[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jitka Uhlířová (41), Ríša (17) a Ondra (9)
Mám dva úžasné syny, Ríša studuje střední odborné učiliště a Ondra navštěvuje Základní školu Zahrádka při Integračním centru Zahrada – je totiž autista. Jestli se ptáte, v čem je geniální, protože na to se mne lidé ptají často, tak „Rainman“ není (sirky hozené na zem nespočítá), ale je moc šikovný na počítače.
Má úžasnou vizuální paměť a samozřejmě i mechanickou – umí nazpaměť různé pohádky a při jejich reprodukování i mění hlasy. Byla jsem s ním doma šest let, běhali jsme po různých vyšetřeních a nemohla jsem chodit do zaměstnání, protože jsem na něj pobírala příspěvek při péči o osobu blízkou. Před třemi roky od nás odešel Ondrův otec.
Řekl, že chce zdravé dítě, a se mnou ho nejspíš mít nemůže, a že chce být šťastný. Dnes, s odstupem času, můžu říct, že to bylo štěstí hlavně pro nás, protože to nám od té doby přeje. Začala jsem pracovat, nejdřív na půl úvazku a za rok jsem se odvážila na plný úvazek, dostali jsme přidělený nový byt, máme auto. Starší syn mi neuvěřitelně pomáhá – není to naštěstí žádný potrhlý puberťák, ale zodpovědný mladý muž. Je mou oporou a díky němu jsem to všechno zvládla a zvládám dál.
I z toho důvodu si dnes mohu dovolit udělat to rozhodnutí a jít studovat vysokou školu. Dnes jsem z toho nadšená, ale ještě před rokem jsem měla jiný názor, naprosto opačný a neuvěřitelně negativní. Říkala jsem si – jak bych to zvládala, vždyť jsem sama na dvě děti, Ondra je autista... A proč jsem se nakonec rozhodla jít studovat?
Pracuji na odboru sociálních věcí, oddělení hmotné nouze a prevence. Podmínkou je mít odpovídající vzdělání, buď vyšší odborné, nebo vysokoškolské. Celý rok jsem s tím bojovala, ale v létě mi jedna moje kamarádka pomohla – řekla mi, že si mám srovnat priority. Tak jsem přemýšlela, co vlastně od života chci. Najednou mi z toho vyplynulo, že chci jít na vysokou školu, protože odpočívat o víkendech na gauči můžu i v důchodu.
Najednou jsem se začala těšit – zase překonám určitý schůdek ve svém životě, i když v tomto případě se jedná o pořádný schod. Vystudovala jsem gymnázium se zaměřením na ekonomiku, ale tehdy jsem žila pouze s maminkou a bratrem, a protože maminka na tom nebyla zdravotně dobře, rozhodla jsem se, že půjdu raději pracovat. Nastoupila jsem tedy do ústavu pro mentálně postiženou mládež.
Po dvou letech jsem stála před otázkou, co dál – smlouva končila. Měla jsem kamarádku v domově důchodců, a ta se rozhodla, že půjde na střední zdravotní školu, a ať prý jdu také. Tak jsem začala studovat a zároveň jsem také přešla pracovat do domova důchodců. Studovala jsem dálkově při zaměstnání, v prváku o prázdninách jsem se vdala a ve třeťáku v září porodila své první dítě.
Říkám si, když jsem to zvládla tehdy, proč bych to neměla dokázat teď?! Nemyslím, že to nebude těžké, ale určitě to není nemožné, život je o růstu, a ne o stagnaci na jednom místě. Máme se vzdělávat celý život, a že začnu až po 40? Vždyť je to pouze číslo, jsou lidé, kteří studují až v důchodu. Vím, že teď jsem zralá, před dvaceti lety jsem na to ještě nebyla připravená.
Mirka Šimonová (36), Adélka (14), Pavlík (11) a Tobiáš (1,5)
Doma je nás celkem pět, já, můj přítel Miloš a děti. Všichni si spokojeně žijeme v Čelákovicích, kde se také odehrává celý můj příběh. Vystudovala jsem výtvarnou školu Václava Hollara v Praze, která mi dala důležité základy pro mé budoucí podnikání.
Bez dalších nástavbových a kreativních kurzů bych však dnes nebyla tam, kde jsem. „Výtvarnem“ a uměním obecně se zabývám celý život, důležitá změna ale nastala, když jsem byla doma na mateřské dovolené. Uvědomila jsem si, že umělecká a výtvarná práce s dětmi mě ohromně baví a naplňuje, stejně jako moje děti.
Postupem času se u nás doma začaly scházet kamarádky se svými dětmi a aktivně se zapojovaly do mých prvních „kurzů“ pro ty nejmenší. Když už děti dospěly do věku, kdy šly do školky, dostala jsem nabídku z místní ZUŠ, abych k nim nastoupila jako učitelka výtvarného oboru. Po nástupu jsem se seznámila s Janou, se kterou jsem si výborně výtvarně i lidsky rozuměla.
Během dlouhých hodin společných rozhovorů zřejmě došlo na to, že jsme se rozhodly začít pracovat samostatně, bez školních mantinelů. Vycítily jsme totiž, že chceme a můžeme dětem nabídnout mnohem více, než nám české školství umožňovalo. Chtěly jsme dětem a lidem nabídnout prostředí, kde najdou oázu klidu a pohody, kde můžou relaxovat a ještě něco pěkného vytvořit.
