[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jak já se těšila na vnoučata. Děti mi odrostly kolem pětačtyřiceti. V tu chvíli jsem byla ráda, že mám zase čas na své koníčky, začala jsem víc cvičit, s manželem jsme cestovali, i když to třeba byly jen výlety o víkendu. A co si budeme povídat, najednou se výrazně vylepšil náš rodinný rozpočet. A to natolik, že jsem si mohla dopřát svůj sen a začala jsem chodit na kurzy malování, které nebyly nejlevnější.
Děti mi nijak nechyběly, i když mě samozřejmě miminka rozněžňovala, s kamarádkami u kafe jsme si říkaly, že už se vlastně těšíme, až budeme babičkami. Užijeme si ta krásná roztomilá stvořeníčka a pak je zase vrátíme jejich maminkám. Jenže to bylo takové to příjemné povídání o něčem, co jednou v budoucnosti nastane, ale je to ještě v nedohlednu.
Pak jsem se přehoupla přes padesátku a nejdříve se ženil syn, dva roky na to dcera. Vnoučata už nebyla jen mlhavou vidinou na vzdáleném horizontu, ale celkem hmatatelnou představou, která se nejdříve zhmotnila u syna a o dva roky později přivedla na svět holčičku Adélku i dcera Monika.
Jak já byla šťastná! Chovala jsme si ty voňavé tvorečky, byla jsem pyšná, když jsem šla s kočárkem na procházku. Kamarádkám jsem se chlubila fotkami, které prokazovaly genialitu mých vnoučat: „Podívej, už stojí, a to je mu teprve sedm a půl měsíce,“ básnila jsem u kafe. S mými vrstevnicemi jsme na tom byly podobně, stávaly jsme se postupně babičkami.
Byla jsem ráda, že mám normální děti, které založily rodiny, a bylo mi líto kamarádky Jarky, jejíž dva synové se odmítali oženit, natož mít potomky. Na Jarce bylo vysloveně vidět, jak je jí líto, když jsme si jedna přes druhou ukazovaly fotky vnoučat a předháněly se, které mimino má lepší kočárek.
Vnoučátka odrůstala, k Adélce od dcery přibyl Honzík, syn měl Klárku a Toníčka. Už jsem nechodila jenom s kočárkem, ale měla je třeba i celé odpoledne, až nastala doba, kdy u nás mohla být i přes noc nebo na víkend.
Vždycky jsem si myslela, že si víc užiju vnoučat od dcery, snacha že se bude víc držet své maminky, nakonec je ale všechno jinak. Nebo skoro jinak, pokud se nepřizpůsobím.
Nakonec se snachou vycházíme báječně, její děti sice tolik nehlídám, ale když na to přijde, je to všechno bez problémů. Děti jsou na mě zvyklé, dostanu pro ně náhradní oblečení, někdy mají s sebou nějaké kapky na kašel a podobně, ale jinak jenom Marcela vždycky pronese:
„Tak si to, děti, u babičky a dědy užijte“ a už mizí. A my si to prostě užijeme. A když je syn nebo snacha vyzvedávají, děti nadšeně líčí, co prožily, zasmějeme se, že se třeba Toníček přejedl zmrzliny: „Když ona byla mami tak dobrá a já nemohl přestat.“ Jediné, co si snacha nepřeje, je, aby děti chodily pozdě spát, ale to není problém, na tom jsme se v klidu dohodly.
Ovšem s mojí dcerou, to je jiná káva. Co má děti, naprosto se změnila. Z kdysi veselé, bezstarostné holky je urputná matka, která se vše snaží dělat správně. Oba i s manželem se zapsali do nějakých rodičovských kurzů a teď děti vychovávají přesně podle toho.
O všem s dětmi diskutují, jak já šílím, když dcera dává malé Adélce vybrat, jestli chce ráno tuhle sukni, nebo raději kalhoty. Když se Honzík zasekne a nechce odejít a vztekle křičí a kope kolem sebe, Monča mu v klidu vysvětluje, že jim ten autobus ujede a nestihnou přijít do školky včas. Až jim ten autobus taky třeba ujede, místo aby ho popadla, třeba mu jemně jednu pleskla přes zadeček a šlo se.
Děti jedí maximálně zdravě, žádné kupované sladkosti nebo jenom ty ze zdravé výživy, nesmí se dívat na televizi, Adélka nemá žádnou barbínku a Honzík má dřevěnou stavebnici místo lega. Je mi jich líto, říkám si, že až budou větší, budou jak utržené ze řetězu ve snaze dohnat všechno, co jim v dětství chybělo. Snažila jsem se to Monice vysvětlit, ale marně.
Nejtěžší pro mě ale je, že normální běžné věci nesmím dětem dopřát ani já. Když jdou děti k nám, dostanu dlouhou přednášku o tom, co smí a co ne. Televize a tablet jsou tabu, hračky si přinesou svoje.
„Mami, a neexistuje, abys jim koupila bonbóny. Tady jsem dětem upekla sušenky. A když budou chtít zmrzlinu, zamraž jim stoprocentní ovocný džus nebo udělej zmrzlinu z tvarohu s ovocem.“
Skřípu zubama, nechci ustupovat, chci si děti užít po svém, ale když jsme jednou zašli do cukrárny a vnoučata to Monice nadšeně povyprávěla, neviděla jsem je pak měsíc. Tak nevím, co mám dělat. Kamarádky mi říkají, že mám dceři říct, že pokud chce, abych jí hlídala děti, bude to u nás fungovat tak, jak chci já.
Mám dost rozumu na to, abych jim místo oběda nedala zmrzlinu a celý den je nezaparkovala u televize. A pokud na to dcera nepřistoupí, mám prostě přestat hlídat. Ale já se bojím, abych o děti nepřišla. Co když si dcera zařídí slečnu k dětem, která bude plnit její rozkazy? A k nám budou chodit jen na návštěvy všichni dohromady?
Co byste poradili babičce Martě vy?