Ještě nedávno to bylo miminko k pomazlení, jenže od té doby, co se postavilo na nohy, své dříve pohodové dítě nepoznáváte. Říká se tomu batolecí vzdor a je to velká zkouška rodičovských nervů.
Tonička byla do osmnácti měsíců dítě, které mi každý záviděl. Nejenže vypadala jako panenka s těmi svými blonďatými prstýnky a obrovskýma modrýma očima, ona se tak i chovala. Cokoli jsem navrhla, mi odkývala, chodila se mnou za ruku, jedla, co jsem jí dala, a v noci spinkala jako andílek,“ vzpomíná téměř se slzou v oku Milena.
„Jak se ale začaly blížit její druhé narozeniny, přestala jsem ji poznávat.
Když poprvé udělala scénu v obchodě, jenom jsem konsternovaně stála – prostě jsem nemohla uvěřit, že tohle dělá moje dcera,“ říká Milena.
Tehdy se malá Tonička rozhodla, že má o nákupu potravin jinou představu než maminka a začala ji prosazovat všemi prostředky. A rovnou nasadila nejtvrdší kalibr. Nejenže dokázala stříkat slzy až na prodavačku, ale řvala tak, že se do obchodu přišel podívat i pán z ulice.
„Víte, co mě dostalo nejvíc? Její oči. Ona se opravdu tvářila, že mě nenávidí,“ dodává Milena. V takových situacích je problém v tom, že takhle malé dítě prostě nejde uklidnit jakýmikoli řečmi, nemůžete ho potrestat ani mu něčím pohrozit, protože ono vás v tu chvíli prostě neslyší.
Vzdor berte jako fakt
A co tedy dělat? Odpověď vás možná překvapí: nic. Je to fáze, kterou si musíte projít a jež se vyhne jen mizivému procentu batolat. Zkuste vzdor vaší ratolesti přijmout jako fakt a součást psychického vývoje. Koneckonců – nic jiného vám ani nezbývá…
Je samozřejmě těžké zachovat dekorum, pokud sebou dítě mlátí v supermarketu a vy už nedovedete čelit pohoršeným pohledům spoluobčanů. Tento problém má i Milena. „Když se nad tím zamyslím, vlastně mám v takový okamžik stejný vztek jako ona – úplně to ve mně vře, nejsem schopna myslet na nic jiného a asi by mě taky nikdo neuchlácholil. Jenom u toho tak neřvu,“ směje se.
Toto poznání jí nakonec pomohlo, uvědomila si totiž, že Tonička se prostě v danou chvíli nedokáže ovládnout, protože je ještě malá. Možná ve třetí minutě záchvatu už ani neví, proč se vzteká, jenom prostě nemůže přestat. Přirozeně nemůžete nechat dítě svíjet se na podlaze obchodu či dokonce na ulici, dokud nepřestane. Proto jednoduše potomka vezměte a odneste. Později, až budete oba klidní, si spolu zkuste promluvit.
Předcházet záchvatům
Psycholožka Ilona Špaňhelová radí rodičům, aby se pokoušeli záchvatům vzteku předcházet. Rizikové situace určitě dobře znáte. Můžete se třeba ještě před vstupem do obchodu s dítětem domluvit, že si může při nákupu vybrat jednu malou věc – přemýšlení nad výběrem ho zaměstná a vy nakoupíte v klidu.
Předtím než potomka vyrušíte při hře, protože musíte společně někam odejít, dejte mu čas, aby se se změnou vyrovnal. Upozorněte ho, že za půl hodiny musíte odejít, pak připomínejte, kolik času ještě zbývá, a vysvětlete, co za tu dobu ještě stihne. Neslibujte nic, o čem určitě nevíte, že budete moci splnit – velká část záchvatů vzteku nastává, když se dítě na něco moc těšilo, jenže kýžená událost prostě nepřišla.
A když už k záchvatu dojde, snažte se zachovat klid. To, že se vaše dvouleté dítě takto rozčiluje, absolutně neznamená, že jste jako matka selhala.
