[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Příchod sourozence představuje pro dítě - a koneckonců i pro rodiče -zcela jistě zátěžovou situaci (i když je to většinou také velká radost). Nejsilněji tuto změnu vnímá dítě prvorozené, zvláště pokud je mezi ním a přicházejícím sourozencem větší věkový rozdíl. Mnoho matek puberťáků, kterým je rodinný život zdánlivě ukradený, už bylo šokováno nebývale ostrou reakcí na své těhotenství. Proto by dítě mělo být na příchod sourozence vždy předem připraveno. Začít můžeme tím, že už těhotenství bude věcí rodinnou, budeme si tedy o něm povídat, prohlížet si knížky o mateřství a sledovat pohyby miminka v mámině břiše. Pokud je starší dítě větší, může nám poradit, co bychom měli děťátku koupit. Z každého našeho jednání by ale mělo být jasně patrné, že na naší lásce k prvorozenému se nic nemění a měnit nebude.
Přesto se velmi často stává, že po příchodu z porodnice nečeká na novopečenou vícenásobnou matku jedno, ale vlastně dvě miminka, z nichž to větší mívá obvykle více sil prosazovat svou, a dokáže to činit s neobvyklou vytrvalostí. K projevům tzv. regrese patří především počůrávání dětí, které již hygienu zcela ovládaly, vyžadování kojení dlouho po odstavení, neustálé kňourání bez příčiny a další všemožné způsoby upozorňování na sebe. Děti jsou velmi vynalézavé, tříletá dcera mé známé si například vypěstovala téměř obdivuhodný zvyk - běžela kakat vždycky pár sekund poté, co se její novorozená sestřička probudila a začala plakat hlady, a samozřejmě žádala okamžitou matčinu asistenci na WC. Pro rodiče to sice bývá vyčerpávající, ale naštěstí jen přechodné.
Čím víc pozornosti budete staršímu dítěti věnovat, tím rychleji se ujistí, že je stále milované, uklidní se a přestane si vynucovat nadměrnou pozornost. Mnoho dětí také s povděkem kvituje roli toho staršího a světaznalého, který blahosklonně pomůže úplně hloupoučkému miminku. Některým dětem pomůže, když v době porodu sourozence dostanou panenku, o niž se mohou starat stejně jako máma o bráchu nebo ségru. Obecně platí, že sesazení z jedináčkovského trůnu nesou zpravidla nejhůře děti od dvou do sedmi let a pak také benjamínci, kteří si dlouho užívali slasti provázející pozici nejmladšího dítěte, a najednou o ni přišli.
Psycholožka Ladislava Lažová, matka pěti dětí, však nepovažuje narození sourozence za něco, co bychom společně s dítětem museli „nějak zvládnout“. Podivuje se už samotnému spojení slova zvládnout s radostnou událostí. „Používáte slovo zvládnout? Zvládají se problémy, ale narození dítěte je radost pro celou rodinu, protože to tak v životě chodí, vždyť žijeme v rodině,“ říká. Podle ní by rodiče fakt, že do rodiny přibude další člen, měli dítěti či dětem prostě oznámit, a vyjádřit přitom svoji radost. „Ale nedělat kolem toho příliš velké dusno ani žádné opičky. Děti mají na tohle radary - čím víc se o něčem mluví, tím víc jim to připadá podezřelé a nedůvěryhodné.
Tedy stálé dotazy maminek, babiček a sousedek, jestli se těší na bratříčka nebo na sestřičku, jsou pro dítě obtěžující, protivné a trapné, respektive trapní jsou v jeho očích dospělí.“ Já na bráchu, brácha na mě Mít sourozence je životní výhra, to vám jistě potvrdí každý, kdo bratra nebo sestru má, i když řada lidí si to uvědomí až v dospělosti. Psychologové ani rodiče se nemohou shodnout na věkovém odstupu, v němž by se děti ideálně měly narodit. Obvykle se doporučují dva až tři roky, protože to je rozdíl, při němž mohou děti nejlépe spoluprožívat radosti i starosti. Je to ale také odstup, při němž hrozí velká žárlivost mezi dětmi. Pokud jsou sourozenci od sebe o sedm a více let, hovoří se o dvou jedináčcích.
