[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S herečkou Andreou Růžičkovou jsme se potkaly jednoho sobotního rána nad sklenkou jahodové limonády. Obě jsme si hladily břicha, ona poprvé s velkou radostí a něhou, s natěšením na to neznámé, co přijde, a já o poznání skeptičtěji, protože už vím, do čeho jdu. Povídaly jsme si spolu nejen o těhotenství, o tom, jak se během něj někdy moc řešíme a že přibývající kila nejsou tak důležitá jako samo dítě, ale také třeba o cestování.
A hlavně o tom, jak důležité je mít se ráda a věřit v sebe sama. Ta pozitivní energie, která z téhle energické herečky sálala, byla tak nakažlivá, že přeskočila i na mě. Andreo, jak se cítíte jako nastávající maminka? Cítím se super. Tenhle stav je pro mě něco nového a mě nové věci baví. Vás baví být těhotná? Jsou chvíle, kdy ano, ale jsou samozřejmě také chvíle, kdy ne. Nechci se rouhat. Ne že by mě nebavilo být těhotná, ale někdy se moc řeším. A to nemám ráda. Takže se od toho snažím co nejrychleji utéct. Co nejvíc řešíte? Myslím, že každá žena se v tomhle období dostane do situace, kdy se začne moc pozorovat. Tělo se mění a je to fakt rychlé a co si budeme povídat, není to vždycky libové… A některé ty změny mě sem tam začaly negativně ovlivňovat. Ale naštěstí mi to nikdy nevydrželo moc dlouho, protože ten zázrak, co ve mně roste, ten je mnohem důležitější než nějaké tělesné proporce.
O to víc se snažím o sebe starat, například neustále své tělo rozmazluju přírodní kosmetikou Weleda. Nebo chodím do eco kadeřnictví, kde mi barví vlasy nejšetrnější barvou na trhu Oway Rolland Age Hnectar, která neškodí mně ani zemi. No a ta kila nahoře? Říka se, že mamka má být měkká (smích).
Ano, bezradné postávání u skříně, ve které vám nic není, to znám… Jedna věc je, že se do ničeho nevejdu, ale ono ani tak nejde o to samotné rostoucí bříško. Spíš mám někdy pocit, že je moje tělo najednou tak jiné, že snad ani není moje. Čekáte své první miminko, jak jste prožívala prvotní okamžik, když jste zjistila, že jste těhotná? Velmi radostně. S manželem jsme po miminku hodně toužili… Ale neptejte se mě, jestli bylo miminko plánované. Já ten termín nemám ráda. Vlastně obecně už nejsem moc plánovací. Plány, které nevycházejí, způsobují zklamání. My jsme si miminko moc přáli, toužili jsme po něm a jen jsme čekali, kdy k nám dorazí. Poznala jste sama na sobě, že už si vás miminko našlo? Ano. Ještě před pomyslnou menstruací jsem cítila, že jsem těhotná. Pak už jsem jen čekala na potvrzení, že to tak opravdu je.
Spousta žen si připravuje to, jak partnerovi oznámí, že je v jiném stavu. Vymýšlela jste také něco speciálního? Ne ne, řekla jsem to Mikolášovi úplně normálně ráno v posteli a nic speciálního jsem si nepřipravovala. Víte, my s manželem mezi sebou nehrajeme tyhle hry, že bychom si něco nějak připravovali. Žijeme svůj život spontánně a společně se dělíme o svoje zážitky.
Navíc si myslím, že bych nedokázala ani na chvíli tajit to, že jsem těhotná, takže jsem mu to řekla bezprostředně po tom, co jsem se to dozvěděla já. Pak už jsme se jenom modlili, aby dítě ve mně rostlo. Nechali jste si říct pohlaví miminka, nebo to bude překvapení? Víme to, ale neříkáme to. Stejně tak si necháme pro sebe jména. Ono to jméno i pohlaví stejně bude jisté, teprve až se dítě narodí. Možná se na něj podíváme a řekneme si, že se k němu hodí jiné jméno, než jsme původně zamýšleli. Ostatně i výběr jména je plánování a já plánování nemám ráda, snažím se vyhýbat všem těmhle vzorcům a porovnávání.
