Maminka.czPorod

Bojím se porodu – strach nemám z bolesti, ale z hloupých lidí

Martina Machová 14.  8.  2013
Bojím se porodu – strach nemám z bolesti, ale z hloupých lidí
Pocity během porodu sice mají k procházce rozkvetlým sadem daleko, avšak vše rozkvete, když je miminko na světě a vlídný personál z porodního sálu se raduje s vámi. Bohužel stále jsou mezi zdravotníky jedinci, kteří vám místo pomocné ruky podají „rákosku“.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Rodila jsem v malé okresní porodnici, mladý lékař, který mě přijímal a vyšetřoval, byl nenuceně příjemný sympaťák, sestřičky milé, klidné, ochotné odpovídat na moje všetečné otázky. Porod postupoval vcelku rychle a bez komplikací, kontrakce jsem poctivě prodýchávala, manžel masíroval záda a já cítila, že vše zvládnu. Tedy až do chvíle, než se na porodním sále zjevila v jasné záři ostrých světel ONA – vrchní sestra, které chyběly snad jen vysoké naleštěné holinky a dlouhý kožený plášť k tomu, aby mohla nastoupit úspěšnou kariéru u Gestapa.

Mladé sestřičky se jí viditelně bály, lékař raději příliš nemluvil a manžel byl naprosto konsternovaný. Samozvaná náčelnice porodního sálu štěkala či vrčela maximálně dvouslabičné příkazy, pokud ze sebe vypravila jednoduchou větu, šlo o uštěpačné urážky a povzdechnutí nad mou naprostou neschopností. Zachránila mě až empatická pediatrička, která přišla vyšetřit miminko, požádala onu osobu, zda by se nepodívala na paní Silnou. Dodnes si to jméno pamatuji – bylo to totiž klíčovým heslem k mému vysvobození, a paní Silné tímto děkuji!“ (Eva K., 33)

„Dobrý den a děkuji“ do jejich slovníku nepatří

Nepříjemné a arogantní osoby bez špetky sociální inteligence potkáte všude; v obchodě za pokladnou, ve frontě na poště, v kanceláři i v autobuse. Taková setkání samozřejmě nejsou příjemná, ale pokud chceme, můžeme při nich trénovat svou asertivitu, osobní vyrovnanost a vnitřní klid – vždyť nejde o nic vážného. Koneckonců nenechat se vytočit a zkazit si tak den je skvělá dovednost.

O poznání horší je, když takovou osobu potkáme oblečenou do bílého pláště, z jehož rukávu by měla v těžké chvíli vykouknout pomocná ruka. Tehdy svádíme vnitřní boj. Je opravdu nutné se ztělesněné aroganci, která nás má bohužel vzhledem k okolnostem částečně ve své moci, nějak postavit? Nebo se máme raději podřídit a nechat se tímto svérázným způsobem vést k uzdravení či porodu?

V případě, že takového jedince potkáme na porodním sále, oslabeni kontrakcemi, často ustrašené, těsně před branami neznáma, rezignujeme a podvolíme se jeho „štěkotu a vrčení“ jako paní Eva. Podobné excesy může občas eliminovat přítomnost duchapřítomného, sebejistého a vyrovnaného partnera, který vyvine odpovídající protitlak. Což samozřejmě není pro celkovou atmosféru ideální, ale mnohdy je to bohužel jediné dostupné řešení.

Pohled z druhé strany

I zdravotníci jsou jen lidé, i oni mají své lepší a horší dny, své osobní problémy a bolesti, které na ně chtě nechtě tlačí celý den a nedají jim pokoj ani v pracovní době – berou jim klid, vyrovnanost, trpělivost a elán. Ale možná jste i vy sami ve své práci prožili to, že se lze „přepnout“ a některé sociální a komunikační dovednosti se poněkud mechanicky naučit.

Jednoduše být profesionálem se vším všudy, tedy i s milým profesionálním úsměvem, obyčejným pevným podáním ruky a několika vstřícnými laskavými frázemi, které klienta naladí tak, aby v něm vzbudily důvěru a chuť spolupracovat.

Můžeme si jen přát, aby takových profesionálů přibývalo nejen za přepážkami bank, ale především za dveřmi zdravotnických zařízení.

Témata: Porod, Bolest, Strach, Vrchní sestra, Pór, Boj, Pomocná ruka, Komunikační dovednost, Přepážka, Sociální inteligence, Poznání horší