[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Doma si to hlídáte, máte dohody, více či méně to funguje a jste fakt pyšná, jak to zvládáte. Sladké na váš stůl nepatří, nebo jen výjimečně, případně v „přijatelné“ formě. Každopádně to prostě chcete mít pod kontrolou. Stálo vás to nemalé úsilí, abyste se s dětmi dostala tam, kde jste teď .
Jenže děti bývají často nemocné a nejde zůstávat s nimi pořád doma. To jste pak vděčná za výpomoc babičky. Nebo chodíte do práce a nestíháte ratolesti vyzvednout, takže bývají po školce/škole u prarodičů. A tam se dějí věci! Jednou z nich je přemíra sladkého.
Babička si myslí, že je tady od toho, aby děti rozmazlovala. No jako dobře, proč ne, ale záleží na tom, jakou formou to dělá. Samozřejmě ví, že děti mají rády cukrovinky, takže už ve dveřích na ně čeká lízátko.
Nutno dodat, že většinou to babičky nedělají schválně, abys vás rozzuřily, spíš neumí vyjádřit lásku jiným způsobem a tenhle „sladký“ je pro ně tak snadný a taky srozumitelný. Jenže vy z toho jdete do vývrtky!
Víte, že se to děje. Víte, ale že se to děje úplně pokaždé, když tam vaše děti jsou. A není to jen lízátko, tím to začíná. Pokračuje to bonbonem, následuje sladká kobliha ke svačině. A aby toho nebylo málo, tak se ještě usmaží palačinky, protože u těch si je babi naprosto jistá, že je děti snědí. Nemusí se s nimi dohadovat jako v případě rajčete nebo okurky. A ještě u vnoučat nasbírá body.
Když se děti vrátí domů, jsou jako „vystřelené“, ta rychlá energie s nimi doslova cloumá. Buď vám samy propálí, že bylo sladké. V tom horším případě se to snaží zatlouct, protože „babi říkala, že to nemáme mamince říkat“. Ale vy to stejně víte, a nejen proto, že jim oblečení voní po palačinkách.
Vře ve vás krev. Už jste to přece tolikrát říkala, prosila, vysvětlovala, ale je to jaok do zdi. Jenže si uvědomujete, že i přes to všechno babičku potřebujete. Anebo ji prostě potřebují vaše děti, protože to je přece babička a kdy jindy by s ní měly být než teď, dokud o ni stojí?
A tak sednete k počítači a googlíte, abyste v diskusích zjistila, že toto téma řeší takové obrovské množství maminek, až se zdá, že se snad babičky vzbouřily, nebo co. Uvědomíte si, že ve skutečnosti jste vzájemně rukojmí: Vy jí „půjčujete“ vnouče, ona vám umožňuje fungovat v pracovním procesu.
Je normální, že občas něco zahapruje, ale tohle už vám fakt leze na nervy, protože tady je v sázce zdraví vašich dětí. Není to vaše přehnaná starostlivost, studie opravdu mluví o tom, že tomu tak je.
Možná vás uklidní, že se tyto situace nevyhýbají ani odborníkům. „Byla jsem ve stejné situaci. Moje maminka byla zvyklá stále něco péct a mít plný šuplík dobrot, aby mohla dětem nabídnout, když se zastaví. Což ve skutečnosti znamenalo sbírání bodů a kupování si dětí. Totéž bylo u prarodičů. Tchán měl vždycky po ruce nějakou sladkou gumovou žížalku a tchyně dodnes moc dobře ví, že palačinky děti neodmítnou nikdy,“ vypráví výživová specialistka Petra Dvořáková, která doslova roky pracovala na tom, aby toto nastavení v rodině změnila. Tady jsou její profesní i osobní tipy, které se jí při tom osvědčily:
Je to běh na dlouhou trať. Měsíce, možná i roky (jako tomu bylo u nás). Ale nevzdávejte to! Spousta babiček věří, že to dělá správně, že přece i nám dávaly sladké, když jsme byly malé. Jenže ona to často není pravda. Jednak proto, že už si to nepamatují, ale taky proto, že dříve ta cukrátka nebyla ani tolik dostupná. Navíc se dramaticky změnil i způsob bytí. Já si pamatuju, jak jsme všichni celé odpoledne lítali venku, takže ani nebyl prostor cpát se nesmysly, a taky jsme tím pádem měli super energetický výdej.
Dnes je to jiné, a to z mnoha důvodů. Neříkám, že je to dobře nebo špatně. Prostě to tak je. A nezbývá, než se tomu vědomě přizpůsobit.
Možná si teď říkáte, že se ta výživářka zbláznila, protože jak máte toto vysvětlit babičkám?! Nemám patent na všechny babičky na světě. A zřejmě existují takové typy, do kterých můžete hučet od rána do večera, a možná o to víc vám budou děti krmit cukrem natruc. Obzvlášť když uvidí, že vás to točí doběla. Prostě nejsou všechny vztahy na světě krásné a růžové.
