[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Plodnost generace v reprodukčním věku se bude nadále zhoršovat. Obrovský podíl mladých lidí trpí civilizačními chorobami, zejména metabolickým syndromem,“ říká MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., ředitelka reprodukční kliniky Repromeda. Prozradila, co můžeme čekat v budoucnu a jaké možnosti nabízí moderní medicína. Má ovšem i své limity, upozorňuje lékařka.
O reprodukčních tendencích dalších generací bude rozhodovat řada parametrů, od sociálně-kulturních po ekonomicko-hospodářské. To, s čím se potýkáme dnes, nemusí být za dvacet let vůbec zásadní. Například je dost možné, že se právě trend zvyšujícího se věku prvorodiček obrátí. V USA se již dokonce zastavil, a naopak se jejich věk začíná postupně snižovat.
Co se může projevit jako zásadní problém, je fakt, že ekonomicky rozvinuté země řeší epidemii obezity, a to již u mladších věkových kategorií, jichž se reprodukce týká. Z tohoto důvodu se obávám, že se plodnost generace v reprodukčním věku bude zhoršovat. Bohužel se stačí jen projít po ulici a vidíte, že obrovský podíl mladých lidí trpí civilizačními chorobami, zejména pak metabolickým syndromem. To lze poznat již na první pohled. Reprodukční ukazatele však mohou velmi ovlivňovat například také migrace nebo válečné konflikty.
Odhaduji, že v horizontu dvaceti let bude v Česku počat pomocí asistované reprodukce přibližně stejný podíl dětí, jaký je běžný například ve Skandinávii. Tedy asi 10 a více procent. Jde však také o to, za jakou cenu těch narození dosáhneme, kolik cyklů mimotělního oplození na to budeme potřebovat a jak kvalitní léky a metody k tomu použijeme.
Molekulární biologie a genetika se rozvíjí neskutečným tempem a proud inovací je nezastavitelný. Z mého pohledu je zde obrovská využitelnost například prekoncepčního (před početím) a preimplantačního (před zavedením embrya do dělohy matky) testování. Ta umíme dělat už dnes, ale stále se využívají málo. Je to cesta nejen k lepšímu zdraví naší populace, ale rovněž k obrovským úsporám výdajů ze zdravotního pojištění.
Ano. Mezi takzvaně nejdražšími diagnózami je totiž většina dědičných onemocnění a vad, které jsou buď neléčitelné, nebo léčitelné jen velmi obtížně. Léky pro tato vzácná onemocnění se pochopitelně vyvíjejí, ale jejich cena je enormní. Jedna dávka stojí řádově i desítky milionů korun. Tyto léky navíc často neumějí nemoc vyléčit, jen zbrzdit.
Přitom plošné prekoncepční vyšetřování celé populace by přenašečství řady závažných onemocnění včas odhalilo. Lidé by pak nemuseli prožít tu bolestnou zkušenost, když se dvěma zdravým rodičům narodí smrtelně nemocné nebo těžce postižené dítě. Tyto choroby přitom dnes umíme otestovat již na úrovni embrya, a pomoct tak můžeme párům, aby se jim narodilo zdravé dítě. Kdybych měla tu moc, prosadila bych plošné testování přenašečství dědičných nemocí.
To je velmi oblíbená otázka. Lidé často uvažují nad tím, zda budou v budoucnu rodiče moct rozhodovat o některém rysu svého dítěte. Obvykle se skloňují právě výška, inteligence, nadání pro nějakou činnost, barva vlasů či třeba očí. Tyto vlastnosti a znaky jsou však děděny polygenně, což znamená, že za ně neodpovídá pouze jeden gen, jako je tomu u jiných znaků, kde je dědičnost poměrně jednoznačná. Ovlivnit tyto znaky je tak naštěstí nesmírně komplikované.
Popravdě, představa, že budoucí rodiče přijdou na kliniku a v dotazníku si zaškrtají, jaké vlasy a oči má mít jejich dítě či kolik má v dospělosti měřit a jaké má mít IQ, mi jednoduše do konceptu zákonem regulované reprodukční medicíny nezapadá, a to ani za těch dvacet či více let. Reprodukční medicína by měla pomáhat k početí zdravého dítěte, tedy vyloučit závažné a těžce léčitelné nemoci a vady. Nemůže však zaručit na 100 % zdravé a po všech stránkách dokonalé dítě. Zůstaneme-li ještě u genetiky, v nedávné době se hovořilo o metodě „vystřihování“ nebo také vypínání nežádoucích genů.
představa, že budoucí rodiče přijdou na kliniku a v dotazníku si zaškrtají, jaké vlasy a oči má mít jejich dítě či kolik má v dospělosti měřit a jaké má mít IQ, mi jednoduše do konceptu reprodukční medicíny nezapadá, a to ani za dvacet či více let.
Určitě si myslím, že na poli změn přímo v DNA bude v příštích desetiletích probíhat aktivní výzkum. Metoda, o které hovoříme, se označuje jako CRISPR-Cas9. Zabývají se tím například v Ceitecu Masarykovy univerzity. Cílem je budoucí aplikace v léčbě závažných onemocnění. Tato technologie ve skutečnosti není pro kvalitní laboratoř složitá, jde jen o její aplikaci. Pokud se takto změní DNA vážně nemocného člověka a on se uzdraví, je to jistě v pořádku a není k tomu co namítnout. Ovšem genové manipulace na embryích jsou specifické.
V tuto chvíli totiž nevíme, jaké změny, často třeba i v pozdějším věku, by manipulace a změny na DNA přímo v embryu mohly přinést. Je tedy skutečně potřeba ještě dlouhého výzkumu a vývoje, než bychom o něčem takovém mohli třeba jen uvažovat.
Někdy je metoda označována jako molekulární nůžky. CRISPR-Cas9 totiž umí v DNA organismů vyhledat konkrétní místo a v něm DNA přerušit. Tím se spustí ochranné mechanismy v buňce, které DNA v místě přerušení opět spojí, ale nedokonale, čímž dosáhneme toho, že vznikne mutace, která zasažený gen vyřadí z činnosti.
Oblíbené setkání dětí narozených díky asistované reprodukci pořádané pravidelně pražskou klinikou Iscare se letos odehraje v neděli 10. září v pražské zoo. Tam se v roce 2015 podařilo dosáhnout světového rekordu, kdy setkání navštívilo 1348 dětí, a dostalo se tak do Guinnessovy knihy rekordů.
Dětí narozených z umělého oplodnění je v Česku už zhruba 170 tisíc.