Maminka.czChci si rodit po svém

Aneta Krejčíková: Porod doma je těžké si prosadit! Lidi tvrdí, že jsem se zbláznila

13. 2. 2020
"Intuice je v mateřství nadevše. Ale uvěřit jí pod tlakem okolí je někdy strašně těžké," shodují se herečky a kamarádky Marie Doležalová (32) a Aneta Krejčíková (28). Jak se po svých zkušenostech s prvním porodem připravují na ten druhý, který je za pár měsíců čeká? A co pro ně přesně znamená "Chci si rodit po svém"?

Jak byste porovnaly první a druhé těhotenství, je to rozdíl? V pocitech, v tom, co stíháte s prckem vnímat?

MARIE: Vnímám, že už se míň bojím. V prvním těhotenství jsem byla taková šprtka, pořád jsem četla, jak se co má správně dělat, jak se má správně rodit, všechno jsem se snažila dělat dobře. A pak jsem zažila porod, který byl pro mě na jednu stranu strašně těžký, ale ten zážitek, který jsem si z něj odnesla, byl v dobrém smyslu slova neuvěřitelný. Zjistila jsem, že svému tělu můžu naprosto důvěřovat. Takže ve druhém těhotenství si užívám to, že vlastně už vím, že moje intuice a pocity, které mám, jsou v těhotenství i při porodu to nejdůležitější. Zatím jsem si dala sushi, tatarák a decku vína. (smích) To jsem se předtím bála, prostě jsem se bála udělat něco špatně… Jinak to s Alfí (Alfrédka, prvorozená dcera Marušky, poz. red.) téměř nestíhám vnímat. A když to stihnu, jsem taková dojatější, protože už najednou vím, že na konci bude ten opravdickej človíček, jako je Alfí…

ANETA: Já vnímám ten čas tentokrát úplně jinak. Najednou nemám prostor na to si každý den svědomitě mazat tělo, nemám čas si číst příručky… Ty jsi, Maru, mluvila o tom, že máš menší strach, a mně se ten strach naopak začíná objevovat. Nevím proč, nevím, kde se ve to mně vzalo. Nejde o strach z toho, že to se dvěma takhle malými dětmi nezvládneme, jsem přesvědčená, že to bude fajn a nechci k tomu tak přistupovat. Strach se konkrétně momentálně začal týkat porodu. Myslím si, že se to začalo rodit s reakcí okolí na to, že mluvím o tom, že nejideálnější porod si u sebe samotné představuji doma. Že rodit doma opravdu budu, to teď nemůžu říct. Dneska je naštěstí i pár alternativnějších míst, kde se dá rodit, jsou tady porodnice, a porody doma navíc stále nejsou legální, což je směšný.

Chci si rodit po svém! Aneta Krejčíková podporuje náš projekt

Když se během nich náhodou něco stane, k ženě i k porodní asistentce se pak chovají strašně. Žijeme přece ale ve svobodné zemi a máme možnost si vybrat! Sama za sebe stále nevím, jak to bude. To, jak moje okolí reaguje, včetně mojí mamky, která mi volá, píše a povídá si se mnou o tom, že jí volají lidi, kteří ji třeba neviděli deset let, a říkají: „Hele, ta Aneta se zbláznila, ne?“ Tak to mi to přijde strašný…

A to je přesně to, za co chceme v Mamince lobbovat. Aby každá žena mohla porodit po svém. Samozřejmě v případě, že jde o fyziologické těhotenství a je všechno v pořádku, to bych ráda zdůraznila, protože ne pro všechny je tahle možnost. Každá to cítíme jinak a je třeba se navzájem respektovat…

ANETA: Ano, o tom se snažím taky hodně mluvit, porod doma si nemůže dovolit každá žena.