Těhotenství je ale plné porovnávání… Ano média jsou plná dokonalých modelek s „přilepeným“ bříškem. Jenže já se nechci stresovat tím, jaké bych měla mít břicho, kolik bych měla nebo neměla přibrat a jestli vypadám líp, nebo hůř než někdo jiný. Abych se vyhnula tomu porovnávání, ani neříkám, kdy budu rodit. Říkám jen, že to bude v létě. Předpokládám, že ani neplánujete porod... Víte, já mohu něco očekávat, ale v tom daném okamžiku se to změní a mě ta změna může odrovnat. Už několik let se učím nic neočekávat, abych nebyla zklamaná, a naopak si užívat přítomný okamžik.
Tenhle způsob života mě dělá mnohem šťastnější. A takhle to mám i s tím porodem. Těším se, až to miminko přijde, a všechno budeme řešit v ten daný okamžik, kdy se to stane reálným.
Moje maminka je stejně jako já přesvědčena o tom, že člověk míní a pánbůh mění. Takže jediná rada, kterou jsem od ní dostala ohledně těhotenství je, že to mám všechno odevzdat do božích rukou.
Co to znamená? K miminku přistupuji jako ke svobodné bytosti, která se rozhodla růst v mém těle. I porod beru tak, že matka je vlastně pasivní a aktivní je samo dítě. Ono rozhodne, kdy přijde na svět. A já se svým dítětem nechci bojovat, naopak mu budu pomáhat, aby na svět přišlo takovou cestou, jakou chce jít. To je hezky řečeno. Absolvovala jste nějaký předporodní kurz, abyste mohla miminku správně pomáhat? Neabsolvovala. To jsou zase ty věci, kterým já se vyhýbám. Stresuje mě to. Věřím, že to nějak zvládnu. Opravdu se na porod nepřipravujete? Hodně o porodu čtu, a to jak lékařské a vědecké knihy, tak také různé ezoterické. Všechny ty informace si pak přeberu podle svého. Vybírám si, co je mi blízké a čemu rozumím. Ale teprve u porodu poznám, které ty věci použiji.
Taky studuju internet a řeším, co vše dítě potřebuje. Snažím se vybírat jen to, co je opravdu důležité. Takový kočárek, to je třeba věda. Zamilovala jsem se ale do kočárku EGG od Baby Style, s ním jediným nemám pocit, že držím v rukou náklaďák.
Jste hvězdou seriálu Ordinace v růžové zahradě. Nezkřížila jste teď scenáristům plány? Myslím, že na to byli připraveni. Já k lidem, kteří mě zaměstnávají, přistupuji velmi čestně a otevřeně. Takže oni víceméně počítali s tím, že mám v plánu mít rodinu, mám tomu ostatně přizpůsobenou i smlouvu. V některých seriálech nechají postavu také otěhotnět, v jiných se dělá jakoby nic. Jak to bude u vás? Moje postava bude také těhotná a zajímavé je, že to vzniklo ještě před tím, než jsem otěhotněla já. Její těhotenství ale bude jiné a také jinak dopadne…Víc, myslím, prozradit nemůžu. Díváte se na sebe v televizi? Ani ne. Proč bych si měla tahat práci domů. Po pravdě, když přepínám programy a narazím na díl, kde jsem, chvilku se dívám. Je to v rámci nějaké sebereflexe dobré. Ale že bych se dívala plánovaně, to ne. Pro mě je to práce, která mě živí, mám ji ráda a nějakým způsobem mě naplňuje, ale to je tak všechno.
Myslela jsem, že herec musí pro svou práci žít… Já mám ale spoustu dalších věcí, které mě naplňují. Ne jen natáčení. Mluvíte o fotografování? To už je vlastně taková vaše druhá profese. Určitě bych neřekla, že jsem ve focení profesionálka. Je to moje svobodná tvorba. Jsem spíš intuitivní fotografkou. Přesto máte už čtvrtou výstavu fotek. Teď budu mít třetí autorskou a jedna výstava byla v rámci projektu Děti dětem. To byl kalendář ve formě knížky leporela, nafocený na podporu dětí s metabolickým onemocněním, fenylketonurií.
