[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V mediálním i veřejném prostoru bohužel převládá spousta mýtů. Třeba ty, že největším rizikem pro děti jsou predátoři, nebo že děti ohrožují online challenge, či snad závislost na technologiích. Z mého pohledu jsou největším rizikem nástroje, které stojí za úspěšností sociálních médií. Jde o algoritmy a systémy, které nám doručují obsah, který konzumujeme. Dost snadno se tak můžeme dostat do nějaké bubliny nebo dokonce králičí nory.
Samozřejmě. Náš pohyb na síti řídí promyšlený algoritmus, jehož jediným cílem je nás udržet na službě co nejdéle a zároveň na nás vydělat peníze. Králičí nory ale mohou způsobit vážné psychické problémy, nebo nás i radikalizovat a upřímně, zatím nevíme, jak se jim bránit. Možná tím, že je pro děti zakážeme. To by ale musela být politická shoda napříč Evropou. Ale ruku na srdce, bavilo by vás, kdyby se vám zobrazoval jen obsah vašich kamarádů a navíc řazený podle času?
Rodiče tuší, že jejich děti ví o technologiích nebo prevenci více než oni. Proto se často bojí s dětmi o rizicích povídat a nechávají prevenci na školách. Dost rodičů sice umí nastavit ochranu „rodičovských zámků“, ale to je opatření vhodné jen pro menší děti.
Přesně tak. Na straně dětí tak sice může být zdánlivá technologická převaha, ale životní zkušenost je na straně rodičů. Moc tomu nepřispívá ani fakt, že se na nás z mediálního prostoru každý den přiřítí nějaká katastrofa, fenomén a riziko. Můžete být ale v klidu. Internet je skvělý nástroj a není potřeba z něj dělat strašáka.
Zkuste začít tím, že se dětí budete ptát kromě toho „Jak bylo ve škole?“ i na to „Jak bylo na internetu?“. Občas je dobré ze sebe udělat „ufona“, který ničemu nerozumí. Děti vám pak rády vysvětlí, kde se pohybují nebo co na sítích sledují. Důležité je ale neodsuzovat („Proboha, na co to koukáš“ a podobně), spíše se ptejte, proč je tento obsah zajímá. Pokud se na vás děti s problémem obrátí, tak pravděpodobně nemají moc možností, jak ho vyřešit. Zkuste zachovat chladnou hlavu.
Vytváření digitální stopy rodiči nebo okolím je obrovský problém. Stejně tak obsah označovaný jako self-generated (vytvořený dobrovolně, např. selfie či video). Některé informace budou děti provázet celým životem. Rodič může ve zdánlivě dobré víře dát na internet fotky z porodnice, video z prvního bobánku na nočníku, nahé koupání a tak dále. Když pak dítě nastoupí do školy nebo nového kolektivu, jejich kamarádi si mohou tento obsah vyhledat. Lehce se pak stanete obětí kyberšikany. To nemluvím ani o tom, že si tyto citlivé materiály lidé po celém světě ukládají, obchodují s nimi na internetu, sdílí mezi sebou.
Dávejte na internet jen takové fotografie a videa, které byste byli schopni vyvěsit na veřejné autobusové zastávce. Pamatujte také na to, že dítě od vás může požadovat souhlas se zveřejněním příspěvků na sítích. Nikdy, a to ani přes soukromé zprávy nebo alba (i zamčená), či různé typy cloudů, neposílejte nahé děti. Dávejte si pozor i na citlivé situace, kde je dítě třeba v plavkách.
Toto téma je u nás hodně diskutováno, nedávno proběhla i obrovská kampaň, která upozorňovala na predátory. Podle policejních statistik jde (a teď to opravdu nechci zlehčovat) o marginální problém. Případů je pouze několik ročně. Dokonce si troufnu tvrdit, že dětí, které se samy nabízejí, je víc než těch, které děti shánějí.
Na internetu jsou tisíce útočníků, kteří se chtějí uspokojit nad fotografiemi, nebo videem dítěte. Vylákat dítě na schůzku pod cizí identitou a tam ho zneužít je ale úplně jiný level. Překvapivým pro mnohé bude i fakt, že mnohými útočníky jsou samy děti. Ty využívají nejmodernější technologie s prvky sociálního inženýrství. Celý princip spočívá v pocitu důvěry, který bývá útočníkem zneužit.
Je složité si všimnout, obzvlášť v období puberty, že je něco špatně. Proto je s dětmi potřeba vybudovat prostředí, ve kterém budou mít pocit, že se na vás mohou kdykoli obrátit. Signálem, že je něco špatně, může být i to, že po vás děti nechtějí peníze nebo nosí nové věci.
V České republice vzniklo v posledních několika letech neuvěřitelné množství vzdělávacích materiálů, dokumentů, filmů i her. Pro malé děti jsou tu hry, pexesa, omalovánky, audioknihy nebo divadelní představení. Pro starší pak i náročnější filmy a seriály. Rodič má tak možnost si s dětmi sednout a povídat si s nimi. No a když si nebudete vědět rady, je tu rodičovská linka.
U malých dětí (do 12 let) je vyšší míra kontroly obecně považována za přijatelnou, protože malé děti ještě nemají dostatečně rozvinutý úsudek k tomu, aby dokázaly vyhodnocovat rizika. Je ale vhodné mít nastaveny nějaké mantinely. U těch starších očekávejte, že zákazy obejdou. Stačí se připojit na jinou wi-fi síť nebo si půjčit cizí telefon.
Znám úzkostlivé rodiče, kteří dětem první mobil kupují až k dvanáctým narozeninám. Někteří mají možná falešný pocit bezpečí, že děti ochránili. Statistiky ale hovoří jasně. Děti, které neměly přístup k technologiím, jsou nejčastějšími oběťmi různých útočníků a podvodníků. Pokud bych měl něco doporučit, zkuste oddálit „digitální mrtvou mámu“, tablet nebo jiné zařízení u těch nejmenších dětí.
Závislost nevzniká ze dne na den. Pokud budete v práci denně trávit osm hodin v Excelu, tak se s největší pravděpodobností nestanete závislými. Pokud ale těmto aktivitám věnujete čas na úkor spánku, nebo odpočinku, může už jít o první příznaky.