[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ne všichni prarodiče se vnoučatům věnují, mají na ně čas a projevují jim lásku. Mnozí prarodiče v současné době ještě pracují, jiní pracovat musí, další si velmi aktivně užívají zaslouženého důchodu. Maminka paní Aleny nepatří ani k jedné z těchto skupin, je už několik let v předčasném důchodu a je skvěle finančně zaopatřená. Vnoučata pravidelně hlídá, ale ke každému má úplně jiný vztah i přístup. Starší vnučku přehlíží, mladšího vnuka zbožňuje. Holčička je přitom klidná a milá, chlapeček naopak velmi živý a komunikativní.
Dcerce je 6 let a synovi 4 roky, oba jsou zdraví, hezcí a ve školce i škole mají kamarády. Vím, že jsou oba u dětí i učitelek oblíbení, i když každý z jiného důvodu. Syn je rošťák, ale vždy nakonec poslechne, omluví se a je úžasně komunikativní. Dcera je klidná, vyrovnaná, hloubavá a spíše submisivní, ale je velmi přátelská a milá. Mnoho lidí o ní mluví jako o andělovi. Proč to píši?
Přeci, aby bylo jasné, že neexistuje nějaký na první pohled zjevný důvod, proč má babička jednoho vnouče ráda a druhé ne. Ne že by byl zjev či nějaký hendikep považován za relevantní důvod k tomu, nemít vnouče rád, ale alespoň bych částečně pochopila, co mou matku k takovému chování vede.
A co tak hrozného dělá? S vnukem se mazlí, lechtá ho, pusinkuje, ptá se, co by chtěl k obědu, na co si chce hrát, kam půjdou ven – dcerka se musí vždy přizpůsobit. Babička nám také často telefonuje, vždy chce mluvit jen s vnukem, ptá se ho, jak se má, co mu má uvařit, až přijede, a napíná ho, jaké pro něj má překvapení. Dcerku k telefonu nikdy nechce.
Podobně probíhají i návštěvy u nás nebo třeba rodinné oslavy; babička s dcerou prostě prakticky nekomunikuje. Když už s ní mluví, tak obvykle v krátkých větách, bez nadšení, jakoby chladně. Naposledy když od nás s dětmi odjížděla, obula synovi boty, oblékla ho (vše už umí sám!), opusinkovala a na dcerku jen houkla: „Tak pojď, ty naše puťko!“. Málem jsem vyskočila z kůže, jenže jsem spěchala do práce a nebyl čas nic řešit. Syn se za babičkou hrnul – zbožňuje ji, dcerka se po mne otočila, sklopila hlavu a odcházela.
Po poslední návštěvě u babičky (babička je teď na měsíc v lázních), jsem se rozhodla si s dcerkou o všem popovídat. Šly jsme spolu koupit nové boty a při té příležitosti do cukrárny, a já se pokoušela od dcery nenápadně vyzvědět, jak to s jejím vztahem k babičce je. „Já mám babičku ráda, ale ona mě ne, protože jsem jen holka. Kdybych měla i dědu, měl by mě rád on!“
Vůbec jsem nechápala, proč si tohle dcera myslí, ale podstatné pro mě je, že moje holčička vše vnímá a chápe. Nejhorší bylo, když mi ale moje empatická malá žena řekla: „Maminko, radši bych chodila s tebou do práce, ale vím, že to nejde, tak to u babičky vydržím. Víš, někdy jsem naštvaná na bráchu, že ho má babička ráda.“ Uf! Takové úvahy jsem od 6leté holčičky nečekala. Jenže co mám dělat? Syn babičku miluje a je sní šťastný. Bylo by pro něj těžké tam nejezdit. Mám sourozence rozdělit? To mi přijde také nesprávné.
S mámou jsem o všem samozřejmě mluvila, tedy pokoušela se mluvit. Jenže ona je typ člověka, co problémy druhých bagatelizuje. Nad vším mávne rukou a klidně řekne: „Ale holčičko, trochu se uklidni, kdo by ti je hlídal.“ Ano, nemám, kdo by mi děti hlídal, manžel má časově náročné zaměstnání a já jsem živnostník a pracovní dny mám každý jiný dle zakázek.
Asi bychom zaplatili paní na hlídání, ale úplně bych si zkazila vztah s matkou a synovi bych sebrala babičku. Rozdělovat při hlídání sourozence mi přijde divné. Nevím, co dál. Za týden se babička vrátí a já mám už jen 7 dní na rozmyšlenou. Začala jsem jí tedy psát dopis, říkám si, že jen tak mě „vyslechne“ do posledního slova (což nikdy neudělala) – otázka je, jak zareaguje.