Chtěly jsme, aby se v dílně vrátili do doby, kdy řemeslo mělo své místo. Myšlenka to byla krásná, ale jak ji uskutečnit? Kde najít prostory? Ve všem nám pomohla náhoda a velké štěstí. Velkou část svého dětství jsem strávila na starém statku, kde bydlela babička. Byl to nádherný statek, kde kromě pár bytů byly i skladové prostory.
Jeden z nich byl kouzelný a já si říkala, že až vyrostu, bude můj a bude v něm krásný ateliér. Léta utíkala a já měla jiné starosti, babička se přestěhovala do paneláku a majitelé statek prodali i s „mým“ ateliérem. Náhoda tomu chtěla a kupec tohoto skvostu měl stavební firmu, velkou lásku pro staré věci a tradice a cit pro zachování starého materiálu. Statek opravil, pokud to šlo, vše zůstalo v původním stavu, a zbytek dotvořil tak, že by jeden řekl, že to tak bylo odjakživa. Jen ten ateliér byl prázdný.
Tenkrát mě napadlo se zeptat, jestli by ho nepronajal na výtvarnou dílnu, a ani jsem nemusela dlouho prosit. Nejenže souhlasil, ale ještě nám pomohl celou dílnu zrekonstruovat přesně podle našich představ. V dílně už podnikáme pět let a o kurzisty tu není nouze. Navštěvují ji děti školkového věku, žáci ZŠ, studenti, veřejnost i senioři. Myslím, že je pro všechny tou oázou, kterou jsme si vysnily. Naučí se u nás všechny výtvarné techniky, a co nezvládneme my, s tím nám vypomohou kolegové z podobných dílen. A moje děti?
Ty jsou nadšené! Vždyť jejich máma má práci, ve které si hrají, tvoří a ještě tráví čas se mnou. Někdy také nadávají, když mám kurz o víkendu nebo dlouho do večera.
A nejmenší Tobíšek? Bez pomoci přítele, super babičky s dědou, kteří vykrývají každou chvilku, kdy nemohu být doma, a právě starších dětí, které pomohou s chodem domácnosti a bez problémů zastanou i funkci chůvy, bych to nezvládla. Tobíšek je úžasně hodný, Aďa s Pájou jsou skvělí studenti, tak proč nepodnikat?! Stejně bych se vrátila zpátky, kde jsem začala, vždyť to byl můj sen, moje oáza, mám tu práci ráda. A ty doma? Ty miluji.
Alida Horvathová (43), Alenka (22) a Adámek (9 měsíců)
„Mami, my jsme ti přišli něco říct.“ Přede mnou stála moje dcera a vyměňovala si kradmé pohledy se svým klukem. Dodnes nechápu, jak je možné, že mi při té větě v hlavě nezablikalo varovné světýlko, které většinou funguje naprosto přesně. „Tak ven s tím,“ a s bezstarostným úsměvem jsem odložila rozečtenou knížku. „My budeme mít dítě,“ na to Alenka a já měla pocit, že omdlím. Vykoktala jsem něco ve smyslu: „Tak to teda máte dobrý,“ a šla brečet do kuchyně.
Před očima plnýma slz se mi odehrával můj vlastní film, kdy jsem jako jedenadvacetiletá, zamilovaná, bez peněz a střechy nad hlavou čekala potomka, a jak jsem se potom, coby svobodná matka, potýkala se životem. Celá ubulená jsem novou informaci volala kamarádce. Po chvíli ticha se v telefonu ozval její hlas: „Ježišikriste, ty budeš babička!“ A teď mi to došlo: Já vlastně budu babička! Po pravdě řečeno mě moje nové rodinné zařazení nijak nevyděsilo.
Nejsem v tom totiž sama. Moje svižná čtyřiašedesátiletá matka je prababička, bratr ve svých třiatřiceti letech prastrýc a nejhůř je na tom má sestra – z ní udělala Alenka ve třiadvaceti pratetu! Můj strach se odvíjel zejména z mých vlastních zkušeností matky-samoživitelky. Každá máma touží po tom, aby se její dcery (děti) vyvarovaly jejích chyb.
Tahle vroucná přání matek bývají dost často nevyslyšena a jejich dcery se vrhají do vztahů s muži, kteří rozhodně nejsou těmi princi, které si pro ně jejich matky vysnily. Vždycky jsem se přesvědčovala, že moje dcery přece nebudou tak hloupé jako já, aby si ve dvaceti nechaly uplést mimčo. Ale stalo se a mně nezbylo nic jiného, než se se situací smířit. Alenka byla šťastná a jen kvetla a já se samozřejmě začala na miminko těšit.
Bříško jí rostlo do neuvěřitelných rozměrů, že to vypadalo, že bříško má spíš Alenku, a ne naopak. Dvanáctého dubna loňského roku přišel na svět Adámek. Do porodnice jsem ji doprovázela spolu s jejím přítelem.
Porod neměla vůbec jednoduchý, ale byla opravdu statečná. Adam byl krásný, vlasatý kluk a v prvních dnech života nosil oblečky pro dvouměsíční miminka. Stále roste jako z vody, v devíti měsících se blíží ke dvanácti kilo, z Alenky je skvělá mamina a já jsem na ni pyšná.
Ze mě je šťastná „Alibaba“ – tak mi totiž začala říkat Alenka, prý se na mě označení „babička“ příliš nehodí. Uvědomila jsem si, že moje noční můry a černé scénáře jsou jen a jen můj problém. A pokud se něco z toho přece jen vyplní, jsem tu já – její máma, která tu vždycky bude pro ni a teď už taky pro Adámka.