[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Panebože, jak já všechna ta vystoupení a besídky nesnášela a máti milovala! Kostým na mikulášskou besídku mi vždy šila snad od září. Uměla to, libovala si v tom, a hlavně si neskutečně užívala obdivné vzdechy směrem k mé i své osobě. I proto mne na všech vystoupeních dávali do přední řady…, mamčiny kostýmy byly prostě top! Jenže já sama už tak top nebyla. Obvykle jsem ze sebe nebyla schopná vytlačit ani dvě slova či předvést nějaký ladný pohyb. Stála jsem vždy jak zařezaná a v blyštivém kostýmu sněhové vložky či vánočního stromku jsem předstírala, že jsem dávno rozpuštěná (popřípadě, že mi opadalo jehličí…),“ vzpomíná Tereza, maminka pětiletého Tobiáše, který trému a ostýchavost podědil nejen po mamince, ale i po tátovi. Vzhledem k tomu, že Tereza ví, jak se Tobík při veřejných vystoupeních cítí, nijak ho k nim nenutí. Šlo by ale Tobíkovi i nějak pomoci?
„Nechte děti, ať se samy odnaučí bát se jaksi dopředu. Až se ve skutečnosti setkají s tím, čeho se v představách bojí, budou schopny se přizpůsobit. Mám zde na mysli situace, kdy má dítě trému například před nějakým vystoupením…“ radí rodičům bázlivějších dětí a trémistů psycholožka, učitelka a autorka Patricia H. Berneová. Co tím ale psycholožka vlastně myslí, jak konkrétně se k dítěti chovat, abychom ho neutvrzovali v jeho obavách a zároveň ho povzbudili? „Místo abyste tyto představy odháněli a přesvědčovali děti o opaku, což by je jen utvrdilo v pocitu, že nechápete, jak velký je to pro ně problém, můžete nejprve dítě znovu ujistit, že mu věříte, a nabídnout nějakou konkrétní pomoc.“
A takhle to vypadá, když se naopak někdo nestydí!
V praxi to tedy nemusí vypadat hned tak, že trémistu a bojínka z dané akce automaticky omluvíte, ale vždy je velmi důležité projevit pochopení, dát najevo, že víte, jak se cítí, a pak samozřejmě pomoci nějakou praktickou radou. Někdy může neobyčejně pomoci taková „prkotina“, že se kamaráda chytí za ruku, jindy vše usnadní místo v zadní řadě, v některých případech pomůže pohlazení či ruka paní učitelky anebo drobný talisman pro štěstí schovaný v kapse. Pro dítě je ale vždy nesmírně cenné, že ví, že jej chápete, rozumíte tomu, co se děje v jeho nitru, prostě „jste s ním“. Pokud malý trémista takovou situací nakonec úspěšně projde, jeho sebevědomí o kousek vyroste a tréma bude možná příště o něco menší.
A ještě něco se tak bojínek naučí: odpovědnosti vůči druhým! Vystoupení se jistě s ostatními dětmi secvičovalo několik týdnů dopředu a nebylo by tedy vůči kamarádům správné kvůli trémě účast na vystoupení automaticky zrušit.