[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
To, že já a Milan spolu nikdy vlastní dítě mít nebudeme, jsme zjistili dva roky po svatbě. Před ní jsme spolu několik let chodili, pak se vzali a prakticky ihned se začali snažit o miminko. Když se ani po roce nezadařilo, zmínila jsem se své lékařce. Ta mě sice uklidnila, že rok je naprosto standardní doba snažení, přesto mě pro můj klid poslala na kontrolní vyšetření.
Bohužel se ukázalo, že nemohu mít děti. Respektive že šance, že by se to podařilo přirozenou cestou, je tak půl procenta. Vzhledem k mé diagnóze mi lékaři nedoporučili ani umělé oplodnění a rovnou mi navrhli, že pokud chci dítě, je pro mě prakticky jedinou cestou adopce.
Trvalo několik týdnů, než jsem se z té zprávy vzpamatovala. Nikdy nebudu mít vlastní miminko, svou krev! Ale Milanův citlivý přístup a jeho jednoznačné ano pro adopci mě přesvědčily, že je to cesta, kterou se chceme dát. A tak jsme se zaregistrovali a čekali...
Jak se vyvíjel Anežčin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách...