[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Sotva se s Andreou Tögel Kalivodovou přivítáme a objednáme si pití („Dám si fresh džus, kvůli miminku si dopřávám samé dobré a zdravé věci.“), hned mi jako správná pyšná maminka ukazuje v mobilu Adriánkovy fotky. Do kavárny na vltavském nábřeží si odskočila ze zkoušky; práci si však jedna z našich nejznámějších operních pěvkyň dávkuje rozumně tak, aby si mohla zároveň naplno užívat syna. „Mateřství mě posunulo dál, je to další dimenze ženství. Cítím, že se to odráží i v mém zpívání a v celkovém projevu,“ říká Andrea. Když vám číšník nabídl kapustovou polévku, odmítla jste. Hodně si kvůli kojení hlídáte jídelníček? Zase tolik ne. Samozřejmě nejím cibuli, kapustu, zelí a další jídla, která se při kojení obecně nedoporučují. Nechci to pokoušet. Jinak si ale dám, na co mám chuť. Někdo vám řekne, že zrovna fresh džusy nejsou vhodné, ale já je piju a pila jsem je celé těhotenství. Myslím, že dítě tak dobře prospívalo i proto, že mělo každý den přísun nejlepších vitaminů z čerstvého ovoce. Podobně se názory různí na řadu dalších věcí a vy musíte posoudit, co je podle vás pro dítě nejlepší, a tím se řídit. Často si vyhledáváte informace o tom, co miminku prospívá? Ani ne. Mám jednu erudovanou rádkyni a také úžasnou pediatričku, těch se v případě potřeby ptám. Jinak dám na intuici. S manželem Radkem sami vidíme, co Adriánkovi dělá dobře a co ne. Manžel se tedy plně zapojuje? Jsem mu moc vděčná za to, jaký je obětavý táta, umožňuje mi dělat to, co mě baví, věnovat se dále své profesi. Mám s ním pohodu, protože vím, že mu můžu syna svěřit. Ostatně dítě přece nemá jen jednoho rodiče, ale dva, a tatínek si s ním buduje od začátku vztah úplně stejně jako máma. Je důležité, aby tatínek s dítětem trávil čas od jeho kojeneckého věku. Tento názor nejen zastávám, ale taky ho žiju.
Jste hodně zaneprázdněná maminka, právě natáčíte cédéčko…
Ano, s manželem jsme se na tom předem domluvili. Vychází mi vstříc, a navíc nám v tomto období hodně pomáhá i moje máma. Adriánek má obětavou babičku. CD Andrea Kalivodová – Moje nej natáčím s Filharmonií Hradec Králové pod taktovkou světoznámého, velmi oblíbeného a respektovaného dirigenta Leoše Svárovského. Moc mě to těší a baví. Neměla jste pracovní „výpadek“? Ale měla. Pochopitelně jsem přerušila svou práci v divadle, tancovat a „skákat“ na jevišti bych teď nechtěla. Na divadelní prkna se vracím až v březnu, v opeře Boris Godunov v Národním divadle. Mám tam menší, ale pěknou a efektní roli – temperamentní a přitažlivou šenkýřku.
