[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jak jste poznala, že jste těhotná? Na mistrovství světa v Londýně jsme si koupili gin, že si dáme večer skleničku s tonikem. Mně to ale vůbec nechutnalo, přičemž Adam se skoro urazil, že mi nevoní takhle kvalitní pití. A když jsem se připravovala na poslední závody v sezoně, běhala jsem kolem restaurace a cítila jsem, co mají k obědu.
Normálně jsem pomalu ani nepoznala zkažené jídlo, tak mi to bylo najednou divný. No a pak mě začala zvláštně bolet prsa. Opozdila se mi menstruace, to je ale u sportovkyň celkem normální. Tak jsem si udělala test a byly tam dvě čárky.
Jak jste tuhle krásnou novinku Adamovi oznámila? Čekali jsme zrovna hosty, když jsem si šla udělat ten test. Adam chystal nějaké pohoštění, tak jsem mu ho ukázala a on na to: „Já se v tomhle vůbec nevyznám. Co to znamená?“ Když jsem mu vysvětlila, že čekáme miminko, byl trošku v šoku. Tak jsem ho nechala, aby to vstřebal, a šla jsem něco dělat. Najednou přišel za mnou a začal mě objímat, bylo vidět, že je rád. Asi potřeboval jen minutu, dvě na vzpamatování. Miminko jste ale plánovali, je to tak? To se nedá říct, ale nehoda to taky nebyla. Spíš jsme to neřešili. Já jsem se toho malinko bála, jestli to na něj není moc brzo, přece jen je o pět let mladší. Ale on je mentálně úplně někde jinde. A určitě ze mě cítil, že už bych ráda měla dítě, přece jen mi letos bude dvaatřicet. Závodil s vámi prcek ještě v bříšku? Věděla jsem podle testu, že jsem těhotná, a ještě jsem šla na troje závody. Během finále extraligy jsem se ale tu poslední rovinku šetřila, hlava už prostě byla někde jinde. Pak jsem běžela dvakrát dvě stě metrů překážek, ale to je taková trať, kde to vůbec nevadí.
Jaký myslíte, že bude Adam táta? Má rád svoji pohodu, občas bude nepříjemnej, aby bylo ticho. Letos to bude mít těžký. Měl by napsat bakalářku a to musí stihnout, než se malá narodí. Jsem ale připravená, že budu spát s malou v pokoji, aby se Adam v klidu vyspal. Přece jen je to sportovec a musí být odpočatý. Jste výjimečně ohleduplná... Adam se potřebuje vyspat často i po obědě, tak třeba vyrazíme s malou ven s kočárkem. Když to půjde, chci mu vycházet vstříc. Nebojíte se, že budete hodně sama, když bude Adam odjíždět na závody nebo na soustředění? Už jsem se ptala mamky, jestli by nechtěla jít blíž k nám, protože Ostrava je přece jen daleko. Neřekla ne, tak uvidíme. Moje mamka všechno hrozně řeší, já naopak neřeším vůbec nic. Proč se s něčím stresovat dopředu? Jste taková odjakživa, nebo jen teď v těhotenství? Vždycky jsem byla taková, bylo mi všechno tak trošku jedno. A myslím, že Adam je rád, že se nestresuju. Mám všechno na pohodičku. Teď se teda občas ozvou hormony a lehká hysterie, ale on mě vždycky uklidní. A jaký je Adam? On je až moc velkej pohodář. Trošku se bojím, aby to dítě nějak nenarušilo. Taky má rád historii, zajímá ho Masaryk a období první republiky. Já si myslím, že se minul dobou. Je mimořádně galantní.
