[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Uběhly ale ještě další dva roky, než se z nás stali rodiče. Nejprve spousta pohovorů a testů, než nás vůbec schválili jako možné adoptivní rodiče, a pak ještě nekonečnější období čekání. Pravda, měli jsme docela striktní kritéria, jaké dítě chceme - naprosto zdravé, bez handicapů, bez drogové minulosti rodičů, ne romské ani nečeské národnosti. Zpětně si říkám, že za tuhle naši povýšenou vybíravost přišel oprávněný trest.
Vloni koncem prázdnin mi zazvonil telefon a na druhé straně zazněla ta dlouho očekávaná otázka: Stále máme zájem? Mají pro nás tříměsíčního chlapečka. Když jsem Davídka poprvé uviděla, zamilovala jsem se na první pohled. Den, kdy jsme si ho přivezli domů, byl nejšťastnějším v našem životě.
V dalších měsících jsme se všichni sžívali. Přece jen bylo něco jiného začít s tříměsíčním miminkem, které už více vnímá a komunikuje, než s úplným novorozencem. Vtipkovali jsme, že jsme alespoň přeskočili období kolik a prdíků. Pár měsíců na to jsme se pak stali konečně Davídkovými rodiči oficiálně i po právní stránce. A mysleli si, že tohle štěstí už potrvá napořád.