[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Chuť napsat tohle téma se ve mně střádala dlouho. Ale pak se to nějak „seběhlo“. Moje kamarádky zase nadávaly na neexistující špeky a nadhazovaly, jak strašně vypadají. (Blbost.) A aby toho nebylo málo, má sedmiletá dcera přišla s tím, že jí spolužák řekl, že je tlustá. (Ani omylem.) Ale i kdyby byla „při těle“, šokovalo mě, v jak nízkém věku se s tématem „tlustá/tenká“ setkala. A tehdy mi došlo, že se pořád málo bavíme o hezkém vztahu ke svému tělu. Problematicky ho přijímáme nejen po porodu, ale i v těhotenství.
Často celoživotně. Neustále se hodnotíme, kritizujeme, honíme za určitou velikostí i hladkými stehny. A zapomínáme na to hlavní: být ve svém těle šťastné, mít ho rády, respektovat ho za to, co ustává. A už vůbec neumíme tenhle „body positive“ přístup předávat svým dětem. Dcerám ani synům, protože dobrý vztah k sobě samým potřebujeme všichni bez ohledu na věk nebo pohlaví. A já si to hlavně pro ně přeju jinak. Proto vznikl článek, který právě čtete. A troufám si tvrdit, že tohle je téma pro KAŽDOU z nás.
Asi vám nemusím říkat, že nosíte-li v sobě nějakou touhu po dokonalosti, přispívá k ní nastavení společnosti, která vymyslela komerční mustr toho, jak máme vypadat. Která nás vede k soutěživosti, dosahování neexistujících ideálů i ke lhaní, kterého jsou plné sociální sítě. Ale to, do jaké míry se nás tohle všechno dotkne, do jaké míry „zblbneme“ a budeme se podřizovat trendům, se v základu odvíjí od něčeho jiného. „To, jak vnímáme sebe, jaké představy máme o tom, jak bychom měli vypadat, jak by měli vypadat ti kolem nás, je dané tím, čemu se říká jádrová přesvědčení. To jsou představy, která se v nás tvoří už v dětství, vlivem těch nejbližších. A právě tato jádrová přesvědčení nám pak uvnitř nás dlouhodobě určují, jací musíme být, aby nás ostatní uznávali,“ říká na úvod k tomu, kde se celé to nepřijetí sebe sama začíná odvíjet, PhDr. Liana Bala, Ph. D., BFRP, psychoterapeutka z pražského centra Adicare.cz. A jestliže jste vyrůstala v prostředí, které vám stále připomínalo, že „nejste dost dobrá“, že se máte pořád víc a víc snažit, pak v sobě máte ukotvený základní předpoklad k tomu, že budete celoživotně bojovat s tím, kdo jste – a také třeba právě s tím, jak vypadáte.
„Druhou otázkou pak je, jak jste odolní a jak jádrová přesvědčení v průběhu života zpracujete. Jsou tací, kteří zažijí hluboká traumata, a přesto za nimi udělají tlustou čáru. A pak jsou tu třeba citlivější jedinci, kteří si skrze jádrová přesvědčení skutečně ukotví celoživotní nároky na sebe sama,“ vysvětluje Liana Bala s tím, že takoví se pak vydají životem jednou ze dvou možných cest: „Tou první je takzvaná hyperkompenzace, kdy se zaměří na hon za dokonalostí, slíbí si, že budou krásnější, úspěšní, lepší, a za tím cílem tvrdě jdou. Nebo je tu kapitulace, kdy všechno jakoby vzdáte a přikloníte se k postoji, stejně jsem k ničemu, tak proč se snažit‘,“ vysvětluje terapeutka s tím, že jedno i druhé pak jako své vlastní jádrové přesvědčení předáváme dětem, které na tom vystaví svá vlastní jádrová přesvědčení.
Spolužák mé dcery není „zlý kluk“, je to jen kluk, který s velkou pravděpodobností vychází z jádrového přesvědčení někoho ze svého okolí, třeba právě své mámy, u níž může slýchat takové ty poznámky „panebože, já jsem tlustá“. Nebo svého táty, který může jeho mámě říkat „panebože, ty jsi tlustá“. No a tohle dotyčný chlapeček přebírá jako svá přesvědčení a podobnými poznámkami začíná kořenit život holčičkám v okolí. A pak je otázkou, jaká jádrová přesvědčení mají ony holčičky. Když jsou zase nastavované na to, že „nejsou dost dobré“, mají zaděláno na slušný problém se sebepřijetím. A budou dost možná patřit k těm, které za pár let budou v lepším případě chodit kolem zrcadla s poznámkami typu „panebože, já jsem tlustá“. Ale taky se můžou ocitnout v ohrožení depresemi, poruchami příjmu potravy. Klidně. I ty takhle začínají. Chápete ten kolotoč?
Zátěž mateřství
Cesta k sebepřijetí
Partnerské vlivy
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Už mám předplatné. Přihlásit se