MARIE: Bavila jsem se o tom s porodní asistentkou Janou Škardovou, kterou bych ráda měla u svého druhého porodu. A ona mi vysvětlila, že tím, že porody doma nejsou v Čechách legální, není tady ani taková podpora maminek, které rodí doma, v zahraničí je to naopak. A tím pádem se u nás častěji stávají průšvihy, které jsou pak medializované. Mě to hodně zaujalo, tak jsem jí ještě před naším rozhovorem volala, abych se jí na to zeptala. A ona mi popsala, jak funguje ten systém. V zahraničí jsou porodní asistentky vyškolené na situace, které je třeba zvládat doma, u nás jich je reálně strašně málo. V zahraničí jsou porody doma podporované, ale to procento, které se doma dokončí, zas tak vysoké není, velmi často se ke konci jede do porodnice.
Já sama za sebe opravdu respektuju ženy, které rodí doma, ale věděla jsem u svého prvního porodu, že to není možnost pro mě. Myslím, že to musí být krásný zážitek, ale intuitivně bych se bála. Vyptávala jsem se porodní asistentky konkrétně i na svůj porod, jak by to bylo, kdybych Alfrédku rodila doma.

Marie Doležalová: Porodit je jak přeplavat rozbouřené jezero

Všechno totiž bylo během těhotenství v pořádku, všechny kontroly, celý porod ozvy v pohodě, a pak se narodilo miminko, které nedýchalo. V tu chvíli jsem byla sakra ráda, že jsem byla v Podolí, kde je perfektní neonatální péče. A ptala jsem se jí: „Jak by to vypadalo, kdybych rodila doma? Znamenalo by to, že bychom byly v háji?“ A ona mi na to odpověděla, že právě v zahraničí, v momentě, kdy je ženě potřeba do porodu zasáhnout, je ta chvíle, kdy se včas musí přesunout do porodnice. Zřejmě bych prostě doma porod nedokončila a nestalo by se to. Tím pádem se dostávám do pozice, kdy mám zvláštní vztah k domácím porodům, protože si myslím, že je to případ od případu… Naše kamarádka Terezka, manželka Matouše Rumla (herec, pozn. red.), to měla od prvního porodu v sobě tak poskládané, že se vůbec nebála, prostě věděla, že chce rodit doma, a všechno bylo naprosto v pořádku. A myslím si, že když žena tenhle vnitřní pocit síly má, a opravdu to chce tak udělat a je to pro ni správně, nemělo by jí být bráněno.

Jak by ses ty, Maruško, cítila u porodu nejlépe? Zvažuješ tedy i domácí porod?

MARIE: Teď říkám, že ne, protože na to nejsem vnitřně nastavená a nemyslím si, že by pro něj v Čechách byly momentálně vhodné podmínky. Ale pořád se zajímám o co nejpřirozenější styl porodu. Líbilo by se mi, kdyby u nás bylo možný rodit co nejvíc přirozeně, ale v nemocničním prostředí. Protože já jsem sama u sebe zjistila, že mně paradoxně nevadilo to, co jsem si myslela, že mi vadit bude, že jsem na porodním sále v nemocnici… Vyřešila jsem to tak, že jsem donutila Marka (Zelinku, partner Marušky, pozn. red.), aby mi tam při kontrakcích přinesl světýlka z domova, takže jsem měla přítmí a rozsvícená jen naše domácí světýlka.

ANETA: Mně na světle taky strašně záleží!

MARIE: Je to tak, světlo je strašně důležitý už proto, že se má člověk nějak uvolnit a být sám sebou, tak v plném světle a ve společnosti cizích lidí je to těžký. Měla jsem velkou touhu porodit přirozeně, což pro mě znamená, pokud to jde, bez zásahů, bez epidurálu a urychlování porodu. A jelikož můj porod trval dohromady asi osmnáct hodin, tak jsme ho opravdu neurychlovali. (smích) A moje dula, která byla u toho, mi potvrdila, že to bylo dobře. Sice byl ten porod subjektivně za mě šílenej, ale když skončil, cítila jsem se naprosto skvěle a věděla jsem, že to tělo zvládlo, a druhý den jsem běhala po porodnici jako kdyby nic a bylo mi úplně úžasně. Takže tohle je můj cíl. Myslím, že by se o přirozeném porodu mělo víc mluvit a neměla by se z něj dělat nemoc.