A evidentně je i romantik, o čemž se přesvědčili i diváci přímého přenosu Atleta roku, když se vytasil se žádostí o ruku… Trošku jsem čekala, že mě někdy požádá. Myslela jsem si, že to udělá na dovolené, a nic, pak na soustředění v Tatrách, protože on miluje hory. Taky nic. Tak si říkám: Asi na Vánoce. A on to vytáhl na toho Atleta, byla jsem v šoku, nevěděla jsem, co mám říct. Tohleto na veřejnosti? Mrzelo vás, že si tenhle okamžik nenechal jen pro vás dva? Ne, to mi nevadilo, jen jsem vůbec nevěděla, jak mám zareagovat. Takže svatební plánování je už v plném proudu? Původně jsme mysleli, že stihneme svatbu v březnu, ještě než se malá narodí, a oslava se udělá v létě. Nakonec jsme od toho ustoupili s tím, že to prostě uděláme všechno najednou. Až s malou.
A nevadí mi, že se nenapiju, ani to, že půjdu dřív spát. Nechceme klasickou svatbu, spíš takovou oslavu. Kdyby to bylo na mně, tak ta svatba je malinká, ale Adam chce pozvat asi šedesát lidí. Mně by jich stačilo deset. Chtěli bychom něco ve stylu první republiky. Šaty si asi nechám ušít, potřebuju takové, ze kterých se dají snadno vytáhnout prsa. Jsem prostě praktická žena. Vy už jste jednou vdaná byla, za tenistu Lukáše Rosola. Proč jste si nechala jeho příjmení? Právě z praktických důvodů? Vyhrála jsem s ním Evropu (ME v roce 2011 v Paříži, pozn. red.), tak proto. Nelituju toho, že jsem se vdávala, to byla výborná škola. Ale lituju právě toho, že jsem si nevzala zpátky svoje příjmení. To je jediná věc, která mě opravdu mrzí, to jsem mohla udělat. Takže po svatbě s Adamem už nebudete Rosolová, předpokládám. Nechci, aby Rosolová někde figurovala. Jsme v Česku, takže budu Helceletová. I když Helcelet by možná znělo lépe, chci být Helceletová. Změnit se to ostatně dá vždycky. Když se ještě vrátím k Lukášovi... Co vás rozdělilo? Tam bylo víc věcí, asi se to nahromadilo. Oba jsme byli mladí, byli jsme dlouho od sebe a přestali si rozumět. Věděla jsem, že musím odejít. Tak jsem se prostě jednoho dne sbalila a odstěhovala se. A cítila jsem, že je konec. S ním jste ještě děti tenkrát nechtěla? Ne. A zpětně je to určitě dobře. Jak teď spolu vycházíte? My se moc nevidíme. Loni jsme se potkali na soustředění na Lanzarote a normálně jsme se pozdravili, ale na kávu bychom spolu nešli.
Myslíte, že s Adamem je to to pravé právě proto, že máte společný zájem v atletice? To nebude tím sportem, ale chováním. I když je Adam o pět let mladší, je daleko vyspělejší. Chápe moje problémy, pochopí, když jsem unavená. A myslím, že on ví, že má se mnou pohodu. To většinou u těch mladších holek takhle není. Ale já jsem si už prožila svoje a asi už vím, co chlap potřebuje. Ráda se o něj starám… Ještě nikdy jsme se nepohádali. To zní jako pohádka. A jak že jste spolu vlastně dlouho? Tři roky. Myslím, že to je ideální. Lidi se poznají, opadne taková ta prvotní zamilovanost a růžové brýle a zůstane jen ta čistá láska. Nestřetli jste se ani při výběru jména pro miminko? Na klukovi bychom se shodli. Byl by to Jan, podle slavného předka Helceletů, jsou po něm pojmenované i ulice v Olomouci a v Brně. A u holky stále váháme nad několika variantami. Oba chceme spíš české jméno a já si přeju, aby bylo vznešený. Kdybychom jí nepřechylovali příjmení, byla by to Elisabeth Helcelet. Ale my ho přechýlíme, takže to Elisabeth nakonec nebude. Ale necháme si to zatím pro sebe. Nebude mít, stejně jako tatínek, jména dvě? Ptala jsem se Adama, ale prý nechce. Asi chce být výjimečný jen on. (smích) Když už víte, že budete mít holčičku... Máte nachystanou růžovou garderobu? Růžovou zrovna nemusím. Navíc, proč by holčičky nemohly mít i jinou barvu? S růžovým kočárkem by Adam myslím ani nechtěl chodit. Máme všechno takové neutrální. Chceme další dítě a třeba to bude kluk.