Žádnou velkou novou roli studovat nebudu a ani nechci, to bych teď nezvládla. Ale v dubnu nebo květnu se vrátím jako Carmen do Státní opery. Pokud jsem po porodu vystupovala, tak šlo o ojedinělou koncertní činnost v rámci charitativních akcí, které jsem považovala za důležité. Tam jsem „výpadek“ mít nechtěla. Co z repertoáru zpíváte nejradši? Vždycky to, s čím aktuálně koncertuji. Mám hodně pestrý repertoár. I na novém CD budou jak árie z Carmen, tak muzikálové písně. Mou osudovou rolí a srdeční záležitostí je Carmen. Hraju ji už deset let a silně vnímám, jak mě ta role posouvá a formuje a zároveň sama prochází vývojem. Moje Carmen byla jiná před pěti nebo před deseti lety, a teď bude zase jiná, i proto, že už jsem máma. S rozvíjejícím se ženstvím se tedy rozvíjí i vaše „osudová“ role… Ano. Cítím, jak mi s věkem a životními zkušenostmi roste a kvete pod rukama. Poprvé jsem ji zpívala v sedmadvaceti letech, a dnes jsem rozhodně více ženou než tenkrát. Cítím mnohem větší sebejistotu. A když máte nějakou roli opravdu pod kůží, oddáte se jí úplně jinak a odrazí se to i v hereckém projevu, nejen ve zpěvu. Upřímně, baví vás Carmen ještě? Po takové době? Moc. Ale měla jsem samozřejmě období, kdy mě to už nebavilo. Nechci říct, že šlo vysloveně o vyhoření, ale každý se ve své práci dostane do bodu, kdy ho napadá – co bude dál? To všechno jsem si prožila. Mám za sebou i nepříjemné zdravotní problémy a jiná nelehká životní období, ale když si tím člověk projde, je pak pevnější a zásadovější, než kdyby jen proplouval životem. Co to bylo za životní události? Byla jsem nemocná, měla jsem velmi nepříjemnou operaci. Uvědomila jsem si tenkrát, s jakou pokorou musíme žít, protože každý den může být poslední. Vždycky jsem to hlásala, ale hloubku těch slov jsem si plně uvědomila až po této zkušenosti. Kdy to bylo? Bylo mi pětatřicet. V té době jsem navíc opustila o mnoho let mladšího partnera a začínala novou etapu. Nerada udržuji něco, co už nemá smysl. Znáte ten pocit, že někde stojíte a víte, že tam už nemáte být… Podle mého názoru ve vztazích platí, že když už mezi partnery není souznění, nemají už stejné plány a stejný pohled do budoucnosti, je chyba zůstávat spolu jen pro formu. Já v patologickém vztahu žít nedokážu, raději najdu sílu z něj odejít. Ve věku, kdy je už čas zakládat rodinu. To chtělo odvahu, že? Ano, to chtělo. Prožila jsem si okamžiky, které nebyly jednoduché, ale věděla jsem, že nejsem na správné cestě, a tak do toho musím říznout. Takhle to mám celý život, v práci i ve vztazích. Pokud cítím, že je něco špatně, že je tam nějaká křeč, jdu od toho. To se může stát i v manželství; spousta lidí kolem mě se rozvádí. Nejsem příznivkyně udržování manželství „kvůli dětem“.
Samozřejmě že zamilovanost se časem změní v hlubokou lásku, pak v úctu a respekt, ve vzájemný respek obdiv a souznění, ale když tam tohle není, není to v pořádku, a dítě by nemělo vyrůstat v patologickém prostředí. Řada z nás potvrdí, že se jim v nefunkční rodině nakonec ulevilo, když se rodiče rozešli… Ano, je to tím, že každý z nás se vyvíjí celý život. Partneři můžou po čase zjistit, že každý z nich jde úplně jinou cestou. Když si někoho vezmete ve dvaceti, jste ještě dítě a vaše osobnost není zralá. Ve třiceti nebo pětatřiceti letech už máte poněkud pevnější půdu pod nohama. A vidíte, že vám to spolu třeba nejde. Proto jsem ráda, že jsme se s manželem poznali jako zakořenění lidé vědomi si toho, co chceme od života, co chceme přijmout a co chceme dát.
To je fajn, protože u některých věcí rozhoduje načasování. Buď někoho potkáte ve správný čas, anebo ne, a pak s tím nepohnete. Můžete se rozkrájet na padesát tisíc kousků, ale pokud vám to není „shůry dáno“, jít proti okolnostem nemá smysl. Můžete se zlobit na celý svět, říkat si, proč zrovna mně to nevyšlo?! Prostě proto, že se měl člověk něco naučit, někam se posunout.
Přesto člověk někdy bojuje… To ano, za dobrou věc se musí bojovat. Ale když vím, že jsem do toho dala všechno a dál ta cesta nevede, je dobré se ztišit a čekat, co bude. Odnaučila jsem se lpět na materiálních věcech, na postavení, ale i na lidech. Jsem sama sebou. Ale samozřejmě miluju své nejbližší a svého syna. Je velký dar, že si vybral zrovna nás s Radkem a přišel k nám.