Aneta Krejčíková: Do porodů jsem se zamilovala, druhé dítě se narodí doma

Anet, láká tě porod doma také třeba proto, že jsi nebyla při tom prvním spokojená v porodnici?

ANETA: Já jsem o domácím porodu přemýšlela už i během prvního těhotenství, ale stejně jako Maruška jsem kvůli tomu, že jsem tu situaci nikdy nezažila, v sebe neměla takovou důvěru. A myslím si, že když to žena vnitřně tak necítí a nemá tu sebedůvěru, tak by to dělat neměla. V Podolí náš porod probíhal báječně, všechno bylo super, trval dohromady asi dvanáct hodin. Po sedmi hodinách mi tedy porodní asistentka řekla, že jsem otevřená asi jen na tři centimetry, tak jsem myslela, že se zblázním. (smích)

MARIE: Jo jo, to je přesně ta situace, kdy do toho ještě někdo hodí hlášku: „Hm, tak já se přijdu podívat za hodinu.“ A vy máte pocit, že další hodinu už nemůžete přežít. (smích)

ANETA: Přesně, ten čas má pro ty ostatní v tu chvíli úplně jinou váhu… My jsme to s Maruškou měly stejné také v tom, že jsme obě měly shodou okolností u porodu stejnou duličku. A společně s ní přišla do místnosti neuvěřitelná laskavost, empatie a ženskost.

MARIE: To je to slovo, ženskost! A to jsem přesně potřebovala mít u svého porodu.

ANETA: Mně s ní bylo tak strašně krásně, doporučovala bych každé ženě, ať se rozhodne rodit kdekoli a jakkoli, mít tam svoji dulu nebo porodní asistentku. Zvlášť když zatím nemá zkušenost. Tahle průvodkyně byla pro mě nepostradatelnou součástí porodu, a bylo to díky ní nádherný.

MARIE: I já mám pocit, že bych bez ní svůj porod absolutně nemohla dát. Jakmile jsme se v Podolí potkaly, tak jsem se jí chytla za ruce a držela se jí celou dobu. A ona mě jen vodila sem a tam a říkala mi, co budeme dělat. Byl tam u mě i Marek, který mi taky hrozně pomohl, ale jiným způsobem, tím mužským, především svou podporou. Bez ní bych ale byla strašně zablokovaná. Jsem ten typ, co se pořád ptá, co je správně. A věděla jsem, že její rozvaha a zkušenosti mě uklidňují. Dokonce řekla pro mě až magickou větu, když už jsem se vážně ztrácela v tom, že to nedám, že to dítě neporodím. Tenkrát mi pověděla: „Každé miminko má svůj vlastní čas.“ A tuhle větu jsem si opakovala pořád dokola. Pomohlo mi to ujasnit si, že nedělám nic špatně. Že je to o čase miminka a já to musím zvládnout.

Takhle si zkrátka představuju dokonalou dulu. Ve správném světě by takové uklidňující věty měly být součástí každého porodu. Mělo by se počítat i s tím, že u porodu je třeba psychickou stránku co nejvíc zohlednit. Dula do něj přináší určité duchovno, ví, co člověk potřebuje v určité chvíli slyšet.

Můj porod, moje volba: Přidejte se k výzvě Chci si rodit po svém!

Empatie u porodů podle mě strašně chybí. Na psychiku rodičky se prostě pořád ještě tolik nehledí…

ANETA: To nejsou přitom žádný ezokecičky! Je to prostě tak. K porodu nám dopomáhají hormony, které tělo vylučuje. A jak se ty hormony získávají? Pocitem štěstí! Medikamenty, které lékaři vpravují rodičkám do těla, jsou vlastně jen náhražky, které vyvolávají tyhle pocity v těle uměle.

MARIE: No jasně! Viz oxytocin. Přesně jak říká Anet, je nějaký povrchní duchovno, který si může každá žena jet, a pak je ten porod… Pro mě to bylo setkání se životem i smrtí v tom smyslu, že jsem byla na nějaké zvláštní hraně svého vlastního strachu, a to je zážitek, který je duchovní, to nejde, aby nebyl. A je fascinující, že to, co my vyvoláme ve své duši, se projevuje právě hormony…

Takže příprava na druhý porod je u vás obou hlavně psychická, je to tak? Nebo se chystáte ještě i společně s dulou, se kterou chcete rodit, na to, jak byste si co přály, „poučené“ z prvního porodu?