Kolik dětí byste měli rádi? Adam říká, že rodíme, dokud to nebude kluk, no tak uvidíme. Určitě dvě, aby to jedno nebylo smutný. Z kolika dětí jste vy sama? Také ze dvou, mám o tři roky staršího bráchu. Ten byl jako dítě velký raubíř. Mamka říkala, že nemohla umýt ani nádobí, protože jakmile cinkla, tak byl řev. Já jsem byla naopak hodně spavé dítě. Prý jsem skoro nebrečela, když jsem se probudila, jen jsem koukala. Říká se ale, že druhé děti jsou mnohem klidnější. To můžu potvrdit z vlastní zkušenosti... Jak vzpomínáte na svoje dětství? Jako malí jsme doma nemuseli dělat vůbec nic, všechno za nás udělala mamka. Já jsem se vlastně všechno tak nějak naučila, když jsem odešla. Zjistila jsem, že musím něco dělat. Ale řekla bych, že brácha se to ještě nenaučil. (smích)
Kdo vás vlastně v dětství přivedl k atletice? Tatínek ze mě chtěl mít tenistku, to se mu moc nepodařilo, mně vadilo, že se na mě křičí. Pak mě mamka zavedla na nábor atletiky a já jsem začala vyhrávat závody. A když dítě vyhrává, tak ho to vždycky baví. Nakonec z toho bylo sedmnáct let ve vrcholovém sportu.
Jste talentovaná univerzálka. Je něco, co vás ve víceboji vyloženě nebavilo? Byl to oštěp, ten mi vůbec nešel. Byla jsem dokonce i u Honzy Železnýho a ten konstatoval, že tady to nepůjde. I Adam říká, že pro ten oštěp se člověk musí narodit. A já jsem se pro něj nenarodila. Vrh koulí se dá naučit, ale tohle šlo mimo mě. Já umím jen běhat. Největších úspěchů jsem dosáhla ve čtvrtce. Všichni tvrdí, že se po mateřské vrátím jako dálkařka, ale já nemám takové ambice. Možná, třeba, někdy… Ale jako čtvrtkařka už v životě ne. Ne vždycky to ale musely být hezké okamžiky. Třeba váš ošklivý pád v Bělehradě. Byla to od francouzské soupeřky schválnost, nebo omyl? Je v atletice taková rivalita jako třeba v baletu, kde si holky navzájem před vystoupením ničí kostýmy? Rivalita tam určitě je, ale ne snad v takovéhle míře. Ona do toho spíš šla tvrději a nečekala, co se může stát, prostě se toho nebála. Chtěla tam být první. Když jsem byla mladší, tak jsem se taky strkala, ale nikdy jsem nikoho takhle neshodila. Pořád si ale myslím, že to neudělala schválně.
Postupně jsme se sunuly k mantinelu a prostě mi to sklouzlo. Mohlo to dopadnout hůř. Jediné, co mě mrzí je, že mi napsaly všechny čtvrtkařky a jediná ta Francouzka, která mě shodila, se neozvala. Přestože jsou sociální sítě a člověk vás snadno dohledá.
To je vážně zvláštní…, ale naštěstí jste byla jen pomlácená, je to tak? Byla jsem hodně pomlácená, ale co mě teda nejvíc bolelo, byla sedřená, teda vlastně spálená bradavka. To nikdo neviděl, ale to byla taková bolest…
Říkala jsem si, že všechny porazím. No a čtvrtkařky většinou končí kolem těch třiceti let. Pro mě nikdy atletika nebyla na samém vrcholu, abych pro ni byla schopná obětovat všechno. Nikdy bych nepoužívala třeba zakázané látky. Věděla jsem, že jednou chci rodinu, a to je pro mě priorita. Sláva je pomíjivá, za dvacet let si na vás nikdo ani nevzpomene. Co říkala trenérka, když jste jí oznámila, že skončíte? My jsme sousedky. Tak jsem se u ní zastavila a říkala jsem jí, že nemůžu jet v prosinci na soustředění. Hned jí to došlo a měla velkou radost. Prý bylo vidět, že už se na té dráze trápím a nebaví mě to. Je tam i velká psychická zátěž.