O jedno miminko jsem poměrně nedávno přišla a vím, že se měl narodit zrovna Adrian, protože kdybych měla to první miminko, neměla bych teď jeho. S manželem jsme tenkrát dlouho probírali, proč se to stalo, a on mě povzbudil slovy, že přijde to dítě, které se nám má narodit, a že stoprocentně ví, že příště už to bude v pořádku. A to se naplnilo. V kterém týdnu jste potratila? V devátém. Příčinu neznáme. Asi bylo něco špatně a příroda si takto sama poradila. Říkáte to tak vyrovnaně… Ano, ale mívám i slabší chvíle, kdy mne přepadnou pochybnosti, jestli jsem třeba měla „odejít“ od syna za prací a nechat ho s manželem. Měla jsem špatný pocit z toho, že bude s dítětem sám… trápily mě výčitky svědomí. Ale mám skvělou manažerku, mámu dvou dětí, a ta mi vysvětlila, že to, že se s Radkem v péči o syna střídáme, je to nejkrásnější, co mu můžeme dát. A že to přece dělám hlavně pro Adriánka. To je fakt, protože svou „značku“ jsem si už vybudovala a už si vybírám, kam jdu. Krátce p
o porodu jsem třeba zpívala pro dětské domovy na akci, kterou organizovala cvičitelka Hanka Kynychová. Pomáhat druhým mě naplňuje. Když uděláte něco pozitivního, vrátí se vám to, to je zákon karmy, kruh, který se pořád točí. Chci, aby to, co dělám, mělo smysl, a rozhodně dám víc na intuici než na pocit, že se něco očekává nebo že to vyžadují konvence, že bych zkrátka „měla“. Tohle v sobě přitom máme pořád zakódované, nemyslíte? Byly jsme tak vychovávány svými matkami, socialistická doba taková byla. Holky kolem třicítky už to ale cítí jinak. I když mé sestře je třicet, a taky má silnou potřebu rodiny a trvalých hodnot. Ale takové to obětování se za každou cenu, to máme po maminkách. Neumíme odmítnout, a to je špatně.
Na druhé straně, my to máme umět s úsměvem a nadhledem, se ženským šarmem, ne drsně, „ranařsky“. A to platí obecně. I svému muži se snažím všechno říkat s úsměvem a s dobrou náladou. Chci, aby věděl, že je pro nás nepostradatelný, že ho milujeme, že oceňuju jeho pomoc a to, že s námi je. Partnera bychom měly ocenit a nebrat ho samozřejmě. U nás žen se spousta věcí považuje za samozřejmost, nemyslíte? Přesně tak. Ale musíme o svých pocitech mluvit! Jakmile ve vás něco hlodá týden, už je to špatně. I když jsem unavená, snažím se říct partnerovi všechno důležité ještě ten večer. Když na to partneři rezignují, vytrácí se jak magie vztahu, tak spojenectví. Někdy je to ale těžké, protože prostě nemáte chuť si povídat.
Já leckdy nemůžu ani mluvit nebo třeba nechci mít unavený hlas. Ale vysvětlím to! Řeknu – promiň, já teď nemůžu ani mluvit. Je důležité, aby partner věděl, proč jste se zachovala určitým způsobem, a naopak. Často se stává, že muž něco řekne a vy to pochopíte jinak, než jak to myslel. Tak vznikají nedorozumění a ta se musejí řešit hned.
Vám to funguje „bezproblémově“? Víceméně ano. Já jsem si svého muže totiž přivolala shůry. Skutečně jsem si zformulovala, jak by měl vypadat a jak by to mělo být, a on přišel. Jsem věřící člověk, poprosila jsem tedy „nahoru“ o partnera, jakého bych si přesně přála, když už to „samo“ tak dlouho nevychází… A povedlo se! To ale neznamená, že můj partner je dokonalý!
