[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Je to jedna z nejděsivějších vzpomínek v mém životě. Ozvala se strašná rána, auto bylo neovladatelné, Magdalenka se probudila a začala v autosedačce plakat. Hlavou mi problesklo, že manžel zůstane s druhou dcerkou sám. Pak se svět neuvěřitelně zpomalil, auto udělalo kotrmelec a najednou bylo ticho. Nejstrašnější ticho v mém životě!
Hrůzou jsem se nemohla nadechnout, v tom ale začala Magda plakat – to byla úleva! Kdosi ji vynášel i s autosedačkou z auta a nějaký hlas mluvil na mne. Cosi jsem odpovídala – nepamatuji se. Pak mně cizí muž pomohl z auta. Kromě odřenin a pohmožděnin jsem byla v pořádku. Ale co moje holčička!? Přijela sanitka, obě nás naložily a já byla najednou při smyslech. Magdalence byly 3 měsíce, byla plně kojená, tak jsem už v sanitce říkala, že musím být v nemocnici s ní.
Naštěstí se to povedlo. Strávily jsme v nemocnici jen jednu noc na pozorování. Magda vyvázla bez zranění! Já měla několik odřenin a pohmožděnin a lehce naražená žebra. Náš anděl strážný při nás tehdy opravdu stál!“ vzpomíná Kateřina, maminka dvou holčiček, která si se svou mladší prošla peklem autonehody. Lehce o ní při předjíždění zavadil spěchající kamión, naštěstí byly s dcerou správně připoutané. Holčička byla v kvalitní autosedačce a airbag u řidiče zafungoval skvěle. V autě díky bohu nebyly ani volně položené předměty a holčička i vzhledem ke svému věku necumlala třeba bonbón, který by jí mohl nebezpečně zaskočit.
Dle údajů Policie ČR zemřelo minulý rok při autonehodách 629 osob. Zejména díky bezpečnosti moderních aut, a snad i využívání ochranných prvků, má úmrtnost při nehodách lehce klesající tendenci. Z celkového počtu 629 osob bylo 14 v dětském věku. 7 dětí zemřelo v autě, 7 dětí patřilo mezi chodce.
Nejčastější příčinou nehod je dle statistik nedostatečná pozornost při řízení. Každého asi napadne celá řada činností, které si lze v těchto souvislostech představit: telefonování, umravňování dětí, hádka s partnerem, popíjení nápojů, svačení apod. Druhým nejčastějším viníkem nehod bývá rychlost. Je tedy patrné, že to, zda se staneme účastníky nehody, lze z určité části ovlivnit zodpovědným chováním. (I když v případě Kateřiny šlo o cizí zavinění.
Je smutným faktem, že následky autonehody vám nepomůže vyřešit tolik propagovaná povinná lékárnička, ale především včasné volání Lékařské záchranné služby a znalost základů první pomoci. Zatímco s pochroumanou tělesnou schránkou si umí lékaři poradit stále lépe, na pochroumanou duši bohužel často zapomínáme.
„Pokud se objeví dotírající vzpomínky a sny o nehodě, vyhýbání se situacím, které připomínají prožitou událost, smutná nálada a zvýšená dráždivost, asi bychom měli vyhledat psychologa. U dětí by nás mohly varovat i opakované hry, v nichž si přehrávají okamžiky nehody. Také děsivé sny, ve kterých dítě vidí stvůry, které je ohrožují…“ tvrdí speciální pedagožka Marie Těthalová v souvislosti s tzv. posttraumatickou stresovou poruchou, která může další život dítěte velmi komplikovat.
V případě, že s vámi dítě prožilo byť jen lehkou nehodu bez jakýchkoliv následků, je důležité, abyste mu umožnili o jeho pocitech mluvit, klidně opakovaně popisovat tu samou příhodu, zkušenost, pocit.
„A co strach z cestování? Máme dítě po čase nutit opět sednout do auta? Bez auta nemůžeme jako rodina takřka fungovat!“ říkají mnozí rodiče. Těthalová v těchto souvislostech uvedla: „Není vhodné strach nějak násilím lámat, přesto se pokusme dítě zlákat ke krátké cestě autem – třeba na zmrzlinu. Když se nám to povede, dítě si uvědomí, že je možné autem cestovat bezpečně.“