Starší sourozenci bývají našimi prvními učiteli, mnoho z nás se od nich naučilo zavazovat tkaničky nebo malou násobilku (nebo také něco mnohem méně obdivuhodného). Mají také zásadní vliv na náš vztah k opačnému pohlaví, často větší, než mají rodiče opačného pohlaví u jedináčků. Dětský věk ovšem mezi sourozenci provázejí i hádky a bitky, vztah mezi sourozenci má svůj vývoj jako kterýkoli jiný vztah -někteří sourozenci k sobě najdou cestu dříve, jiní později, některým se dětská sounáležitost časem vytratí. Jisté je, že kdo má sourozence, prošel po celé své dětství vysokou školou sociálního chování - učil se přizpůsobit, dělit se, chápat druhého a také prohrávat. Mnohdy se při takovém vymezování rolí a priorit mění dětský pokoj v ring volný. My, rodiče, pak dennodenně řešíme dilema, zda do sourozeneckých sporů vstupovat a jak.
„Pokud děti neřeší spory rvačkami, při nichž by mohlo dojít ke zranění, je lepší většinou nezasahovat,“ říká dr. Lažová. „I když je to velmi individuální. Pokud bude jedno dítě agresivní, a druhé spíše zakřiknuté, asi bude potřeba zasáhnout a výchovu zaměřit spíše na to, aby si děti dovedly hádky dobře vyřešit. Je dobré naučit děti zvládat spory konstruktivně, nejhorší je věta ,Hlavně se mi nehádejte‘. Kvalitně zvládnutý konflikt je dobrá škola pro život,“ vysvětluje psycholožka. A co když jsou sourozenci tak odlišní, že se prostě nemají rádi? „Proč by se děti neměly mít rády? To asi rodiče něco pokazili. Buď se také hádají, nebo jsou nespravedliví či lhostejní. Jestliže už to tak je, doporučuji vyhledat odbornou pomoc nebo si aspoň nechat poradit od někoho zvenčí, co dělají špatně,“ radí doktorka Lažová.
Za špatnými vztahy mezi sourozenci bývají velmi často rodičovské chyby - protežování jednoho sourozence před druhým, upřednostňování „důležitějších“ potřeb menšího dítěte, ale také urputná snaha měřit všem dětem stejně. Říkat staršímu dítěti oblíbenou větu „Ty už jsi velký, tak to musíš pochopit!“, je podle Ladislavy Lažové velká chyba. „To je tedy úplně špatně. Co by mělo pochopit? Nějakou nespravedlnost? Že se mu třeba mladší sourozenec hrabe ve věcech? Že je mladšímu nadržováno? Starší dítě není vychovatel, nesmí suplovat roli rodičů. Má většinou více povinností odpovídajících jeho schopnostem, tak musí mít také více práv - třeba chodit později spát, jít s rodičem do kina nebo dostávat větší kapesné,“ navrhuje doktorka Lažová. Co tedy dělat s žárlením jednoho dítěte na druhé? „Žárlení je věc zákeřná, většinou jím trpí i některý z rodičů, je to takzvaně v krvi. I to je však pochybením rodičů.
Často slýchám: Oba vychováváme stejně. To nikdy není pravda. Možná jsou stejné vnější podmínky, ale výchova není a nesmí být stejná. Každé dítě je osobnost, s jinou mentalitou, temperamentem, potřebami, zájmy... a to vyžaduje zcela odlišný přístup,“ říká psycholožka. „Pokud je jedno dítě aktivní a vítá každou akci, nic nebrání tomu, aby s ním rodič vyrazil na kolo, zatímco druhého, které má rádo pohodu a knížky, se poptá, co čte, a nechá ho v klidu, maximálně mu ke čtení uvaří čaj.“ Za základ předcházení potížím při výchově v rodině považuje doktorka Lažová upřímný zájem rodičů o dítě. „To neznamená, že s ním musím být 24 hodin denně, ale pokud jsem s ním, opravdu se o něj zajímat, poslouchat, reagovat, povídat si s ním, vypravovat sám o sobě. Pokud rodina žije harmonicky, konflikty řeší v klidu, není nepřátelská k okolnímu světu, děti to odkoukají, a je to pro ně pak standardní způsob komunikace,“ dodává.