Dostala jste se k focení přes práci modelky? Víte, všichni tomu říkají modelka, ale to já nikdy nebyla. Pro mě je modelka například Linda Vojtová nebo Eva Herzigová. Já jsem nikdy nechodila přehlídky nebo nefotila módu. Já jsem začínala jako reklamní herečka, k jejíž práci patří i focení. A k tomu svému focení jsem se dostala až během cestování. Tehdy mě začaly fascinovat země, které jsem navštívila, ale ne svou přírodou nebo památkami, ale kulturou, lidmi a atmosférou. Co vás jako objekt nejvíce zajímá? Rozhodně člověk jako takový. Fascinuje mě, jak je každý jiný. Zajímají mě emoce a nedokonalost. Každý je originál. Strašně mě baví fotit staré nebo třeba pihovaté lidi. Vlastně cokoli, co je na člověku jiného, to mě baví.
Odkud jste si přivezla první opravdové fotky? Z Indie. To je snad nejfotogeničtější země, jakou jsem navštívila. Měla jsem tehdy starou zrcadlovku, na kterou šly udělat jakžtakž nějaké fotky. Teprve potom jsem si pořídila foťák pro profesionály začátečníky. Ale víte, vybavení není všechno. Zprvu jsem fotila na poloautomat, takže fotky byly spíš o náhodě.
Zkrátka jsem cvakala a cvakala a něco z toho vzniklo. Když jsem se focení začala věnovat víc, musela jsem se naučit něco o technice, hloubce ostrosti, ostření a podobně. Ale hlavně jsem se musela začít kamarádit se světlem.
Jak se kamarádí se světlem? Musela jsem začít pozorovat slunce, naučit se, jak se chová a co s lidmi dělá. Jak se na světle chová jejich pleť a oči. Teď, když fotím, se snažím pracovat hlavně se světlem, což je myslím základ dobré fotky.
Když vás baví fotit lidi, nepřemýšlela jste o focení do časopisů? To není vůbec moje ambice. Občas fotografuji svoje kamarády nebo jejich různé oslavy, a to jsou chvíle, kdy něco vyfotit musím. Nezáleží na tom, jestli se mi zrovna líbí světlo nebo to, co má ten dotyčný oblečeného. Takové situace nemám úplně ráda, bere mi to moji svobodu a svobodu té fotografie.
Zároveň to ale dělám z lásky k nim a vždy se něco nového technicky naučím. Omezuje mě, když mi někdo říká, co mám dělat, ve chvíli, kdy o žádnou radu nestojím. A v životě mě to dostává do opravdu hrozných stavů. To je v herectví docela problém, ne? To je zaměstnání a je to docela něco jiného. Tam jsem naprosto pokorný člověk, který poslouchá pokyny. Ale v mém svobodném nepracovním životě nesnáším, když mi někdo radí, i když tu radu nepotřebuji. V tomhle jsem velký bohém. Platí to i pro manžela? Ani on mi nesmí sáhnout na moji osobní svobodu.
Jaký je váš manžel? Je doslova boží člověk… A pokud existuje karma, tak je to někdo z minulého života, s kým jsem už žila. Máme k sobě velmi blízko. Strašně moc věcí si vůbec nemusíme vysvětlovat a to naše bytí nás tak nesmírně baví, že často k životu ani nikoho jiného nepotřebujeme. Ale to se samozřejmě může občas stát nebezpečným, protože nechceme žít život v izolaci.
Děláte hodně věcí společně? Ano, ale vlastně to není nějak plánované. Když mě požádali, abych jela jako dobrovolnice do Afriky, tak jsem kývla, ale chtěla jsem, aby Mikoláš jel také. Těžko se nám loučí na víc než 24 hodin.
Teď, když mám výstavy a vernisáže, tak je u toho se mnou a hraje tam. Já mu zase dávám své fotky na cédéčko a podobně. Snažíme se zkrátka ty naše aktivity tak nějak přirozeně propojit. Začali jsme se doplňovat nejen v osobním, ale také v profesním životě.