ANETA: Já bych tentokrát chtěla jít víc tou duchovní cestou. Tak to cítím. Začaly mě hrozně bavit kameny, bylinky a různé rituály. Vizualizace jsem dělala i předtím, to si myslím, že je nesmírně důležitý, protože pak člověk ví, jakým způsobem to tělo funguje a co se u porodu děje, a díky tomu si dokáže všechno líp představit a víc tělu pomoct. To bych doporučila každé ženě, myslím si, že je to pak na bojišti jednodušší.

MARIE: Já se konkrétně nepřipravuju vůbec. Ačkoli jsem člověk, který chce mít všechno hodně dopředu připravený, ale najednou cítím, že můj vztah k porodu se změnil, že teď jsem ve zvláštním klidu, a vlastně se až těším, což je zvláštní pocit. Když jsem šla rodit poprvé, tak jsem hodně trénovala to, že je potřeba používat svou intuici. Chtěla jsem rodit v Rakovníku, líbí se mi systém malé intimní porodnice. Ale vlastně jsem se nemohla vyznat v tom, kde bych měla rodit, protože na mě tlačili máma i partner, ať jdu do Podolí, vlastně naprosto bezdůvodně. A já jsem nejdřív bojovala. Měla jsem terapeutku, se kterou jsme zpracovávaly různé strachy, a dostaly jsme se i k tomu, kde chci rodit. Já jsem najust trvala na Rakovníku, asi jen proto, abych si to prosadila. A pak jsem se provrtala všemi vrstvami toho „proč, kde a co“, a pak jsem si to konečně pojmenovala: „Já se bojím do Podolí, protože mám strach, že mi neumožní přirozený porod…“ Tak jsem se tam šla zeptat: „Dovolíte mi měnit polohu při porodu? Dovolíte mi ho neurychlovat?“ A paní doktorka mi na všechno odpověděla ano. Tak jsem zjistila, že můžu rodit v Podolí. A po tom všem martyriu jsem si uvědomila, že od začátku těhotenství mám v hlavě obrázek, jak jsem po porodu a dívám se s miminkem v Podolí z okna. Pořád mi tam probleskoval.

Člověk to prostě v sobě má, jen „překryté“ různými věcmi. Takže si myslím, že to i souvisí s celou vaší kampaní v Mamince (Chci si rodit po svém, pozn. red.), že intuice je nadevše. Každá žena ví, jak potřebuje porodit, a pokud je v tom silná, tak ji ani okolí nezlomí. Ta tendence je strašně silná, ale to je celé mateřství, celé je takové. Buď si můžu dělat věci tak, jak mi říkají druzí, nebo si budu dělat věci po svém. A to druhé pak přináší v mateřství velké štěstí. A myslím si, že u porodu je to obzvlášť strašně důležitý…

Zase budou tvoje kroky směřovat do Podolí?

MARIE: Ano. Zjistila jsem, že je to hodně o mém rozpoložení a že na to, kde konkrétně to bude, mi tolik nezáleží.

Aneto, kdyby byl k dispozici porodní dům, byla by to pro tebe varianta?

ANETA: Mě by to lákalo velice, i když, jak říkám, měla jsem hezkou zkušenost i z Podolí, ač si místnost, kde rodím, představuji naprosto „nenemocničně“… Svíčky, nakrájené ovoce, olejíčky, a rodina. Strašně moc by se mi líbilo, kdyby u porodu byla moje maminka, protože ona sama nemá s porodem dobrou zkušenost. Se mnou to bylo zlý, držela mě v náručí až tři týdny poté, co jsem přišla na svět. A myslím si, že by pro ni bylo hezký to se mnou zažít.