Není to úplně jednoduché, protože manžel je rozvedený a má z prvního manželství dvě děti ve věku 24 a 17 let. Pro mě, egoistického umělce, ale bylo i tohle „shůry dáno“, protože díky Radkovým dětem jsem se toho spoustu naučila. Mám je moc ráda, ale do ničeho se nepletu, jen třeba řeknu svůj názor. Už jsou to víceméně hotové osobnosti, rodiče jim dali, co mohli, a já to celé pozoruju zpovzdálí. Je to pro mě velmi zajímavé a poučné. Partner dnes určitě vnímá otcovství jinak než před lety, že? Určitě a já jeho zkušenosti oceňuju, protože díky nim řadu věcí naučil on mě. Neumím si představit, že bych vedle sebe měla umělce, který by se podíval na plínku a šel zpívat. Měla jste vztahy s umělci? Ano, měla. A myslíte, že to nemůže fungovat? To nemůžu říct, podívejte se třeba na Janu Hlaváčovou a Luďka Munzara. V opeře Národního divadla znám velmi sympatické manželství Jany a Václava Siberových a možná bych tam našla i jiné. Možná to ale jsou ty krásné a vzácné výjimky potvrzující pravidlo. V každém případě bych já s umělcem žít nechtěla. To by se musela úplně otočit zeměkoule. Ačkoli když říkáte, že něco nechcete, můžete to tím paradoxně přivolat. Umělce byste nechtěla kvůli pověstné nepraktičnosti? Ano, a navíc vím, jak je to náročné povolání, jaká je pro nás dnes těžká doba a kolik svému povolání musíte dát, přičemž některým umělcům se to nevrací a nikdy nevrátí. Nedivím se, že řada z nich je psychicky labilní. Na druhé straně existují umělci, kteří vynikají ve svém oboru, jsou to krásní lidé a zároveň dokážou být i skvělými rodiči. Ale ti vedle sebe často mají partnera, který je praktický, pragmatický, realistický… Jejich povahy se pak dobře doplňují. Vy jste praktický, nebo spíš bohémský typ? Já jsem praktický bohém. Moje opravdu bohémské období trvalo tři čtyři roky, ale od té doby jsem se hodně změnila. Jak důležitá je pro vaši práci fyzická kondice? Velice, navíc nároky stále stoupají. Proto jsem teď začala znovu cvičit a celkově se víc hýbat. A samozřejmě chci dobře vypadat i kvůli svému okolí. Musela jste kvůli nějaké roli třeba hubnout? Ne. Na jevišti často nosím korzet a v něm vypadá lépe žena „krev a mlíko“ než vysloveně hubená. Ženským tvarům lichotí. Jaké cvičení vás baví? Cvičení jako takové mě, upřímně řečeno, moc nebaví. Jsem ráda, když se můžu hýbat přirozeně: mám ráda přírodu, kolo, dlouhé procházky, plavání… Ale přijít do fitka a začít na „tři, dva, jedna, start“ zvedat činky, to by mi připadalo legrační. Bylo by to proti mé přirozenosti. Ale když je to nutné, zvládnu i posilování, protože na jevišti potřebuji být pevná, pružná, pohyblivá a rychlá. Po císařském řezu se s cvičením musí začínat pozvolna. Z jakého důvodu jste vlastně měla sekci? Ze dvou důvodů. První byl neurologický, měla jsem za sebou operaci nezhoubného nádoru na mozku, odstraňovali mi ho gamanožem. A druhý důvod byla váha dítěte – Adriánek měl čtyři kila. Takže jsme nechtěli riskovat. Syn se narodil v Podolí a byla jsem velmi spokojená. Neměla jste po „císaři“ problémy s kojením? Dva tři dny trvalo, než se kojení spustilo, ale pak už to šlo bez problémů. Kojím pořád, i když s dokrmem. Měla jste po porodu hormonální výkyvy? Jistě, nebyly to ale žádné extrémy. Hormonální změny proběhly tak, jak měly, a to je dobře, protože tělo tím něco získávalo a něco jiného odevzdávalo. Vše proběhlo přirozeně. Všechno, co říkáte, nasvědčuje tomu, že se s přibývajícím věkem cítíte lépe. Je to tak? Stoprocentně. Byly doby, kdy jsem „řešila“ věk, studovala jsem své fotky a hledala první vrásky… Možná se jako umělkyně pozoruju trochu víc, ale s těhotenstvím jsem začala novou etapu a cítím příliv energie. Mateřství mi otevřelo nový obzor, nalézám v něm mnoho pozitivního a moc si to užívám.
To neznamená, že nejsem někdy nervózní, že si vím vždycky rady nebo že nedělám chyby. Pořád se učím a celý život budu. Ale rozhodně se cítím lépe než ve třiatřiceti nebo pětadvaceti. Někdy jsem víc unavená, protože už toho mám víc za sebou. Ale mám pocit svobody a spokojenosti, který jsem nepoznala. Pracovně jste procestovala celý svět. Teď si asi dáte pauzu… To rozhodně! Poslední rok dva mě cestování nezajímá. A teď s narozením dítěte nějaké velké ježdění za prací vůbec nepřipadá v úvahu. Manžel je ale velký cestovatel, takže se těšíme na rodinné cesty s tím novým, malinkým člověkem.
Foto: Anna Mrázek Kovačič