V tomto období jen zjišťuje, že není vaše součást, ale samostatná bytost, a tudíž může svůj život ovlivňovat. Jeho nervový systém je ale nezralý, takže se s nastalou autonomií vyrovnává pomalu a s problémy. Na pohledy kolemjdoucích nedejte. Kdo děti má, vás buď polituje, nebo se usmívá, že v tom není sám. Kdo je nemá, nepochopí…
Jakou cestou půjdete
Batolecí čas je výchovně velmi náročný. Ne nadarmo se období od jednoho do tří let nazývá první pubertou. Jestliže rodiče dosud vystačili s intuitivním přístupem k chování potomka, nejpozději nyní se musí rozhodnout, jaký styl výchovy zaujmou – měli by se o tom dohodnout a pak na svém rozhodnutí trvat. Rodičovská jednota je v tomto období obrovsky důležitá, protože poskytuje dítěti jistotu a hranice.
Nějaké zásady si – ať chceme, nebo nechceme – přinášíme z vlastního dětství. Buď postoje našich rodičů schvalujeme, a pak je prostě okopírujeme, anebo jsme naopak proti nim a snažíme se to dělat jinak. I tak ale nevědomky některé vzorce chování převezmeme. Svoje představy však musíme sladit s názory partnera, což někdy bývá poněkud obtížné. A v neposlední řadě musíme respektovat charakter ratolesti.
Ve vztahu rodiče–dítě je prostě tolik proměnných, že univerzální recepty jednoduše nefungují. Někteří rodiče preferují autoritativní výchovu. Bývají to především silné osobnosti, které jsou si jisté samy sebou a nerady přiznávají svůj omyl či chybu. V takové rodině pak často zaznívají výroky typu „uděláš to, protože to říkám“ či později v pubertě „dokud tě živím, budeš poslouchat“.
Výhodou tohoto výchovného stylu jsou pevné mantinely, o nichž ratolest ví, že je nemůže překročit. Negativem bývá přítomnost fyzických trestů či vyhrožování jimi a také reakce, která je víceméně přirozená: děti si budou dělat věci po svém rodičům za zády.
Pokud se ale naučí řešit konflikt svých potřeb s autoritou tímto způsobem, pravděpodobně se tak budou chovat i později. Velký smutek na děti z těchto rodin přichází tehdy, když zjistí, že jinde vládne smích a pohoda.
V pubertě takové vědomí může vést až k zásadním životním rozhodnutím. Pokud je dětí víc, mohou alespoň zažít pocit koalice vůči rodičovské moci, jestliže se ale jedná o jedináčka, takové dítě je opravdu samo. To ani v nejmenším neznamená, že přísný rovná se špatný rodič. Psychologové potvrzují, že dětem nevadí ani velmi přísná výchova. Ovšem pokud vědí, že je rodiče milují a jsou o tom neustále ujišťovány.
Opakem autoritativní výchovy je styl „dělej si, co chceš“. Nejčastěji se vyskytuje v rodinách, kde se dítě stalo středem života, sluncem, okolo nějž se všichni ostatní točí a pečují o ně. Tady je prcek na první pohled spokojený, protože je neustále obklopen obrovskou „porcí“ lásky. Důsledky ale mohou být stejně ničivé jako u autoritativní výchovy. Dítě se v prostředí, které mu ve všem vyhoví, naučí, že celý svět je tady od toho, aby mu dal, co právě chce.
Tento model pak nepřestane uplatňovat ani s nástupem do kolektivu či v partnerských vztazích, což produkuje jeho celoživotní neštěstí. Rodiče zkrátka musejí přijmout roli autority, která občas rozhodne i tak, že se to ratolesti nebude líbit. S dítětem jednoduše nejde vždy vyjít úplně po dobrém.
Ideální je zlatá střední cesta a neustálé ujišťování o tom, že i když se na něj někdy zlobíme, milujeme ho takové, jaké je.