[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jsou asi tři hodiny ráno a já jdu čůrat. Nic nezvyklého…
O hodinu později vstávám znovu a u jídelního stolu se počůrám. Aha. Směju se sama sobě… To jsem se asi nepočůrala… Nu, uvidíme.
Dojdu na záchod. Hlenová zátka neodchází, jen voda. Skoro stejně jako u Mattea.
Jdu si lehnout, ale spát mi nejde. Navíc ta voda kape dál. Budím Adama. Jeho první slova jsou nějaký vtipy o tom, že 20. 2. ani 22. 2. ještě není.
Jsem pokorná a počítám s jakýmkoliv průběhem. První porod byl 12 hodin od pomalého odtoku plodové vody a 8,5 hodiny od první kontrakce. Volám jen kamarádce porodní asistentce. Bude připravená… Dvě domluvené fotografky zatím budit nebudu. Kontrakce zatím nechodí, zapalujeme tedy všude svíčky, uklízíme překážející hračky a dávám vařit vývar.
Kolem šesté ráno lezu do vany, pohodička, umyju si vlasy, ať jsem pěkná na fotkách.
To se pomalu budí Matty. Cítím, že ho tu asi necháme a k babičce nepojede.
VIDEO: I porod může být krásný zážitek
Bolesti začínají přicházet a mě to nutí vylézt z vany. U vany a postele mi Adam masíruje bedra, nahřívá termoforem. Píšu porodní asistentce, že to začíná "bejt zajímavý" a ať se nezdržuje.
Ani jedna fotografka to nebere. Chvíli se tím nechávám znervóznit, pak na to kašlu…
Bolesti začínají být čím dál tím častější. Nabírá to překvapivě rychlé obrátky. Nadávám, že masáž ani teplo nefungují a že mě to nebaví.
Lezu zpět do vany a Adam mi sprchuje záda. Chudák schytává nadávky za to, když jen trochu uhne sprchou jinam.
Paralyzuje mě, jak rychle to běží, a ptám se ho, zda je připraven na to, že to Veru nestihne. Prej v pohodě. Matty už se mi pod nohama nemotá, sám si zalezl do pokojíčku, ale i tak se ode mě učí slovo ku**a. Chvílemi dupnu do vany nohou. Ta intenzita je fakt neskutečná. Myslím na to, že vanu fakt prokopnout nechci.
Je asi půl osmé a je to rychlejší, než jsem si dokázala představit. Veru píše Adamovi, zda tlačím, on odepisuje něco ve smyslu, že ne, ale není to daleko. Na radu Veru mi říká, ať si to v klidu prodýchávám. Posílám ho s dýcháním hodně daleko do...
Vyšetřuju se a cítím, že na čípku zbývá jen lem, a cítím hlavičku. To mě uklidňuje, protože vím, že jsem blízko. Tlačí se dolů… Je to intenzivní. A mě stále překvapuje, jak rychlé to je.
V tenhle moment se začínám cítit dost mimo, jakoby pod vlivem, a užívám si tzv. stav na jiné planetě. Je asi 7.50.
Koukám nevědomě ze zamlženého okna… Kontrakce už nejsou tak časté. Cítím, že mi tělo dává prostor si odpočinout. Je to přesně ten moment, kdy se celý proces pozastaví a v porodnici by začali naléhat. Tady se nic takového neděje.
Vše je v její režii. Vím, že má svůj čas, a plně jí důvěřuji. Porodní asistentka přichází, spolu s Adamem a Mattym sedí u vany přede mnou. Hlavička jde níž a níž.
Adam jde pro něco do kuchyně a já najednou pocítím velký posun. Veru křičí, ať jde hned zpět. Hlavička korunuje, přidržuji ji, dýchám.
Na zbytek holčičky jdu na všechny čtyři. Zatlačím a Veru mi ji podává do rukou.
Hladím ji, masíruji, odsaju vodu z nosíku…
Je tady… JE NAŠE.
Vítej, Ariano.
Oxytocin všude… Úplně všude.
Pohled do mých očí vám stačí, že ano?
Kéž by se každá žena po porodu mohla takto cítit a doopravdy BÝT ŠŤASTNÁ A SILNÁ.
yourbirth.cz, IG andrea_kapitanova