[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jejich nešťastný osud se zlomil v roce 2017, kdy jim do života vstoupili Brandon a Jennifer Prattovi z americké Iowy. Bezdětný pár vždy toužil po dětech, ale protože se jim nedařilo zplodit vlastní potomky, rozhodli se pro adopci. A ne jen tak ledajakou. V rámci mezinárodní adopce si osvojili rovnou čtyři bratry z 8000 km vzdálené Brazílie.
„Pro adopci jsme se rozhodli poté, co jsme se 9 let neúspěšně snažili o dítě. Přála bych si, abychom vynechali všechny ty slzy a trápení spojené s neplodností a rozhodli se pro adopci dříve,“ nechala se slyšet čtyřnásobná maminka.
I když Brandon a Jennifer přiznali, že celý proces mezinárodní adopce byl dlouhý a náročný, nikdy nelitovali. Když viděli čtyři malé zdravé chlapečky, které nikdo nechtěl, brali to jako zázrak.
„Ostatní adoptivní rodiny nám říkaly, že 'prostě poznáte', když se objeví ta správná shoda, a měly pravdu," svěřila se Jennifer. „Věděli jsme to hned, když jsme poprvé uviděli jejich fotografii,“ vyprávěla Jennifer pro US Today.
Příjezd do Brazílie s sebou přinesl nejrůznější výzvy a počáteční euforie se střetla s tvrdou realitou. První dva měsíce žili s chlapci v malém bytě a snažili se překonat byrokracii v cizí zemi. Po prvním týdnu to málem vzdali. „Nebyla to chyba dětí," vzpomíná Jennifer. „To jen, že všichni hned onemocněli. Měli jsme horečky, museli jsme se vypořádat s invazí vší a všude byly použité plenky. Byl to drsný úvod do rodičovství."
„Neměli jsme žádné děti a najednou rovnou čtyři malé kluky, kteří byli nemocní a nedokázali nám říct, co je bolí, protože nikdo neuměl anglicky. Bylo to hrozné," vzpomíná Brandon. „Nemohli jsme se domluvit s lékaři, nemohli jsme ani řídit. Přepravovali jsme se veřejnou dopravu, kde jede asi 400 lidí v autobuse. Snažili jsme se vařit jídlo v té maličké kuchyňce, kterou jsme měli k dispozici, ale nedokázali jsme si ani přečíst etikety na čemkoli."
„Když jsme vyšli ven, báli jsme se, aby se děti nerozběhly do čtyř různých směrů," vzpomínala Jennifer. „Dva měsíce jsme vlastně fungovali v režimu přežití."
Ale i přes veškeré obtíže to rodiče nevzdávali. Společně se snažili překonávat překážky, učit se novému jazyku a zvykům, a hlavně se snažili dát chlapcům lásku, kterou nikdy nepoznali.
Nakonec, po mnoha týdnech, když obdrželi dokumenty o schválení adopce, víza a pasy, odletěli společně zpět do Iowy. Pro chlapce to byl úplně nový začátek. Neznali moderní technologie, například nikdy neviděli zblízka automatické dveře, sušák na ruce na toaletách ani letadlo. Neměli žádné vzdělání, a to ani v rodném portugalském jazyce.
Ačkoli byl přechod do nového prostředí a nové kultury náročný, bratři se postupně přizpůsobili. Naučili se anglicky, objevovali nové věci a proměnili se z opuštěných dětí na šťastné a láskyplné syny.
„Po šesti měsících v USA téměř přestali mluvit portugalsky a mluvili jen anglicky," vzpomíná Jennifer. „Když jsem na ně promluvila nějakou frázi portugalsky, odpověděli mi anglicky.“
Chlapci dnes milují sport a školu, jsou zábavní, hlasití a blázniví. Mají dvojí občanství, americké a brazilské, jsou hrdí na svou zemi a na své adoptivní rodiče. Ačkoli jejich cesta nebyla snadná, zdůrazňují, že každý těžký okamžik stál za to.
Táta Brandon označuje jejich domov za „organizovaný chaos, který nikdy není nudný“. Rodiče si už jen stěží vzpomenou, jak vypadaly jejich životy před příchodem kluků.
„Na začátku to nebylo snadné, ale každý den je jednodušší než ten předešlý. A každý těžký okamžik, každá těžká situace na této cestě za to stála. Naše rodina je taková, jaká by rodina měla být – plná radosti a lásky,“ uvedli šťastní rodiče.