To by pro ni mohla být v tomhle smyslu vyloženě terapie…

ANETA: Vlastně ano. Celý život na našem vztahu pracujeme.
Vztah matka–dcera asi nikdy není jednoduchý. U nás se ale právě porod odrazil v našem vztahu dost, ale pracujeme na něm. A cítím to tak, že pro nás obě by to bylo strašně moc spojující.

Aneta & Aneta: Co si představujeme, když se řekne, chci si rodit po svém?

Anetko, mluvila jsi s mamkou o tom, že bys jí chtěla mít u porodu?

ANETA: Řekla jsem jí to. Zareagovala neutrálně pozitivně v tom smyslu, že se uvidí, což je fakt. Tyhle věci se nedají moc plánovat dopředu. A kdybych rodila v Podolí, nemůžu tam přijet s celou rodinou. (smích) Hujerovi v porodnici, to bych ani nechtěla. Hodně jsme spolu porod doma rozebíraly a ona s ním projevila velký nesouhlas. Ale myslím si, že je to právě tím, že ji kontaktují lidi, kteří jí dokola vyprávějí příběhy, kdy to celé nedopadlo dobře. Takže takhle vlastně reaguje ze strachu, což je přirozený, nicméně pro mě je to pak strašně těžký, když je tohle všude kolem. Ani u mého partnera necítím v tomhle smyslu stoprocentní podporu. Ale jak říkala Maru, ta intuice je v tomhle případě vlastně nejsilnější a nemělo by se to ničím přebíjet. Ovšem je to strašně, strašně těžký si to ve společnosti prosadit…

Jasně, člověk může zvolit tu variantu, že o tom nebude mluvit, ale já mám pocit, že o tom mluvit potřebuju. Nejenom kvůli sobě, ale i kvůli holkám, které jsou v té samé situaci a pozici. Před prvním porodem jsem byla hrozně zablokovaná, kvůli zkušenosti mojí mámy a tomu, jak člověk celý život poslouchá, jak je porod příšernej, že se to musí jen přežít a mít to hlavně rychle za sebou. Já jsem devět měsíců makala na tom, abych si tohle v sobě odblokovala a měla nádhernej porod. A povedlo se mi to! Myslím, že i tím jsem mámu přesvědčila, že se to dá, mluvit o porodu hezky a nemít z něj jen traumatický zážitek. Takže myslím, že je na cestě k tomu uvěřit, že i porod může být krásný.

Rozhovor byl redakčně zkrácen. Celý najdete v únorové Mamince, která je stále v prodeji. Aktuální číslo nebo předplatné s dárkem můžete kupovat na www.ikiosek.cz/maminka

Témata: Těhotenství, Porod, Mateřství, Rozhovor, Slavné maminky, Chci si rodit po svém, Porodnice, Smích, Čechy, Hujer, Kámen, Intuice, Aneta Krejčíková, Zelinka, Maruška, Maminka, Alfrédek, Marie Doležalová, Porodní asistentka, Podolí, Rakovník, Alfí

Mohlo by vás zajímat
Meghan vyrazila se synem Archiem na procházku. Ale co to nosítko?
Obula jsem podpatky a vyrazila si. Mé staré já stále existuje, jásá Marie Doležalová
Zimní děti versus ty letní: Datum narození ovlivňuje zdraví i charakter
Kojila na špinavé podlaze vlaku. Nikdo z cestujících ji nepustil sednout
Špatně spí? Možná jste to zavinili vy! Tomuhle se rozhodně vyhněte
Barunka málem přišla o prst! Její máma varuje před nebezpečnou hračkou
Babička upřednostňuje jedno vnouče. Podle vědců za to mohou i geny
Marie Doležalová: Celé léto jsem tajila, že znovu čekáme zázrak
Neurolog Stránský: Děti by vůbec neměly mít mobily! Jsou kvůli nim hloupější

Horoskopy

Panna Nezadaní se mohou těšit na povedený víkend plný zábavy. Pokud oslovíte svou tajnou lásku, dočkáte se…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Svatopluk, Svatobor, Alfréda





Aktuální vydání

Aktuální číslo časopisu

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Výhodné předplatné

Objednat předplatné