Vzájemně jsme si vyčistili okruhy kamarádů, že zůstali jen ti nejlepší z jeho strany a z mé strany a vznikla taková malá komunita, která je hrozně fajn. A zároveň je pravdivá. My s Mikolášem nemáme rádi vztahy naoko. Raději máme takový introvertní svět s pár blízkými lidmi.
Ale svět showbyznysu není takový. Nežije se vám v něm s tou vaší náturou špatně? Víte, je to o tom, jak si to sama poskládáte. Můžete žít showbyznys tak, že střídáte partnery, chodíte na večírky a kontaktujete bulvár, aby se o vás psalo. Nebo můžete dělat showbyznys úplně opačně.
Já jsem si myslím zažila všechna spektra tohoto světa, a tudíž jsem měla na výběr. Bylo na mně, jestli budu s těmi, kteří jsou povrchní, s těmi, kteří jsou alternativně umělecky založení, těžce komerční a bulvární, nebo budu prostě sama sebou. A já si vybrala být sama sebou. O vás by se ale dalo mluvit jako o komerční herečce. Nevadí vám to? U nás se bohužel strašně často odděluje, jestli jste těžký umělec, který komercí opovrhuje, anebo jste komerční a děláte seriály a reklamy. Mně osobně nevadí dělat komerci. Nikomu tím neubližuji, nikdy nepodporuji produkty, které by mohly někomu uškodit, na to si dávám velký pozor.
Zkrátka to vnímám jako svou práci. A díky tomu, že tou komercí vydělám férové peníze, si mohu dělat svoje vlastní umění a tím někomu pomoci. Můj život je složený ze dvou složek a mně to tak vyhovuje. Jdu si cestou, která baví mě, a je mi vlastně jedno, kdo si o mně co myslí. Takový je prostě můj svět. Zajímalo by mě, jak dojdete do bodu, že je vám jedno, kdo si o vás co myslí? To je vlastně jednoduché. Musíte uvěřit sama v sebe. Pokud totiž sama v sebe nevěříte, necháte se snadno ovlivnit okolím, které vám pořád něco podsouvá. Měla bys zhubnout, měla bys změnit vlasy, tohle nedělej, to ti neudělá dobře, tam nechoď…
A vy se pořád cítíte nejistá a celá se jakoby třesete. I já občas dělám chyby, ale přiznám si je a přijmu je jako svou zkušenost. Ale abych byla upřímná, strašně důležitá je i podpora mého muže. Jak vás manžel podporuje? Už nejsem sama, a když mám nějakou krizi, můžu se o něj opřít jako o sloup. On mě obejme a řekne, že i kdyby proti mně byl celý svět, tak on je se mnou. A to je nejvíc. Andreo, pamatujete si, kdy jste si uvědomila, že je nutné věřit v sebe sama? Bylo to víc takových zásadních životních okamžiků, já jim říkám transformace, kdy máte pocit, že se vám zhroutil svět. Ale někdy si tu svoji bolest musíte prožít a pochopit ji, abyste viděla světlo na konci tunelu a nový svět.
Ono, když se vám stane něco ošklivého, máte jen dvě možnosti. Buď se z toho zhroutíte a celý život na tom budete ulpívat, nebo si řeknete wow, to je teda zkušenost… a ta dokáže obohatit. Vy byste mohla přednášet… Zní to jako klišé, že? Ale fakt to tak je. Kdyby se mi všechny ty věci v životě nestaly, byla bych dnes asi naivní a povrchní osobou. Proč myslíte? I já měla v životě párkrát pocit, že jsem malý bůh, který může všechno. Jsem křesťanka, ale měla jsem takové ezoterické období. A tam všichni říkali, že život bude takový, jaký chcete vy, stačí si jen přát a přání poslat do vesmíru. Jenže to páchá víc škody než užitku, protože to lidem říká: Ty jsi bůh a můžeš cokoli… Ale není to pravda.
Nad námi je něco, co je skutečně vyšší než naše bytí. A je jedno, jak tomu říkáme, nesouvisí to s žádným náboženstvím, jen je důležité mít to na paměti a mít před tím pokoru. Ono to posílání přání do vesmíru je vlastně prastará modlitba. Jenže v té původní modlitbě byla ta pokora. Dnes jen čekáme, že něco dostaneme.
