Maminka.czKojenec

Alžběta: Své mateřství jsem dokázala přijmout až po třech letech

Adéla Vedralová 21.  8.  2012
Alžběta: Své mateřství jsem dokázala přijmout až po třech letech
Jsou mezi námi i ženy, které o plození dětí tak nějak nestojí. A důvody můžou být opravdu různé. Ale co když i přes své pevné rozhodnutí nakonec povolí a děťátko na svět přivedou? Může to být štěstí, anebo také nekonečná deprese.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Příběh třicetileté Alžběty je hodně zajímavý a kdekoho může pobouřit. I když dítě nikdy neplánovala, dnes je maminkou čtyřleté Aničky. A podělila se s námi o to, jak se svým mateřstvím dlouho bojovala. „Měla jsem život jako z nějaké učebnice. Maturita, studium na vysněné škole, kam se nebylo jednoduché dostat a pak začátek slibné kariéry. Hodně jsem dřela, abych měla to, co jsem si vysnila. Do toho jsem potkala skvělého muže. Prostě „dokonalý svět“. Když jsem s Kájou byla asi 9 měsíců, přišla jsem na to, že jsem těhotná. Bylo to na Vánoce. Místo radosti jsem se ale psychicky zhroutila a byla odhodlaná jít okamžitě na potrat,“ začíná s vyprávěním Bětka.

Jenže když se se svým plánem svěřila partnerovi, narazila na jeho nečekaný odpor. „Karel vždycky tvrdil, že děti chce nejdřív ve 35 letech. Hodně mě tenkrát překvapilo, že měl z mého těhotenství radost. Dokonce mi dal nůž na krk, že jestli se dítěte zbavím, skončí se mnou. Bylo to hrozné. Cítila jsem, že právě on je chlap, na jakého jsem čekala celý život a nechtěla ho ztratit. Sliboval, jak mě bude podporovat, abych neztratila kontakt s profesí, najde někoho na výpomoc… Podlehla jsem tlaku a rozhodla se do toho jít,“ pokračuje mladá maminka.

Takže logicky přišla svatba, stěhování do většího bytu, porod. Alžběta se snažila celé těhotenství přesvědčit sama sebe, že být mámou je pro ní to nejlepší, ale marně. „Těhotenství bylo strašné. Bylo mi zle, cítila jsem se nepoužitelná. Navíc jsem začala v práci cítit, že se ke mně nadřízení chovají divně, že se mnou už moc nepočítají, připadala jsem si jako nějaký parazit. Když se narodila Anička, viděla jsem, jak jsou všichni kolem šťastní. Já jim to nadšení tak záviděla. Nechtěla jsem ji ani kojit. Připadalo mi, že ona může za to, že jsem se musela vzdát svého „ideálního“ života.“

Bětka se dlouho styděla o svých pocitech mluvit a svou frustraci skrývala. Po nocích pak plakala do polštáře, a když ji nikdo neviděl, bušila vzteky pěstmi do zdi. Její nenávist k dítěti postupně rostla: „Viděla jsem maminky s kočárky v parku, jak září štěstím a uživají si toho, co mají. Já chodila jako tělo bez duše a vyhledávala každou příležitost, jak se vytratit z domova. Když jsem vypadla, cítila jsem se, jako by mě pustili z kriminálu,“ svěřuje se Alžběta. Je jasné, že jejího chování si brzy všiml i manžel a začal jí její přístup vyčítat. Přišly problémy a po dvou letech rozvod. „Vlastně se Karlovi ani nedivím, muselo být strašné se každý den vracet domů a vidět nešťastnou ženu a řvoucí dítě. Tohle období bych raději vymazala z paměti.“

Rozchod s Karlem Bětce moc nepřidal a tak se rozhodla vyhledat psychologa. „Až v ordinaci úžasné paní doktorky jsem pochopila, jak jsem pitomá. Měla jsem všechno na talíři pod nosem: skvělého chlapa, zdravé dítě, blahobyt… A všechno tohle mi proteklo mezi prsty. Po roce terapie jsem si nakonec dala hlavu dohromady a své mateřství konečně přijala. A moc se mi ulevilo. S Aničkou si teď užívám každou volnou chvilku a naučila jsem se jí brát jako součást sebe, ne jako nepřítele,“ uzavírá spokojeně Alžběta.

Témata: Těhotenství, Děti, Porod, Předškolák, Novorozenec, Mateřství, Školák, Batole, Kojenec, letec, Maturita, Dokonalý svět, Blahobyt, Mater, Alžběta, Let, Bětka, Máť