[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Ve svém sebevědomí dospělých, hotových lidí podléháme někdy klamné představě, že výchova je věcí jednostranného působení dospělého na dítě. Že jde o vztah jednoho, kdo dává, a druhého, kdo přijímá, jednoho, kdo radí, a druhého, kdo se učí, nebo dokonce jednoho, kdo poroučí, a druhého, kdo poslouchá. Ale to je opravdu klam. Ve skutečnosti je výchovný vztah oboustranný, vzájemný,“ napsal v jedné ze svých milých knih nejznámější českých dětský psycholog, a navíc vlídný a jemný člověk, Zdeněk Matějček.
Asi největší rozdíl mezi naší výchovou směrem k dětem a výchovou od dětí směrem k nám dospělým je skutečnost, že my dospělí si tento fakt příliš neuvědomujeme. Anebo si jej spíše nepřipouštíme? Kupříkladu takový mazlivý, tulivý, milý, usměvavý a láskou k celému světu překypující kojenec či batolátko, dokáže z citově chladnějšího otce „vychovat“ chlapa, který se konečně ve svých třiceti letech trochu uvolní a osmělí v oblasti projevování citů. Mazlivé batolátko ho naučí se mazlit, hladit, vískat ve vlasech a vůbec vyjadřovat bez studu a divných pocitů něhu prostřednictvím fyzického kontaktu. Ale co kdyby se takovému otci narodila malá „netykavka“, která nestojí o žádné pohupování a mazlení a při polibku na tvář se oklepe jako pes s bleškami v kožichu? „Netykavka“ by pravděpodobně v tomto směru otce nepřevychovala a ničemu novému ho nenaučila. Možná nám tato myšlenka pomůže odpovědět si na ne vždy zcela vážně míněnou otázku: „Proč já mám zrovna takové dítě…?“
„Nikdy bych nevěřila, kolik úplně nových věcí mě mateřství dá a naučí! A tím nemyslím umění kojit, přebalovat a vařit úplně nová jídla pro kojence a batolátka,“ svěřila se nám maminka šestiletého Matěje, masérka a cvičitelka v jedné osobě, paní Květa. Květa pak dále pokračovala: „Matýsek přišel na svět předčasně, a navíc během komplikovaného porodu, což mělo mimo jiné za následek to, že jsem s ním musela víc než rok několikrát denně cvičit Vojtovu metodu. Kdo to zažil, asi ví, o čem mluvím! Vzhledem k tomu, že mě Vojtova metoda z nějakého důvodu fascinovala, a samozřejmě také, protože šlo o mé dítě, přečetla jsem během jednoho roku snad vše, co bylo v ČR publikováno, a stala jsem se pro velký okruh známých doslova specialistou bez titulu. Pravidelné cvičení mě vtáhlo do zájmu o další rehabilitační metody, dětské masáže a zdravotní cvičení,“ vzpomíná Květa a pokračuje. „Nyní je Matějovi šest a nemá žádná tělesná omezení. A já díky svému synovi vyměnila židli kanceláře, kterou jsem zahřívala před mateřskou, za tělocvičnu a masérský stůl. Masíruji děti i dospělé, cvičím s dětmi a jejich rodiči a nově také se seniory. Musela jsem sice pár let studovat, ale neměnila bych!“ svěřila se Květa.
Děti nás zkrátka chtě nechtě dostávají do úplně nových a nezvyklých situací, které pro nás mohou být nejen jakousi opožděnou výchovou, ale i velkou příležitostí na sobě pracovat, naučit se nové věci, novými způsoby reagovat, nově chápat a jinak se koukat na situace, které jsme doposavad považovali za úplně jasné. Děti nás tedy nejen vychovávají, ale také nám rozšiřují obzory, a chceme-li, dokonce nás mohou činit lepšími.
Tohle na ně platí: Proč věta "nezlob" nikdy nezabere?