Ale vy přece víte, že příliš silné emoce nepomohou. Uvědomte si, že to děláte kvůli svým dětem. Zkuste se tak stokrát nadechnout, a pokud jste to doposud řešila s horkou hlavou, křikem, naštváním a teatrálním odchodem, vezměte to z opačného konce – v klidu. Přece nechcete, aby vám praskla žilka v mozku…
A totéž platí i v opačném případě. Pokud jste doposud situaci řešila přátelskou domluvou, protože se nechcete hádat a dělat nepokoje v rodině, pak se určitě nehádejte i nadále. Ale zkuste významně zdůraznit, že vám na tom opravdu záleží.
Na ječení a hádky, nebo naopak velmi slušné a tiché vysvětlování je totiž už nejspíš vaše maminka/tchyně zvyklá a vůči nim imunní. Potřebujete aspoň malinko změnit tón. Změna v komunikaci vždycky vyvolá reakci, protože to protistrana nečeká.
Nejenže jsem svým rodičům a tchyni s tchánem hlasitěji naznačila, že se mi to stále nelíbí, ale začala jsem opakovaně a poměrně často vysvětlovat, proč se mi to nelíbí, jaké to má zdravotní důsledky pro to malé dětské tělíčko a že prarodiče jsou vlastně příčinou závislosti mých dětí na cukru. To samo o sobě ale může být velmi abstraktní, proto jsem tasila silnější zbraně, a to vysvětlení, jak funguje cukr v těle, že ho to malé tělíčko nezpracuje, takže ho pak ukládá do tuku.
No a navíc, protože je to závislost jako každá jiná, tak v době, kdy tělo cukr nemá, dochází ke klasickým abstinenčním projevům – náladovosti, podráždění, vzteku… Takové ty běžné situace, kdy se s dítětem nemůžete domluvit, a to nejen vy, ale dost pravděpodobně to zažila i vaše babička. Tak by možná nebylo od věci, abyste jí to připomněla a vysvětlila.
Zákazy nic neřeší. U dětí ani dospělých. U babiček obzvlášť. Proto se můžete pobavit o kompromisech, o něčem, co uspokojí potřebu vaší babičky u dětí zabodovat a vás to nebude tolik štvát. Třeba domácí buchta. Časem můžete zapracovat i na tom, jak by ta buchta mohla vypadat – méně cukru nebo slazená pouze ovocem. Nebo ukažte babičce, že dobré dezerty se dají udělat i z tvarohu a ovoce. Ano, bude vás to stát nějaký čas a energii, ale přece víte, že za tu námahu to stojí!
I když jsou třeba ještě malé, nevadí. Já to svým dětem vysvětluju odmalička. Světe, div se, pochopily to a teď samy dokážou v naprosté pohodě odmítnout nabízený bonbon. Samozřejmě nežijí úplně bez cukru, jsou to děti. Dnes je jim osm a deset let a mají to cekem pod kontrolou. Všechno mi hlásí, a když naznají, že měly třeba u babičky (ano stále to ještě někdy zahapruje…) víc sladkého, tak si samy dají třeba týden naprosto bez cukru. Takže to jde. Někdy hůř a někdy líp, ale od toho jsem tady já, abych jim to ještě pořád pomohla korigovat a podporovat je v jejich rozhodnutí.
Podobně jako s prarodiči se domluvte i s dětmi, co je přijatelný kompromis pro ně, co pro vás, a někde se potkejte. Časem to můžete zase změnit a posunout.
Vysvětlete jim, že není cesta, že vám to budou tajit a paktovat se s babičkou. Ony to možná nedělají úplně naschvál. Třeba vás někdy slyšely, že se kvůli sladkostem s babi dohadujete. Nebo jste jim kvůli tomu vynadala, protože „přece jsem vám tolikrát říkala, že to nemáte jíst, no ne?!“ Ale ony nestojí o hádku s babičkou ani o to, že jim vynadáte, a proto to raději zatlučou.
Je to běh na dlouhou trať. Proto, než se vám podaří babičky „umírnit“, se zaměřte na to, co můžete ovlivnit vy. Řešte jídlo vašich dětí doma, řešte svačiny a obědy ve škole. Zkrátka to, do čeho můžete vědomě a bez hádek zasáhnout teď hned. To znamená: Žádné hroucení se z toho, že to zatím nejde úplně podle vašich představ, ale tam, kde můžete, udělejte to na 120 procent!
Bude to ze dne na den? Ne. Bude to trvat. A záleží jen na vás, jak budete vytrvalá a jak rychle se vám podaří najít k babi cestu tak, aby vás začala konečně vnímat. Mně třeba trvalo roky odbourat u prarodičů ty nesmyslné šuplíky plné gumových a čokoládových sladkostí. Ukázala jsem jim možnost (která se taky ujala), že buchta je dobrá, i když v ní nebude 200 g cukru, ale maximálně polovina. Ukázala jsem jim, jak se dají připravit rychlé dezerty bez cukru, které chutnají nejen našim dětem. Ono to půjde, vydržte!