A když se člověku nedaří, je to vždycky ještě těžší. Já jsem pořád byla jako na houpačce. Vždycky když jsem se dostala do formy, přišlo nějaké zranění. Na mistrovství světa v Londýně jsem se rozbrečela a cítila jsem, že už je konec.
Nestýská se vám po sportování? Vůbec. Naprosto si to užívám. Myslela jsem si, že mi to bude chybět, ale opak je pravdou. Můj porodník se mě ptal, jestli ještě sportuju, a když jsem mu odvětila, že ne, tak říkal: „Kdyžtak jen klusej.“ A já říkám: „Fuj, ani klusat nechci!“ Asi si prostě potřebuju odpočinout. Vzdala jsem se jakéhokoli pohybu. Nejdřív jsem si říkala, že budu dělat těhotenskou jógu. Tak jsem si nějaký kurz našla, a to bylo všechno, co jsem pro to udělala. Co tedy teď aktuálně děláte? Občas chodím vypomáhat na tréninkové středisko, kde mám stálý plat, v tom mě hodně podrželi. Dost odpočívám a pomalu sháním výbavičku. Nedávno jste taky, už jako těhotná, dělala trenérský kurz, je to tak? Ano, přihlásila jsem se, když jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná. Na závěrečných zkouškách jsem něco předvedla a něco jsem dělala jako imitaci. Plánujete se tomu po mateřské věnovat? Ráda bych. Jestli budu dělat trenérku nebo kondiční trenérku, to zatím nevím. Teď aktuálně plánujeme atletické kempy pro děti a v létě budeme pořádat i příměstské tábory. Povězte nám víc! Jeden jsme už absolvovali, to už jsem měla malinké bříško, ale zvládla jsem dětem všechno ukazovat. Když je to baví, je to radost. Měla jsem dohromady osm dětí, každé bylo jiné, ale zvládla jsem je všechny.
Citlivou holčičku, hyperaktivního chlapečka i chytrolínka, alespoň jsem si vyzkoušela různé povahy. Je to hodně i o improvizaci. Snažila jsem se jim připravovat zdravé svačiny, všechno jsem sama pekla. Třeba buchty z rýžové mouky, které jsem sladila medem, strašně si to vychvalovali. Dělali jsme i besídku, bylo to moc fajn. Vždycky upozorníme na Facebooku nebo na Instagramu, že se nějaký kemp blíží, a zájemci se můžou zaregistrovat na kempvitezu.cz.
S kočárkem to půjde jedna radost… Na to se moc těším. Chci si pořídit taky nosítko nebo šátek. Nechci samozřejmě miminko nosit pořád, ale zdá se mi to praktické, když člověk nechce všude vybalovat kočárek. Povězte mi na závěr, dokážete si vybavit ve sportovní kariéře svůj nejemotivnější okamžik? Určitě. Jednoznačně když jsem vyhrála v roce 2010 Zlatou tretru. Byla jsem dálkařka a šla jsem zkusit 400 m překážek, nastoupila jsem a řekla si: „A teď je předběhni!“ A já jsem je předběhla úplně všechny. Dvacet tisíc lidí řvalo a povzbuzovalo mě, dala jsem si o pět vteřin osobák. To byl nejkrásnější zážitek. I trenérka říkala, že si musela sednout, nevěřila vlastním očím. A v osobním životě? Věřím, že ten teprve přijde, až se nám narodí miminko. A budu vědět, že je všechno v pořádku a že jsme všichni zdraví. To je vrchol, který je pro mě nad všechny medaile.