Všichni zkrátka chceme být šťastní… To je pravda. A já jsem si uvědomila, že štěstí je stav mysli. A mohu být šťastná, i když nic nemám, pokud důvěřuji a dokážu se odevzdat. Je na to moc krásné čtení v bibli, kde se říká: Nedělejte si starosti o zítřek, zítřek má dost svých starostí. Jste jedna z mála, které své těhotenství nevystavují, a vydala jste jen jedno oficiální prohlášení. To prohlášení jsem vydala vlastně proto, že už na mě dlouho všichni tlačili a nechtěla jsem, aby to vyšlo najevo nějak pokoutně, protože tady se nic moc neutají. Jinak já osobně jsem neměla vůbec potřebu to oznamovat, je to pro mě osobní a intimní záležitost. Budete tedy dělat tajemnou až do porodu? Nevím. Nějak mi přijde lepší ukazovat dítě, až se narodí, až budeme sžití. Pak řekneme: Dobrý den, my jsme rodina. Teprve pak na to podle mého názoru budu mít právo. Na druhou stranu ale vím, že se nemohu celé těhotenství zavřít a nevycházet ven. To bych vlastně své dítě popírala.
A tak jsem si stanovila nějakou rozumnou hranici, jak se budu s bříškem ukazovat. Teď je pro mě například důležitá vernisáž fotek z Afriky, které jsem fotila, když jsem tam byla jako dobrovolník s organizací Bez mámy. Tam budu poprvé opravdu vystavena novinářům a fotografům.
Ale je to pro dobrou věc a dává mi to smysl. Navíc tím, že naše dítě bylo v Africe s námi, je to celé tak trochu jeho projekt.
Jste odvážná. Věděla jste, že jste těhotná? Ano, věděli jsme to. O to těžší bylo rozhodování, jestli jet. Proč jste se vlastně rozhodla riskovat a jela do Afriky na začátku těhotenství ? Věděla jsem, že v Africe jsou děti, které tu pomoc potřebují a už jsou na světě. Takže by mi přišlo strašně sobecké tam nejet jen kvůli svojí ochraně. Cítila jsem, že i kdyby mi všichni říkali, že jsem se zbláznila, my to zvládneme. Všechno jsem to odevzdala nahoru a poprosila o ochranu. A byla jsem ochráněna.
Nepociťovala jste v tom jiném stavu větší smutek nad osudy těch dětí? Víte, mně se to špatně popisuje slovy, ale v tom začátku těhotenství mi Afrika hrozně pomohla. Ze sirotčince jsem odcházela s pocitem, že těm dětem se stalo to nejlepší, co se mohlo stát, mají střechu nad hlavou, mají tam co jíst, můžou se vzdělávat. To místo se jim stalo útočištěm a šancí na lepší život. Říkala jste, že vám Afrika pomohla. Jak to myslíte? Mentálně, ale i fyzicky. Dala mi neuvěřitelnou sílu, protože jsem viděla, jak tam ti lidé a hlavně děti žijí a jde to. Díky tomu jsem se zbavila té tendence pořád pozorovat příznaky a něco počítat. Naopak jsem začala důvěřovat svému dítěti, že pokud se má narodit, tak se narodí.
Těhotenství není moje zásluha, my jsme sice udělali nějaký akt, ale jinak je to něco mezi nebem a zemí. Nebála jste se třeba v Africe nemocí? Díky tomu, že mám cestovatelská pravidla už naučená, neriskovala jsem. Jediné, co se mohlo stát, tak mě tam mohl štípnout komár a mohla jsem dostat malárii, před tím jsem se snažila chránit přírodními prostředky. Ale přiznávám, že z nějakého racionálního pohledu byla ta cesta velmi riskantní. Také jsem se pak bála, že nám za tuhle cestu rodiče vynadají. A vynadali? Ne. Ta radost z miminka byla tak velká, že zastínila fakt, že jsme byli v Africe. Andreo, myslíte, že vám narození dítěte změní život? Možná, ale já miluju změny. Nesnáším stereotyp a na každou změnu se těším.
Video: Podívejte se, jak Andrea Růžičková nakupovala výbavičku na jarních nákupech s Maminkou a značkou Lindex