že dělba práce a povinností je v pořádku. Asi by to nemělo být úplně „pade na pade“, ale jakmile Gábina přestala kojit, tak pro mě nebyl problém vzít syny na víkend třeba k rodičům a ji nechat vydechnout. Je totiž fajn rozbourat ten kolotoč a stereotyp péče o dítě. Prostě rovnováha. Minimálně by si každý chlap měl zkusit to celonoční vstávání, přebalování a míchání mlíček.
Starší Jáchym po mně nepodědil múzického asi nic, ale Mikulda si prozpěvuje pořád a hraje na piano, no co vám budu vyprávět. Cvičit se mu nechce, ale jak se do toho dá trochu řádu, tak se chytne a baví ho to. Vybavují se mi chvíle vytrpěné u piana, když jsem byl v jeho věku. Nechtěl jsem hrát a moje maminka na mě měla na klavíru připravenou dřevěnou repliku palcátu :-)
Společně děláme vlastně všechno. Jezdíme na vodu, na hory a Gábina je bere na takové edukativní výlety po hradech, zámcích a pamětihodnostech, to když mám práci přes víkend. Se mnou pak zase absolvují dobrodružné výpravy a výlety po rybách, zvěři, horách a tak. V létě je to snadné, to nás nejvíc berou ryby, hory, les, voda, výlety, hokej s tenisákem, kolo, lukostřelba.
Za nepřízně počasí je to boj, ale snažíme se je odtáhnout od displejů a obrazovky, i když někdy je to těžký. Všechno musí být v rovnováze. Jasně že nerad vidím, když jsou dlouho na počítači či před telkou, ale mají-li splněné svoje povinnosti a venku je ošklivo, tak proč ne…
Kluci mají smysl pro humor a to je podle mě životní cesta a recept, jak kráčet životem snadněji. Nejde přece o to, se usmívat čtyřiadvacet hodin denně. Proto je učíme, aby i těžší životní momenty zvládali s humorem, byť třeba černým. A pak je velkým učitelem a vzorem příroda.
Venku trávíme většinu našeho volného času. Vždycky mi jde o to, aby se kluci chovali tak, aby v přírodě nebyli jako na návštěvě, ale byli její přímou součástí. Hoši mě dost často dostávají svým smyslem pro humor.
Tuhle seděl Mikuláš naproti mě u stolu, když jsem si dával na guláš lžíci tatarky. Když mě viděl, vstal a odešel jíst na druhou stranu stolu se slovy „nebudu sedět u gastronomickýho šílence!“ A starší Jáchym? Tomu když jsem řekl, že už mu je dost na to, abychom si promluvili o sexuálních záležitostech, tak přimhouřil oči, usmál se a v klidu pravil: „A co bys potřeboval vědět?“
Zastávám výchovu „cukru a biče“. Snažím se věci řešit s humorem a nadsázkou, ale když to nejde nebo třeba děti neznají míru, tak prostě zařvu a i lepák přiletí. Věta „Počkej, až přijde táta!“ u nás funguje skvěle. Jinak u nás moc nerozmazlujeme. Jak s oblibou říkám, manželka je víc direktivní, já vábím a motivuji. Rád se nechám dojmout, takže názor, že kluci nepláčou, moc nesdílím. Naopak já třeba bulím s klidem nebo jen ventiluju smutek. To je ta správná cesta.
Člověku je hned líp. Ale zase se to nesmí přehánět, plakat nad myškou v pastičce mne neuvidíte. Určitě se snažím, aby kluci byli galantní, aby se uměli chovat ve společnosti. Chodíme často do divadel, na koncerty a do společnosti, takže to jsou ty chvíle, kdy přicházejí na řadu malé lekce společenského chování.
Jinak jsem pro ústní dohodu, která v extrémních případech může být korunována pohlavkem. Když je nejhůř, může být i nářez na holou, ale to se u nás snad ještě nestalo (klepu to).
Ježíšek u nás ještě pořád funguje, ale myslím, že letos naposledy. Držíme to zuby nehty kvůli Mikulášovi, ale řekl bych, že už trochu větří, že tam něco nesedí.
U nás jsou Vánoce klasické. Přípravy, chystání, pak prochajda po Praze, odpolední mše a pak domů na polévku, kapra se salátem, no a pak se čeká na příchod Spasitele… Děti jsou zásadní inspirací a sluší se za ně osudu, životu či Pánu Bohu poděkovat, protože život bez nich by byl šedivý a nenaplněný. Je to čistá radost a je zajímavé zjištění, že i starosti vás mohou těšit, pokud dospějí do šťastného konce.
A když jim uděláte pěkné dětství, tak je to 90 % toho, co pro děti můžete udělat. Zaseli jsme, zaléváme, hnojíme, prostřiháváme, roubujeme, okopáváme a budeme doufat, že plody (byť budou za dlouho) budou sladké…
Foto: profimedia.cz