[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dokonce bych ho měla prý bít, nebo jak to jiné matky nazývají, dát výchovně na zadek. Synovi jsou dva roky a nic výchovného na tom neshledávám. Přesto mi to nedává právo někoho kritizovat.
Každá děláme vše, co je v našich silách. Každá chce ze svého dítěte vychovat dobrého člověka. A hlavně, každá jsme tou nejlepší mámou pro své dítě. Proto říkám ne. Nejsem špatná máma.
Ráda bych poznamenala, že stejně, jako je každý člověk jiný, je jiné i každé dítě. Co platí na jedno, nemusí platit na druhé. Já osobně dělám vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a jsem přesvědčena o tom, že je to to nejlepší právě pro moje dítě. To, že Kubu netluču za každou vylomeninu, neznamená, že je nevychovaný, nebo že z něj vyroste špatný člověk. Ani na něj moc často nekřičím. Když k tomu ovšem dojde, ví naprosto jistě, že to myslím vážně.
Od jeho narození s ním hodně mluvím. Vše mu vysvětluji a popisuji. Vedu s ním diskuzi. A vidím obrovské pokroky v jeho vnímání. Ani ve snu by ho teď nenapadlo ublížit nějakému zvířeti nebo jinému dítěti. Nikdy by nebyl zlý.
Když provede něco, co se nedělá (na což má právo, jsou mu dva roky a žádný učený z nebe nespadl), vysvětlím mu, že se to nesmí a hlavně z jakého důvodu. Jelikož říkám, že s ním vedu diskuzi, ptám se ho, proč to udělal. Ptám se ho, co se mu stalo, proč zrovna pláče. Nikdy nesnižuji jeho trápení. Když se uhodí, nereaguji tak, že se nic nestalo. Naopak ho pochovám, polituji, dám „léčivou pusinku“ a pofoukám. A pak mu vysvětlím, že na sebe musí dávat větší pozor. Za to jsem samozřejmě také kritizována. Že podporuji jeho bolestínství. Jediné ale, k čemu to vede, je rozvoj jeho empatie. Když jsem si ukopla palec, také se mi nesmál a neříkal, že se nic nestalo. Hned ke mně běžel, hladil mě a foukal.
To nejlepší, co můžete udělat pro svoje dítě, je být s ním. Být tu vždy pro něj. A dávat mu pocítit svou nekonečnou lásku. Samozřejmě je důležité být i přísná a nastavit pravidla. Děti je potřebují, díky nim se cítí v bezpečí. Nemůžete po nich ale chtít hned zázraky. Já se snažím řešit vše v klidu, nevybuchnu kvůli každé maličkosti, respektuji jeho osobnost a on musí respektovat mě jako mámu. Snažím se být přiměřeně přísná a absolutně milující.
Pochopitelně, že je to vše náročné. Vychovat dobře dítě je to nejnáročnější na světě. Máte jenom jeden pokus. Pro mě je to o to těžší, že jsme spolu sami. Rozhodně ale nechci žádný soucit nebo lítost. Není k tomu vůbec důvod. Jsme šťastní a spokojení. Děláme si náš život krásný. Milujeme se a syn je označován za „mamánka“. Nerozumím tomu, proč má stále někdo potřebu nás soudit. Ano, je „mamánek“. Chce být neustále se mnou, vyžaduje moji pozornost, nevzdálí se ode mě na metr. Všechno chce, abych dělala s ním, a občas mám pocit, že pokud ještě jednou řekne „maminka“, exploduje mi hlava. Ale je to v jeho věku naprosto normální a přirozené. U Kuby je to nejspíš zesílené tím, že je téměř stále se mnou. Byť je zvyklý na společnost, většinou jsem u toho také. Nicméně si jsem jistá tím, že na to budu jednou s láskou vzpomínat, až si bude myslet, že mě nepotřebuje.
Kuba je divoch. Je ho všude plno, nikdy se nestane, že byste o něm nevěděli (když zrovna nespí). Neustále vymýšlí nové lumpárny a v posledních pár dnech zvolil strategii „likvidace matky“. A víte co? Je to normální. Prostě to zkouší. Co se smí, co mu ještě projde, přes co už nejede vlak. A pokud se někoho dotýká můj způsob výchovy, mohu říct jen jediné – to opravdu není můj problém. Jelikož musím na full time pracovat, stane se (výjimečně), jako například včera, že ho někdo hlídá. Ve chvíli, kdy mi na něj chodí samé pochvalné zprávy, vím, že to dělám dobře. To je pro mě důležité a podstatné. Jsem šťastná za to, jaký je, za to, že mám tak živé dítě.
Příhody z našeho života si můžete přečíst na facebooku. Píšu proto, že by to snad mohlo někoho uklidnit, že to, co se děje u nich doma, je naprosto normální a možná se u toho i usmějí.